DVA PROUDY: Sluchátka na ulici? A není to nebezpečné?

Je taková věc, jako nošení sluchátek a poslouchání hudby na ulici v dnešní době nebezpečné, nebo je vše jen o oboustranné pozornosti?

Lukáš Musil, Praha

Celý život poslouchám muziku. Jak se říká, “vše kromě dechovky”. Když mi do uší něco nehraje, jsem nervózní, zdá se mi, že mi něco chybí. Proto se snažím poslouchat všude, v autě, na ulici, v tramvaji. Všude.

Hitem dnešní doby jsou “in-ear” sluchátka. Doslova si je strčíte “až k mozku” a nic vás neruší. Žádná důchodkyně v tramvaji, stěžující si na levné banány; dokonce neslyšíte ani když na vás padá ruská družice a všichni okolo ječí. Pro maniaky mého typu vysvobození, konečně čistokrevná Rihanna bez rušivých elementů z okolí.

Koupil jsme si je celkem nedávno, na doporučení kamaráda. Jasně, člověk si musí zvyknout na to, že musí být opatrný. Když jdu po ulici, nesyším, že za mnou jede zběsilý cyklista a cinká. Když přecházím po přechodu, neslyším, že cvaká. A taky neslyším, když se k přechodu na zelenou řítí hasiči.

Ale hele, mám oči, nejsem úplně blbej a snad vidím, že se k přechodu blíží několikatunové auto a bliká, ne? Možná to tak vypadá, ale já nechci umřít. Přece to auto nepřehlídnu, rozlídnu se… Proto nechápu, proč někomu vadí, když poslouchám muziku. Rozhodně se nebudu omezovat kvůli tomu, že jede někdo na majáky.

Vaší povinností při řízení auta pod majáky je dávat pozor. Tak dávejte pozor.

Petr Slováček, Vysočina

Už deset let řídím hasičské auto. Snažím se jezdit opatrně, ale někdy na to šlápnu, záleží na situaci, provozu a události. Dávám pozor, na neohleduplnost ostatních jsem zvyklý a snažím se s ní počítat.

Snažím se, ne vždycky se to daří. Dávám pozor, když jedu na červenou. Dávám pozor, když jedu z vedlejší. Dávám pozor, když jedu podél chodníku plného lidí.

Ale i přesto nečekám, že mi frajer na kole udělá metrovou myšku okolo kanálu, když mě přece musí slyšet. Nečekám, že mi frajer s empétrojkou přímo pod autem odbočí na přechod – vždyť mě přece musí slyšet, červenobílou hůlkou před sebou rozhodně nemává. Že se rozhlídne? Někdy. Někdy si pobrukuje oblíbený song a nerozhlídne. Rozplácne se. O mě.

Před novelou silničního zákona to pro mě znamená “jen” psycholožku a pár piv. Po novele už zřejmě velké potíže. Jedu s majákem. Dávám pozor na lidi, čekám od nich, že budou alespoň trochu dávat pozor na mě. Navazuju na křižovatkách oční kontakt. Vidíš mě? Nevidíš? Tak asi alespoň slyšíš, houkám a troubím. Fajn. Jenže on neslyší…

Ze zákona vyplývá, že každý je povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.

Ohrožuje někoho, když mě cyklista/chodec neslyší, ačkoli by měl? Ano, jeho i mě. Nás oba. Takže je to špatně.