Hasiči ze sopky Ijen aneb oni jsou vážně asi všude

Při poslední návštěvě ostrova Jáva v Indonésii jsme si zašli také na sopku Kawah Ijen (kavah idžen – zelený kráter), která ční do výšky 2380 metrů nad mořem. Sopka je známá především ruční těžbou síry, která v kráteru vytéká ze sopouchů a okamžitě na vzduchu oxiduje. Domorodci ji v nelidských podmínkách ručně nebo za pomoci kovových tyčí odlamují, v proutěných koších vynáší na hranu kráteru a dále nesou do údolí k nákladním autům a výkupu. Obvyklá váha nákladu je 70–90 kg, nosiči chodí v tričku nebo na půl těla nazí, bosky, v žabkách nebo v gumácích. Kráterové jezero je nejkyselejší přírodní vodní plochou, naměřeno rekordní 0,4 pH. Doslova jezero kyseliny sírové.

Po tomto nevšedním a nevídaném zážitku, při kterém se nemá smysl bavit o bezpečnosti práce a o zdraví nosičů, jsem přemítal myšlenky o ceně lidského života, když mě náhle vyrušil pravidelný klapot dieselového motoru. Nejdříve jsem mu nevěnoval pozornost, ale když nastartované auto hrčelo skoro čtvrt hodiny, bylo mi to divné.

V povzdálí jsem si všiml velmi malého zeleného domku a u něj postavené zastřešené klece. V ní jsem uviděl červené auto a přítelkyni jsem špitnul něco o příliš laciné naftě. Ona mi s naprostým klidem odpověděla, že jsou to beztak hasiči. Jen jsem stačil vyhrknout: „Cože? Hasiči? Tady? Na sopce? Nebuď blázen…" Ona mi zase s klidem vysvětlila, že jasně, vždyť ti jsou přece všude a sám to prý často říkám. No jo, říkám, ale tohle?!

Po úmorném pochodu sopkou jsem se jen líně zvednul z trávníku a pomalu šel prozkoumat to záhadné auto. Čím jsem byl blíž, tím to bylo jasnější. Modré majáky, nadstavba, naviják, ale hlavně na dveřích znak opičáka v hasičské přilbě a plameny. No fakt, hasiči!

Se smíchem jsem dělal jednu fotku za druhou, když v tom za sebou slyším „haló mistér… haló mistér… ájem šéf… ájem šéf…" Za mnou stál malý mužíček v červených teplákách a gumácích. „Luk luk…" pobízel mě, abych se odvážil blíž. Asi sedmkrát jsem mu anglicky řekl, že jsem taky hasič, než to pochopit a přikývl, že rozumí. Posunky mi naznačil, že nechá auto vyjet z klece, abych měl „guut foto".

A skutečně, po několika indonéských pokřicích vyjel jeho kolega ven a vozidlo hrdě odstavil před místní bufet. Stáhnul okýnka a vystoupil ven ve své „zásahové" sandálové obuvi. Znovu jsem zkoušel svou angličtinu, ale bylo jasné, že naše slovní zásoby se značně rozchází. No nic, požádal jsem proto o překlad svého kamaráda Eka z partnerské indonéské nadace na ochranu podmořského světa, který nás na sopku doprovázel. V desítkách mých všetečných otázek jsem tak spoléhal na pravidlo, že domorodci se vždy domluví. K mému překvapení, i když Eko mluví bezvadně anglicky, ani to moc nepomohlo. Z kolegů hasičů jsme dostali pouze několik základních informací. Pořád se jenom smáli, hrdě ukazovali na auto, pořád opakovali „bagus bagus" (dobrý, nejlepší) a ochotně ukazovali každý detail zásahového speciálu. Po nezbytných společných fotografiích bylo přece jen nutné zjistit aspoň základní informace.

Ze „šéfa" se skutečně vyklubal velitel místní jednotky hasičů, která má své sídlo pod sopkou ve městě Banyuwangi. Každý den na směně slouží 4–5 mužů, včetně velitele. Dnes si vyjel s kolegou na předsunuté stanoviště Paltuding, jakousi vedlejší stanici, která je umístěná na svahu sopky ve výšce 1850 metrů. Je to strategické místo, odkud vychází nejen nosiči, ale také turisté a je zde i záchytné parkoviště.

Kromě možnosti bezpečného zaparkování hasičského auta tu mají kolegové i další zázemí, ubytování, občerstvení a napojení na hydrant! Voda se zadržuje v období dešťů do velkých záchytných betonových nádrží a následně se používá.

Terénní vozidlo na podvozku Mitsubishi získali hasiči před krátkou dobou. Kdy přesně neví, ale auto má najeto teprve dva a půl tisíce kilometrů. Prostě novota. Tento typ vozu je do těžkého terénu sopky vhodný a při mnoha zásazích prokázal údajně své schopnosti a přednosti. Nutno podotknout, že jen cesta do Paltudingu byla velkým zážitkem a slabší auta s nízkou výškou nemají šanci. My jsme také museli měnit před cestou auto a naše terénní Isuzu si fakt užilo.

Velitel dále vysvětlit, že nejčastěji hasí požáry lesů na svahu sopky, ale velmi často pomáhají i řidičům. Celé území je národním parkem, který je nutné chránit. Požáry vznikají od častých bouřek, ale také vlivem stále činného vulkánu. Některé požáry mají na svědomí i neopatrní turisté. V těchto chvílích jsem si uvědomil, že cestou na vrchol sopky jsme viděli mnoho vyhořelých míst a ohořelých stromů, stejně jako i auta v problémech na příjezdové silnici.

No a pak přišlo na důkladnou prohlídku auta. V kabině se kolegové chlubili vysílačkou a krásným ovládáním světelné rampy LTF2–2000 i s „dálkáči" Hella Comet 500. Vše ostatně předvedli i v praxi. Idylku vlahého pralesa nekompromisně prořízl zvuk sirény a kolegové opakovaně přejížděli všechny výstražné zvuky z nabídky výrobce. Po pěti minutách se začali sjíždět lidé z okolí, včetně nosičů, aby zjistili, co se stalo. Vážně velká atrakce.

Hasiči sundali plátěnou střechu nadstavby na trubkové konstrukci a odhalili chloubu speciálu – vysokotlaké vodní vedení. Samostatný benzinový agregát Rabbit – fire fighting pump P381 (S), čerpadlo nezjistitelného výkonu, 25 metrů hadice na bubnu a mosazná proudnice připomínající konec předminulého století nebo proudnici k hasičskému sportu. Zajímavá byla i vestavěná nerezová nádrž na 2000 litrů vody. Vozidlo bylo ale také vybaveno základním zvedákem pro pomoc řidičům v nouzi, další hadice pro napojení hydrantu a jedno „céčko". U malých požárů a zásahů si vystačí sami, v případě větší akce povolají kolegy z dolní centrální stanice, kde jsou „velká auta".

Když jsem požádal, aby mi to všechno ukázali, že to napíšu na odborné servery u nás doma, tak se předvedli s plnou parádou. K mému obdivu jim čerpadlo naskočilo na první otočení klíčkem. A vlastně proč ne, visel na něm měsíc starý štítek servisní prohlídky, který potvrzoval funkčnost a pravidelnou péči. Snažil jsem se získat více technických informací, ale nepodařilo se. Nikde nebyl dostupný žádný výrobní, či technický popis s daty. Na zadních dveřích korby byl pouze výrobce nadstavby Delima Mandiri.

Hodinové setkání s kolegy hasiči bylo radostné a plné vřelého pochopení. Představa, že i na sopce se dá sloužit, byla pro mne opravdovým překvapením. Po setkání s hasiči na letišti souostroví Alor to považuji za další exotický zážitek s dodatkem, že hasiči jsou asi opravdu všude!

p.s. Cestou ze sopky jsem si v hlavě promítal fotky, zážitky a informace od hasičů. Pomalu jsem začínal psát tento článek s myšlenou, že to si zase kolegové počtou. Článek může být i malým testem pro nadšence do hasičské techniky, kteří možná lépe mohou popsat představené vozidlo.

Pro Požáry.cz : Ivo Mitáček

Přidáno foto

-swo-