1927: Na Letné shořela studentská kolonie. 80 studentů zůstalo bez přístřeší, jeden hasič byl zraněn

Znáte tu pranostiku o Vánocích na blátě? Že se ptáme! Stejně tak se ale ulicemi může prohánět severák a rtuť teploměru klesnout povážlivě hluboko pod nulu, jako v roce 1927.

Nebylo dne, aby pražský hasičský sbor ruku v ruce s dobrovolnými sbory v té době nevyjížděl k požárům od přetopených kamen a jiných ohřívacích těles. Nejinak tomu bylo i 21. prosince 1927.

Hned po ránu vyrazili hasiči z ústřední stanice, vedeni samotným vrchním požárním radou Uhrem, na Staroměstské náměstí. Od zazděného trámu v komíně hořely kanceláře obchodní firmy Hermann. Škoda byla odhadnuta na půl milionu a hasiči měli skoro 2 hodiny co dělat.

--

Ovšem to pravé „ořechové“ pro pražské hasiče přišlo kolem půl jedenácté dopoledne. Četné zmatené telefonáty hlásily požár v letenské studentské kolonii. A měly pravdu. Již první zprávy od zasahující střešovické pobočky byly skličující. V plamenech byl hlavní pavilon. Od přízemí po střechu. V té době už byly na cestě další posilové jednotky, centrála v čele s radou Uhrem.

Poplach měly nejen stanice z okolí požářiště, ale i dobrovolné sbory z Vinohrad, Střešovic a Vokovic měly do večerních hodin plné ruce práce. První zasahující družstva se snažila, aby se oheň nerozšířil na vedlejší pavilony. Hašení nebyla žádná legrace, v ten den bylo 20 stupňů pod nulou! Solidarita se zasahujícími hasiči se projevila i tím, že obyvatelé okolních domů zásobovali hasiče horkým čajem.

Nakonec se skutečně podařilo omezit oheň pouze na ten jediný objekt. I tak bylo na 80 studentů bez přístřeší. Z události je evidováno i zranění. Hasič Karel Erlebach na střeše uklouzl a se zraněním úst byl převezen do nemocnice k ošetření.

Podle svědků vyšlehly plameny z rohových pokojíků, situovaných do tehdejší Belcrediho třídy, nynější třídy dr. Milady Horákové. Dnes bychom marně hledali místo, kde koleje stály. Snad ještě žije nějaký pamětník, který by určil místo požáru.

Štěstím tehdy bylo, že hořící pavilon byl už prázdný, protože řada studentů odjela na vánoční prázdniny. Z 96 studentů se jich v danou chvíli v pavilonu nacházelo pouze 16, kteří společně s pracovníky kanceláře narychlo vynášeli knihy, peřiny a osobní věci.

O tom, že se jednalo o mimořádný požár, svědčila i reprezentativní účast u požáru. Krátce po hasičích přijel na místo pražský primátor dr. Baxa se svým tajemníkem a zástupci ministerstva školství. Policejní aparát zastupoval rada Tregl s celou pohotovostí, neboť ani před 87 lety nebyla o neodbytné zvědavce nouze.

Policisté konali pořádkovou službu i v přilehlých ulicích, protože byly využity pouliční hydranty z okolí a doprava musela být odkloněna.

Jak jsem v úvodu napsal, likvidace trvala až do večera. Ještě v průběhu požáru se sešlo na ministerstvu školství kolegium, které okamžitě rozhodlo, co s „pohořelými“ studenty, jak se tehdy říkávalo. Ministr dr. Milan Hodža, pozdější předseda vlády, vydal patřičný příkaz ve prospěch nešťastníků.

Ti, kterým shořely pokoje, měli být ubytováni v dejvických Masarykových kolejích za přijatelný finanční obnos. Požár byl lahůdkou i pro zpravodajský film. V jednom pokračování pořadu „Hledání ztraceného času“ uvedl Karel Čáslavský právě z tohoto požáru velmi zajímavé sekvence.

Aby nebylo smůly málo, tak v poledne téhož dne byl nahlášen požár trafikantské budky na rohu ulic Jelení a U Brusnice. Neopatrnou manipulací s petrolejovými kamínky se vzňala dřevěná podlaha a posléze celá dřevěná trafika. Plameny ohrožovaly i vedle stojící další boudu. I zde zasahovali pražští hasiči se svými kolegy z dobrovolných sbo­rů.

Mohlo by se klidně říci, že Vánoce přinášejí radost. V roce 1927 přinesly svátky nejen kruté mrazy, ale mnohým i žal. O několik týdnů později měla Praha zase starosti. Po mrazech přišla velká obleva.