1984: Tragický požár Ústavu sociální péče si vyžádal život celkem 26 chovanek
V čtvrtek 1. listopadu 1984 došlo v nočních hodinách k tragickému požáru v objektu Ústavu sociální péče v Měděnci. Zahynulo při něm 26 jeho chovanek, několik dalších utrpělo zranění.
Příčina vzniku požáru
Do tehdejšího Ústavu sociální péče v Měděnci v severních Čechách byla umístěna mezi mentálně postižené dívky jedna „normální“. Pracovníci sociální péče do ústavu poslali zdravou, bystrou, avšak velice neposlušnou dívku – Evu.
Eva z ústavu utíkala, mnohdy ubližovala dětem, které se nemohly bránit, ničila jim panenky a svou přítomností výrazně narušovala celý chod ústavu – nepatřila tam.
Problémy vyvrcholily první listopadovou noc v roce 1984, kdy zapálila skříň s novinami v prvním patře budovy. Požár se velice rychle rozšířil, Eva ho tak běžela oznámit ošetřovatelkám noční směny.
Nikdo jí však nevěřil a nešel se fyzicky přesvědčit – ač to v rozhovorech ošetřovatelky popisují zcela opačně. K fyzickému ověření, že skutečně hoří, tak došlo s výrazným zpožděním.
Kvůli tomu, že v budově byly číselníky telefonních přístrojů zamčené, nebylo možné volat pomoc okamžitě. Hasiče se podařilo povolat až z telefonního aparátu ve vesnické hospodě.
Jak daleko se restaurace od ústavu nacházela, to se nepodařilo zjistit. Telefonní hovor navíc nesměřoval na tehdejší okresní ohlašovnu požáru, ale na jednu z okolních dobrovolných jednotek.
Až po příjezdu první jednotky tak byla událost oznámena na správnou ohlašovnu. Ošetřovatelky se dle svých slov pokusily hasit, ale hasicí přístroje východoněmecké provenience údajně nefungovaly. Dle svědectví hasičů je však personál nedokázal správně použít – otáčel je dnem vzhůru.
Faktem je, že i kdyby se hasicí přístroje nasadily správně, jejich účinek by byl vzhledem k fázi požáru zřejmě nulový.
Při této tragédii nejvíce pomohl číšník z restaurace, který s nasazením vlastního života z hořící budovy vynesl 15 dívek. Chovanky před ním utíkaly, praly se s ním, byla to velice těžká práce.
Po požáru byl dokonce stíhán pro násilnou trestnou činnost kvůli konfliktu s požárníky, kteří se nesnažili tak jako on. Později však dostal vyznamenání Za statečnost.
Tragédii nešlo v daných podmínkách zabránit
Personál se pokoušel evakuovat chovanky z budovy, což se dařilo jen částečně.
Když přijela k požáru první jednotka hasičů, tehdy požárníků, měla k dispozici pouze svůj dopravní automobil. Hasiči tak začali pomáhat s evakuací a neúspěšně vyhledávali hydrant. Samotnou evakuaci komplikoval fakt, že byly některé chovanky byly uzavřeny v klecích.
Po příjezdu dalších jednotek na místo události už se vzhledem k rozsahu požáru nebylo možné dostat do budovy – některé z nich dojížděly ze vzdálenosti až 50 kilometrů.
Negativně přispělo i počasí listopadové noci – tma a hustá mlha. Dle výpovědi jednoho ze zasahujících hasičů, strojníka CAS 32 z jedné jednotky požární ochrany Karlovarského kraje, byla cesta navíc ztížená přítomností velkého množství listí na silnici – v souvislosti se zmíněným počasím tak často nebylo možné rozeznat okraje komunikace.
Příjezd do obce byl pro hasiče děsivý – viděli nikoliv uplakané, ale přímo ubrečené hloučky lidí, včetně dětí.
Objekt byl v tu dobu zasažen plamenným hořením téměř v plném rozsahu. O to překvapivější bylo rozhodnutí velitele zásahu – tuto Tatru po zhruba půlhodině odeslal zpět na základnu, kam se osádka skutečně a k údivu přítomných navrátila.
Následně informovala o svém příjezdu zpět do zbrojnice okresní ohlašovnu – i tam se divili, jak je to možné. V daný okamžik totiž u zásahu hasiči sháněli cisterny pro zřízení kyvadlové dopravy vody.
Obvinění hasičů ošetřovatelkou
Ošetřovatelka Marie Plevková ve svém rozhovoru pro iDNES.cz řekla: „Hasiči se tenkrát nechovali nejlíp, nenamáhali se zasáhnout v některých ložnicích nahoře, takže tam uhořela spousta dívek. O chaosu nakonec svědčí i fakt, že se poztrácela spousta věcí; třeba já přišla o kabelku se všemi penězi a doklady, i když jsem ji měla v přízemní šatně, a ta byla ohněm netknutá.“
Plevková tedy i nepřímo obviňuje hasiče z krádeže, zdali tomu opravdu tak bylo, se již nedá zjistit. Do hasičů se obul ve svém filmovém pojetí i režisér Filip Renč, který na motivy tragédie natočil známý a veleúspěšný film Requiem pro panenku.
Hasiče omezoval nedostatek vybavení a stav techniky
Že nebylo ze strany zasahujících požárníku vše úplně v pořádku nikdo nezpochybňuje, technika a vybavení hasičských jednotek v roce 1984 ovšem moc širších možností neskýtalo.
Hasiči tehdy při tragickém požáru ústavu nejvíce pocítili nedostatek cisternových automobilů a rovněž i dýchacích přístrojů, bez kterých nelze hasit či zachraňovat v hořící budově, radiostanic či osvětlovací techniky – nemluvě o parametrech tehdejších zásahových oděvů.
Neexistovala ani přetlaková ventilace. Problémem byl i nedostatek hasební vody, v blízkosti ústavu se nenacházel žádný vhodný zdroj. Na objekty tohoto typu a účelu nebylo nikdy provedeno ani žádné námětové (dnes taktické) cvičení, což na průběh události jistě mělo také svůj vliv.
Tím nejzásadnějším faktorem však byla dlouhá doba, která uplynula od vzniku požáru až po jeho zpozorování a následné špatné a pozdní ohlášení a povolání jednotek požární ochrany.
První zasahující jednotky musely kvůli výše popsaným skutečnostem prožívat neskutečnou bezmoc.
Tragédie nebyla nikdy zcela objasněna a dodnes je předmětem nepodložených mediálních spekulací a hypotéz. Přestože se stala před poměrně dlouhou dobou, mnoho svědků nechce dodnes o této události mluvit.
Informace o tragickém požáru poskytl našemu serveru pan Josef Černý, Hasiči Ostrov, za což mu redakce děkuje.
