Na čaji, modlitbě a výjezdu s istanbulskými hasiči byl zcestovalý Jakub Morávek několikrát

Pokud má člověk v Istanbulu na přestup mezi jednotlivými leteckými spoji několik hodin, může tento čas strávit na letišti, nebo se vydat na otočku do města. Já osobně jsem měl na konci minulého roku takovou možnost výběru hned dvakrát a v obou případech jsem neváhal zajet do centra a navštívit zde naše turecké kolegy. Věřte, stálo to za to!

Itfaiye istasyonu Bahçelievler (Hasičská stanice Bahçelievler)

První přestup jsem využil pro návštěvu této centrální stanice, kde jsem měl vzhledem ke vzdálenosti od letiště cca jednu hodinu na prohlídku. Ačkoli nikdo zde sloužící neuměl anglicky či německy (i když měl každý hasič v Německu alespoň jednoho člena rodiny), nějak rozumně jsem jim vysvětlil, že bych rád viděl techniku a zázemí zde sloužících hasičů.

Překvapivě to nebyl problém. Jeden z hasičů mi ochotně ukázal veškerou moderní techniku, výstroj a výzbroj, operační místnost a další dle mého názoru velice moderní části stanice. Nemohl jsem samozřejmě ani odmítnout pozvání na vyhlášený turecký čaj, který se vaří ve velkém v samovarech a podává v malých panákových sklenicích s kostkou cukru.

K mému překvapení jsem pak byl ještě také „donucen“ s místními hasiči povečeřet a celou tu dobu jsme si „rukama a nohama“ snažili vysvětlit, jak to funguje u nás a u nich. Poté jsem se již musel rozloučit a měl jsem co dělat, abych stihl odlet.

Itfaiye istasyonu Merter (Hasičská stanice Merter)

Druhý přestup, a tedy i návštěva další stanice, již probíhala v jiném duchu. Vybral jsem si stanici, která byla blíže letišti, nemusel jsem proto jet tak daleko metrem a zbylo mi tedy i více času na její prohlídku. Protože jsem dorazil těsně po dvanácté hodině, naskytla se mi zajímavá scéna, kterou jsem ještě na jiné stanici neviděl.

V poledne začíná jedna z pěti každodenních modliteb k Alláhovi, hasiči vyvezli z garáže jednu CAS na ulici, místo ní naskládali koberce a velké kartony od elektra a začali v kleče půl hodinu trvající modlitbu. K mému překvapení zde ovšem neklečeli pouze směnu sloužící hasiči, ale každý muž, který šel zrovna okolo, se k nim přidal. Stačilo se pouze vyzout a najít si své místo na koberci.

Mně tedy nezbývalo nic jiného, než počkat, až tento náboženský proces skončí. Během této doby jsem si čas krátil občasným vyfocení zbylé techniky, která stála v garáží a odmítáním několika návrhů, abych se přidal na koberec k ostatními.

Po 30 minutách se všichni ostatní zvedli a pokračovali dál v cestě, zatímco hasiči uklidili zpět všechny koberce a zaparkovali techniku zpět do garáže. Opravdu si nejsem jistý, jak by během této modlitby vypadal výjezd jednotky a zda-li by se vůbec na nějaký jelo.

Při parkování CAS si mě všiml jeden hasič a po kratším vysvětlení mého záměru jsem opět dostal pozvání na jídlo. Tentokrát mě to již nepřekvapilo a přiznám se, že se s tím tak trochu i počítal. Kebab si můžu dát i u nás. Při obědě jsme opět diskutovali o tom, jak se hasí v ČR a jak v Turecku a já se snažil rozluštit, co mi zrovna asi vysvětlují a oni se při mém vyprávění snažili o totéž.

Po jídle následoval obligátní turecký čaj, na který jsem se již těšil a posezení na denní místnosti u televize. Samozřejmě jsme stihli probrat i české fotbalové hráče hrající v tureckých či anglických klubech a fotbal obecně. Překvapen jsem byl, když přišlo slovo na plat, protože istanbulský strojník bere v přepočtu cca 39 000 Kč měsíčně, což je 2× tolik než u nás.

Tento rozdíl překvapil i je, protože si prý původně mysleli, že to bude právě opačně. Z diskuze nás vyrušil až výjezd jednotky na technickou pomoc, na který jsem nejenom mohl jet, ale dalo by se říct i musel jet s nimi. Bez jakéhokoli dotazovaní mě při rozsvícení žlutého poplachové světla začali cpát do CAS, která měla výjezd. Já se samozřejmě nebránil, ale že to bude až tak jednoduché, by mě opravdu nenapadlo.

Na prvním výjezdu se jednalo o kočku chycenou do motoru Fiata, který stál na parkovišti a když se ho majitel snažil nastartoval, z motoru už lítaly jen kočičí chlupy. Kolegům se za pomoci přivolané odchytové služby povedlo kočku živou z motoru dostat a předat ji do další péče.

Sám jsem byl překvapen, na jaké výjezdy jezdí v Turecku hasiči. V tom se ale do vysílačky ozval povel k dalšímu výjezdu. To už sem znervozněl, protože odlet mého letadla se rychle blížíl, ale řikal jsem si, že za tu hodinu a půl to musím stihnout. Opět jsme jeli na záchranu kočky, tentokráte v úzkém prostoru mezi 2 zdmi rozestavěného domu. Ta se nám však nedařila chytit a já už jsem se postupně začal smiřovat s tím, že svoje letadlo prostě nestihnu, protože do odletu už zbývala pouze hodina a já ještě nebyl ani v metru směrem na letiště, natož na letišti samotném.

Kolegům se však nakonec podařilo kočku odchytit a předat majiteli a já jsem jim vysvětlil, že své letadlo už asi nestihnu. Doteď jsem si myslel, že strojník jel k těmto dvěma výjezdům celkem svižně, ale to se nedalo ani zdaleka srovnat s jízdou, kterou mě kolegové vezli na nejbližší stanici metra s ujištěním, že letadlo zcela jistě stihnu. Do odletu zbývalo cca 45 min a ja byl přesvědčen o opaku. O tom, že jsme samozřejmě měli celou dobu zapnuté VRZ a majáky tu snad radši ani psát nebudu.

Po rychlé jizdě ve velmi hustém velkoměstském provozu mi rozblikaná a rozhoukaná CAS zastavila přímo před vstupem do stanice metra a já mohl stát 5 min před odletem u vstupu do letadla. Nevěřil bych, že to stihnu a že může být pár hodin v Istanbulu strávených právě takto.