Psí kusy: Drake byl zkrátka srdcař a já mu jen nechala volnost to projevit

Na jaře tohoto roku se odebral na věčnost nejúspěšnější záchranářský pes novodobé české historie, border kolie Drake. Komě toho, že byl mnohonásobným držitelem kynologických atestů ministerstva vnitra a jedním ze psů s nejstabilnějšími pracovními výkony mezi záchranáři, byl také historicky prvním (a zatím posledním) českým záchranářem, který se stal mistrem světa v královské záchranářské disciplíně, sutinovém vyhledávání.

Se svojí psovodkou, Lenkou Vlachovou (tehdy Cvachovou) excelovali na záchranářském mistrovství světa ve francouzském La Grande-Motte, kde za sebou s rozdílem třídy nechali všechny soupeře a to včetně velmi sebevědomých a značně ambiciózních místních hasičů. Tento úspěch byl vyvrcholením kariéry první border kolie, kterou kdo nasadil v české pracovní záchranařině.

Drake se dožil úctyhodných sedmnácti let a poslední ostrá akce, které se jako psí pracant zúčastnil, bylo prohledávání sutin ve zříceném domě v pražské Soukenické ulici v říjnu 2009.

Ten, kdo borderáka Drakea měl možnost poznat osobně věděli, že to byl nejen sebevědomý usilovný pracant, ale také chytrá a mazaná liška podšitá. Kombinace těchto vlastností v rukou zkušeného psovoda, Lenky Vlachové, z těchto dvou dělala tým bez nadsázky světové úrovně. A tak jsme Lenku požádali o rozhovor.

V těchto letech jsou borderky v záchranařině běžné a málokdo si uvědomí, že před ani ne dvaceti lety tomu tak nebylo. Vy s Drakem jste byli první, kdo jste se do záchranářských vod v ČR naplno pustili. Jak tě napadlo využít toto tehdy v Čechách relativně neznámé plemeno?

Můj hlavní důvod byl vybrat plemeno, které by bylo vyvážené jak po fyzické, tak po psychické stránce. A tehdejší zástupci borderek v ČR – a nebylo jich vskutku mnoho – byli velice perspektivní. Měla jsem výhodu i v tom, že jsem znala první chovatele tohoto plemene v ČR. Tudíž jsem mohla borderky takříkajíc okouknout skoro ihned, jakmile to tady bylo možné.

A jak si přišla zrovna a konkrétně na Drakea?

Chtěla jsem štěně po rodičích, kteří měli alespoň několik zkoušek. V té době byla velká výhoda v poměrně malém, leč právě kvalitním zastoupení chovných jedinců v ČR.

Jak se na vás tehdy ostatní kolegové, kynologičtí záchranáři, dívali?

V podstatě tak trochu jako na průkopníky „slepých uliček“, neb border kolii skoro nikdo neznal, a když, tak jen jako pasáčka ovcí. Nicméně Drake v poměrně krátké době ukázal, že na pachové práce má a že hravě strčí do kapsy spoustu psích kolegů.

V čem byl výcvik borderky jiný než tehdy obvykle užívaných plemen?

Borderka, když jí dá psovod prostor, se učí velice rychle, je lehce ovladatelná a zároveň je zvyklá pracovat samostatně. Drake byl úžasný kořistník. Pro balonek by dal život. Nemůžu říci, že by jeho olfaktorické (čichové, pozn.red.) schopnosti byly lepší než u jiného plemene, ale ve spojení s jeho temperamentem a báječnou povahou byl pro samostatné pachové práce opravdu jedinečný.

Od zavedení kynologických atestací pořádaných Ministerstvem vnitra jste byli držiteli atestů nepřetržitě od roku 2003 do roku 2009. Přitom se atesty musí vždy po dvou letech obnovovat v poměrně složité a obávané zkoušce. Změnily se za ty roky atestace nějak?

Naše první atestace proběhly v listopadu 2003 v Ostravě. Za tu dobu záchranářská kynologie v ČR prošla obrovským vývojem. Atesty nikdy nebyly jednoduché, proč taky. Vždyť jde v první řadě o záchranu lidského života. Proto je zapotřebí, aby tým, psovod a pes, byl co nejlépe připraven.

Neřekla bych, že se atesty změnily. Kvalifikační požadavky zůstávají ve stejné podobě již dvanáct let. Samozřejmě žádný atest není stejný, což vyplývá z mnoha okolností. V této specializaci se ostatně ani nedají zajistit sterilní a pokaždé stejné podmínky. Ale tak to je i v praxi.

Z mojí zkušenosti se psi při praktickém zásahu setkávají s různým typem prohledávaného materiálu, od inertního až po železobetonové konstrukce. Kynologický atest ve specializaci S (sutiny) je opravdu jednou z nejtěžších zkoušek a troufám si říci, že držitel této naší zkoušky, dle dosavadní praxe, se řadí ke špičkám ve světě.

Jaká nyní v tuzemské kynologické záchranařině panuje vlastně atmosféra?

Záchranařině se dnes věnuje poměrně dost lidí. Mnoho z nich má ambice připravit psa do praxe. Možná i to je důvodem, proč se atesty a jejich náročnost mezi kynology tolik diskutují. Pro absolvování atestačních zkoušek je totiž nutné vždy najít všechny hledané osoby, je tedy nutná 100% úspěšnost.

Nedávno jsem ale někde zaslechla, že existuje snaha prosadit, aby stačila úspěšnost 70 %! To by přece ale znamenalo i akceptovat to, že by prostě 30 % pohřešovaných nebylo nalezeno! Myslím, že takto má své zkoušky nastavené IRO (Mezinárodní organizace zabývající se sportovní záchranařinou – pozn.red.).

Je to absurdní představa snižovat kriteria jen proto, že na ně chce dosáhnout více psovodů! Vy byste snad šli dobrovolně k zubaři, který funguje jen na 70 % ?

Co se tedy během těch let, co se záchranařině vrcholově věnuješ, změnilo k lepšímu a co k horšímu?

Česká republika má jedny z nejlepších záchranářských psů ve světě a je to hlavně díky špičkové přípravě. Atestovaní kynologové mají perfektní servis v podobě odborných IMZ (Instrukčně-metodické zaměstnání, jinak řečeno odborné a vzdělávací kurzy pro psovody – pozn.red.).

Máme mnoho informací od zkušených lektorů. Máme možnost se neustále zdokonalovat a rozvíjet. Jsme nedílnou součástí českého USAR týmu. Na druhou stranu zmizela jakási sebereflexe, většina atestovaných kynologů nezažila obtížný začátek. Bereme vše jako automatické a standardní. Ale ono to tak jednoduché není.

K tomu, aby to vše fungovalo, je potřeba motor. Dvanáct let za nás bojuje Gustav Hotový, lektor služební kynologie u Hasičského záchranného sboru. A myslím si, že na základě jeho odborných zkušeností a manažerských schopností jsme uznáváni na poli záchranářské kynologie nejen v ČR, ale i ve světě.

Říkáš, že se za ty roky mnohé mezi záchranáři změnilo, jak vzpomínáš na první atestace? Pamatuješ si, kde a jak jste jich dosáhli?

První novodobé atesty jsme splnili v Ostravě na podzim 2003, Drakeovi bylo tehdy pět let. Teď na ně vzpomínám s úsměvem. Byla jsem hodně nervózní, ale Drake naštěstí pracoval za mě.

V průběhu let se práce a výkony Drakea nepochybně vyvíjely. V čem a jak se měnil způsob jeho práce?

V začátku své záchranářské kariéry samozřejmě nebyl bez chyb. Vzhledem k jeho temperamentu a touze být odměněn měl tendenci reagovat na slabé pachy. Dokonce to v jistou dobu dotáhl tak daleko, že reagoval třeba jen na kliku u dveří, které se někdo dotknul. Zvolili jsme jiný model přípravy a problém byl pryč.

Záchranářský pes se zdokonaluje ve své profesi celý život. Zhruba od pěti let až do konce jeho pracovní kariéry (12 let) si nepamatuji, že by nějakého figuranta či hledanou osobu nenašel. Byl to skvělý parťák, na kterého se dalo spolehnout.

V roce 2005 jste ve Francii naprosto přesvědčivě vyhráli mistrovský titul a za sebou jste rozdílem třídy nechali i velmi ambiciózní a sebevědomé místní hasičské psovody. Jak na tento úspěch vzpomínáte?

Byl to úžasný zážitek. Francie, moře, teplo. A jako bonbónek jsme pro Českou republiku přivezli titul mistrů světa. Věděla jsem, že mám na speciály výborného psa ve skvělé kondici, ale zároveň jsem věděla o jeho až příliš velké samostatnosti.

A také, řekněme, ne úplně stoprocentní poslušnosti. Přece jen to byl pes spíše do praxe. Nicméně svým srdcem a výkonem absolutně oslnil švýcarského rozhodčího na sutinových speciálech.

Čím si je možné vysvětlit, že Drake odváděl tak fantastické výkony?

Musím podotknout, že to bylo několik let zpátky a v záchranářské kynologii byly převládající trochu jiné projevy psů a metodiky výcviku. Jedním z nejdůležitějších faktorů bylo to, že práce a projev tehdejší psů na speciálech nebyl zdaleka tak samostatný, jako je tomu dnes. Takže dnes by třeba jeho výkon až tak fantastický nebyl. Drake byl zkrátka srdcař a já mu nechala volnost to projevit.

Poté, co jste se ty a Drake stali profesionálními záchranáři, jste byli na mnoha akcích i zásazích. Kdy a kde Drake pracoval naposledy?

Jeho poslední nasazení bylo k průzkumu zřícené budovy Soukenické ulici v Praze. Tuším, že to bylo na podzim 2009.

Po Drakeovi máš a měla si již v průběhu jeho života další záchranářské psy. Jaké?

Mám desetiletého psa borderáka Bárnyho, připravuji velkého knírače a mám také jagdteriéra.

Další borderka asi nepřekvapí, ale proč zrovna velký knírač?

Jako holka jsem knírače měla a v podstatě jsem vyrůstala na cvičáku, který byl kníračí. Chtěla jsem psa, se kterým bych mohla dělat i sportovní kynologii. Ale vše je jinak a zase jsem skončila u záchranařiny. Velký knírač je báječné plemeno, s trochu komplikovanou, ale úžasnou povahou.

Přejeme hodně úspěchů v dalším výcviku a díky za rozhovor!