Hořlavost

Proč vlastně musíme hodnotit hořlavost materiálu? Bez ohledu na základní definici, uvedenou ve slovníku (která samozřejmě platí), smysl, účel hodnocení hořlavosti pro obecnou praxi spočívá především v potřebě porovnat nějakým způsobem jednotlivé materiály mezi sebou a stanovit požadavky pro jejich konkrétní použití ve stavbě.

Není to tak jednoduché, jak se to na první pohled zdá. Tak například platná ČSN EN ISO 13943 [02] pojem „hořlavost“ vůbec nezná, definuje pouze pojem „hoření“ (combustion) jako „exotermickou reakci látky s oxidovadlem“ a dále definuje spíše „chování látek při hoření“ (burning behaviour) jako „všechny fyzikální a/nebo chemické změny k nimž došlo při vystavení předmětu stanovenému zdroji vznícení“. Aby se tomu dalo porozumět, odkazuje příslušná norma na výklad dalších pojmů (vznícení) a ta zase na další…

Zkusme to tedy jednoduše a česky. Tedy proto, abychom mohli jasně porovnat, zda je jeden materiál za stejných podmínek hořlavější než ten druhý a do jaké míry. Tedy, že jehličnaté dřevo hoří rychleji (a je tedy o málo hořlavější) než dřevo listnaté, že papír hoří lépe než dřevotříska, resp. že kámen na rozdíl od uhlí nehoří.

Abychom to mohli porovnávat, byla vymyšlena celá řada zkušebních postupů. Tak například jedna z prvních zkušebních norem [03] porovnávala jednotlivé materiály podle toho, kolik hmotnostních procent odhořelo za přesně definovaných podmínek a za předem určenou dobu ze zkušebních destiček předepsaných rozměrů, zhotovených ze zkoušeného (hodnoceného) materiálu. Podle výsledného úbytku hmotnosti pak byly jednotlivé konstrukční stavební hmoty tříděny do stupně A – nehořlavé, stupně B – nesnadno hořlavé, C1 – těžce , C2 – středně a C3 – lehce hořlavé hmoty.

I když tato norma přestala platit již někdy v roce 1980, zmíněný zkušební postup se jako jedna z metod (změna B pro intumescentní přípravky) zachoval dodnes, právě tak, jako výše uvedené třídění hmot podle stupňů hořlavosti v rámci ČSN 73 0862.[04] Výsledné hodnocení se pak následně promítá do celé řady návazných kmenových projektových norem [05,06]. Jinými slovy – pokud je v projektu napsáno, že strop v garáži musí být z materiálů stupně A, znamená to, že nesmí být ze dřeva, resp. že musí být nehořlavý.

Samozřejmě, že projektant si to nevymyslí jen tak, ale má k tomu již zmíněnou projektovou normu, která vychází z „požárního zatížení“ (Výklad jednotlivých pojmů – viz již zmíněný „Slovník“, případně jednotlivé projektové normy ČSN 73 0810, ČSN 73 0802, ČSN 73 0804 a další.) a z „požárního rizika“ a dalších požadavků, resp. z množství hořlavin nebo hořlavých materiálů, které v té které místnosti jsou uloženy (případně ze kterých je objekt postaven) a z jejich potenciálního nebezpečí (výhřevnosti, kalorické hodnoty atd.) pro vlastní stavbu a její okolí.

Protože jednotlivé druhy hmot se ve stavbě obvykle nepoužívají samotné, ale bývají vzájemně kombinovány, rozlišují projektové normy z hlediska hořlavosti i možnosti použití těchto kombinací. Projektové normy proto tyto konstrukce ještě dále dělí podle množství a způsobu zabudování hořlavých hmot do stavby. Na podobném principu je ostatně založen soubor metodik, v souč. době přejímaný pod společným názvem „Reakce stavebních výrobků na oheň“, který hodnotí – jak je z názvu patrné – již nejenom hořlavost, ale celkové chování materiálů a konstrukcí v podmínkách požáru.

Klasifikace jednotlivých stavebních hmot podle výsledků jednotlivých zkoušek se pak provádí podle nové evropské normy ČSN EN 13501–1 [07]. Je třeba upozornit, že nové zkušební metody (ČSN EN ISO 1182, ČSN EN ISO 1716, ČSN EN 13823, ČSN EN ISO 11925–2, ČSN EN ISO 9239–1) nejsou shodné s dosud užívanými českými postupy a hodnotí materiály podle jiných principů. Výsledné hodnocení je v této normě vyjadřováno odlišným způsobem, je v ní posuzován i vývin a množství kouře a některé další parametry. Na rozdíl od stávající české normy, která je metodou spíše selektivní, porovnávající podle jednotného kriteria stavební hmoty mezi sebou, je hlavním cílem nově zaváděné normy zhodnotit jednotlivé stavební materiály co nejobjektivněji z hlediska všech parametrů, které mají na jejich chování při požáru vliv. Je pravděpodobné, že zaváděné postupy budou pro hodnocení stavebních konstrukcí objektivnější, otázkou ovšem zůstává, do jaké míry bude možno všechny zjištěné parametry účelně promítnout do praxe a co to přinese.

Norma v ČR formálně platí od července 2002 a platnost stávající normy ČSN 73 0862 musí být ukončena nejpozději v prosinci 2003. Ovšem přesto, že norma platí, nelze ji v současné době používat.

Požární odolnost (fire resistance)

je definována jako „schopnost objektu (konstrukce) zachovat po stanovenou dobu požadovanou stabilitu a/nebo celistvost a/nebo tepelnou izolaci a/nebo další očekávanou funkci, specifikovanou v normové zkoušce požární odolnosti“. Tolik již citovaný „Slovník“

Zkoušky požární odolnosti se provádějí vesměs na vzorcích konstrukcí ve skutečné velikosti, resp. pomocí velkorozměrových zkoušek v pecích a to podle jednotlivých dílčích zkušebních norem. V současné době probíhá – podobně jako u zkoušek hořlavosti – postupný přechod na průběžně přejímané normy evropské. Až dosud bylo v tomto smyslu formálně převzato 9 metodik, přechodové období platnosti zkušebních protokolů podle původní ČSN 73 0851 [09], resp. dříve platných českých norem bylo prozatím stanoveno na 30. 6. 2004.


Převzato z z www.pozar.cz