Den, který změnil svět 11–09–2001
Jako každý rok si připomínáme tragické události, které zasáhly celý svět. Proč, jak a za jakých okolností k této tragedii došlo? S tím nebudeme polemizovat, tak jako se to děje od první chvíle. Nechceme se zaměřit na politiku, která s tímto činem souvisí, o té bylo řečeno již dost. Chceme už jen připomínat to, co zažívali naši kolegové, když zachraňovali své spoluobčany. Nikdo totiž nemůže politkou ani ničím jiným zpochybnit hrdinství hasičů.
Počty obětí jsou vysoké. 2479 civilistů, 343 hasičů, 23 policistů a desítky dalších záchranářů. Ze záchranných složek měli ale nejvíce obětí hasiči z newyorského hasičského sboru.
V 8:46 místního času narazilo první letadlo do jedné budovy WTC. Hasiči z nedaleké stanice byli v tu chvíli kousek od budovy u rutinního zásahu a vše viděli. Okamžitě vyrazili k budově a po cestě povolali posilové jednotky. Po deváté hodině narazil další stroj do druhé budovy. Z nedávno zveřejněných záznamů radiového provozu se skládá obraz katastrofy, kterou hasiči prožívali.
YouTube: Pusťte si video, poslouchejte hudbu a čtěte dále, co prožívali vaši kolegové. Jde z toho mráz po zádech.
Dvanáct tisíc stránek přepisů slov, která plnila newyorský éter v osudný den, zachycuje, jak chaotická situace ve městě panovala. Jak mnohým záchranářům nefungovala v kritickou chvíli technika nebo jak byla centrála tak přetížená, že nemohli ani podat hlášení… Nebo jak hasiči viděli „skokany“, lidi, kteří se zoufale snažili zachránit si život skokem ze skleněného pekla do hloubky pod sebou nebo se rozhodli nečekat na smrt v plamenech a raději zvolili rychlou variantu.
V 8:46 místního času protrhl nebe nad New Yorkem řev motorů. O několik sekund později naráží první z unesených boeingů do severní věže Světového obchodního centra (WTC). Drama úterního dne začíná. „Právě jsme tu měli letoun, který narazil do severní věže WTC, pošlete sem posily.“ Nikdo netušil, co bude následovat, mohla to přece být „jen“ letecká nehoda. „Věž číslo 1 Světového obchodního centra hoří. Teď jsme slyšeli obrovskou explozi.“ „Pošlete všechny ambulance, všechno, co máte, na Manhattan, ihned!“ „Pro vaši informaci, civilisté nám řekli, že do věže narazilo letadlo.“
V této chvíli se k severní hořící věži WTC řítí několik desítek hasičských vozů a ambulancí. Pak přichází další hlášení: „Máme tu mnoho pater v plamenech. Vypadá to, že se to letadlo snažilo proletět mezi věžemi.“ O minutu později přichází hlášení, při kterém tuhne krev v žilách. V 8:49 některému ze zasahujících hasičů došlo, co se opravdu na palubě boeingu dělo: „… vypadá to, že to byl záměr. Informujte všechny jednotky, že se může jednat o teroristický útok.“ Jak se na místo sjíždí jedno zásahové vozidlo za druhým, začíná být éter nad New Yorkem přeplněný. Stále častěji se v protokolu objevuje slovíčko „nesrozumitelné“.
Do nárazu druhého letounu zbývá pouhých osm minut a mnoho hasičů stále přesně neví, co rozsáhlý požár severní věže způsobilo. V 8:55 totiž jeden z nich hlásí: „Ať už to bylo cokoliv, narazilo to do severní stěny věže… někde kolem 90. patra.“ Ve stejnou chvíli už se skupina hasičů pohybovala v 78. patře věže, odkud hlásila černý kouř. V 8:58 přichází další hrůzné sdělení: „Máme tu skokany.“
V 9:03 se všechny pochyby rozplynuly – Amerika byla napadena na vlastním území, Pearl Harbor jedenadvacátého století. Do jižní věže naráží druhý unesený boeing. „Máte tam druhé letadlo v jižní věži, obrovský požár.“ „Mayday, mayday, další zasažené místo, v druhé věži.“ „Není pochyb, něco narazilo do druhé věže, asi ve dvou třetinách výšky. Máme tam viditelný požár.“ Během necelé půl hodiny byly k WTC převedeny všechny dostupné sanitky a požární vozy. Všechny mosty a tunely v New Yorku byly pro veřejnost uzavřeny. Úřady svolávají všechny hasiče, kteří měli v úterý volno, zpět do služby, měli se hlásit velitelům zásahu přímo u WTC. V 9:58, tedy 72 minut po zásahu první věže, přišlo na centrálu strohé hlášení: „Jedna z budov… celá budova se zhroutila.“ „… kolaps v jedné z věží…“ „Která věž se zhroutila?“ „Věž 2, věž 2.“ Věž 2, to byla ta jižní, která byla zasažena v 9:03. Jakmile se první z věží sesunula k zemi, ovládl dění na zemi chaos. „Všichni v oblasti museli utéct.“ „Slyší mě někdo?“ „Pokračujte,“ odpovídá centrála. „Jsem civilista, jsem uvězněný v jednom z hasičských náklaďáků pod…“ „Vydržte, někdo je blízko.“ „Nemůžu dýchat, jsem v kabině.“
Záchranářům se nedostává sil, někdo navrhuje povolat na pomoc armádu: „Georgi, ať zmobilizují armádu, potřebujeme na Manhattanu armádu.“ Centrála všechny vyzývá, aby se uklidnili. Potíže s komunikací stále silněji komplikují záchranné práce: „Potřebujeme vytvořit spolehlivou komunikační síť, abychom věděli, co se opravdu děje. Máme také mnoho hlášení o uvězněných lidech,“ hlásí centrála zasahujícím hasičům v 10:22. Slova operátora potvrzuje další ze zasahujících hasičů: „V současnosti nemám s nikým kontakt, až budu něco vědět, podám hlášení.“ Hodiny právě ukazují 10:28, čas, kdy nárazu boeingu podlehla i severní věž. „Nyní zkolabovala i druhá věž,“ hlásí jeden z týmů a jeho slova záhy potvrzují i ostatní týmy. Jak jsou rádiové rozhovory strohé a ukazují na takřka beznadějnou situaci, podávají záchranáři v těchto interview obrázek plný hrůzy z toho, co se v jejich okolí dělo.
Maureen McArdle-Schulmanová, členka jednoho ze zasahujících hasičských týmů, líčí nejhorší zážitek svého života. „Než se zřítila jedna z věží, všimla jsem si, že něco padá k zemi… Ukázalo se, že to byli lidé. Nejdřív jsme neměli tušení, co to je, ale pak dopadlo první tělo a my jsme pochopili. Bylo mi špatně. Oni si zvolili smrt a já jsem se na ně dívala. Měla jsem pocit, jako bych rušila nějakou mši. Tak jsme se otočili ke zdi, abychom to neviděli, ale stejně jsme slyšeli, jak jejich těla dál dopadají na chodník… pak velitel řekl, že jdeme dovnitř, nasadili jsme si rukavice a šli jsme.“
Hasič Marcel Claes popisuje, co se dělo v severní věži krátce poté, co v ní začalo hořet. Tehdy ještě nevěděl, že to byl letoun, který požár způsobil. „… tak jsme ještě s jednou skupinou vyrazili nahoru po schodišti A. Po deseti patrech jsme si začali dávat pauzu každá čtyři patra. Nevěděli jsme, co se stalo, nedošlo nám, že to bylo letadlo, tak jsme postupovali nahoru. Byla tam jedna šňůra lidí, civilisté šli dolů, my jsme šli nahoru. Civilisté byli spořádaní, pomáhali zraněným a žehnali nám… Mohli jsme být tak v 35. patře, dávali jsme si zrovna pauzu. Najednou jsme cítili otřesy a slyšeli děsný hluk – jako když vám projíždí obývákem vlak, jako když udeří zemětřesení. Po pár minutách nám náčelník, myslím, že to byl ten z 11. praporu, vydal rozkaz, abychom všechno sebrali a rychle utíkali. Neřekl proč, prostě jen křičel: ,Vemte všechno a vypadněte odsud.' A tak jsme to udělali… Pokračoval jsem dolů, neuvědomil jsem si, že oni zastavili asi ve 27. patře. Mohl jsem být kolem 10. patra, kdosi mi řekl, ať jdu schodištěm B, tak jsem tam šel, ještě jsem se zeptal, jestli neviděl někoho z mé jednotky, odpověděl, že ne… Byl jsem na severozápadním rohu věže, vyrazil jsem okno, protože tam někde jsme měli auto, viděl jsem venku muže, který na mě mával, bylo to, jako by říkal: ,Rychle odtamtud vypadni.' Nedíval jsem se nahoru, prostě jsem vyběhl na ulici. Když jsem se dostal ven, tak jsem se podíval nahoru, nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím – tři lidi vyskočili z budovy a ta začala hned nato padat… Nevěděl jsem, co se stalo chlapům z jednotky, nikdo z nich mi neodpovídal, teprve později jsem zjistil, že jsou v nemocnici.“
Mnoho dalších hasičů však tolik štěstí nemělo. Kromě 2749 civilistů našlo smrt v troskách WTC také 343 hasičů. Jejich rodiny doufají, že ve zveřejněných záznamech najdou odpověď na to, zda neuposlechli rozkaz k evakuaci vydaný těsně předtím, než šly obě věže k zemi, nebo zda nefungovala technika. „Není vám vůbec rozumět,“ hlásila centrála jednomu z hasičů. Když padala druhá věž, podařilo se jednomu z hasičů s centrálou spojit: „Druhá budova šla k zemi, nic nevidíme, nemáme s nikým spojení…“ Jeffrey Warner, jeden ze zasahujících zdravotníků, přijel na místo poté, co zkolabovala druhá věž WTC: „Vůbec jsme se nemohli přes vysílačku s nikým spojit. Bylo to k ničemu, myslím, že mnoho lidí si vzalo vysílačku a jen mluvilo.“ Na problémy s technikou si stěžovali také další hasiči, například velitel Zachary Goldfarb. Spojení podle něj často vypadávalo.
„Dostali jsme velení, byl tam s námi Peter Ganci. Byl dost rozčilený kvůli své vysílačce. Vzpomínám si na to, neustále říkal: ,Který kanál tohle je, je to správný kanál? Sakra, ty vysílačky nefungují'. Svrchu padalo strašně moc věcí. Jednu věc jsem se tehdy naučil, někdy je lepší se na ně nedívat, protože je ani nechcete vidět. Vy se na to díváte a přemýšlíte o nich a nemůžete se věnovat své práci. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem cítil, že nás nějaká nehoda přerostla. Víte, šli jsme do toho, abychom to dostali pod kontrolu. A pak jsme tam stáli a chtěli to dostat pod kontrolu, ale ve skutečnosti nás to odstrčilo, zahnalo a my jsme to opouštěli zranění, nechávali jsme za sebou vybavení. Jen jsme se plahočili tím prachem jako poražená armáda. Tak jsem to cítil…“
Thomas Orlando zasahoval v severní věži právě v okamžiku, kdy její dvojče podlehlo útoku. „Byli jsme asi v 18. patře, když jsme ucítili chvění. Mysleli jsme si, že byla budova zasažena další raketou. V tu chvíli jsme nevěděli, co se dělo. Ale vyběhli jsme spolu s ostatními civilisty na schodiště. Když se to uklidnilo, asi po pěti minutách, tak jsme došli do 20. patra. Tam jsme se dozvěděli, co se vlastně stalo… V rádiu jsem neslyšel nic, žádné mayday, nic. Ale moji kolegové to zase slyšeli. A to jsem vysílačku měl. Někteří to slyšeli, jiní ne. Ale dostali jsme rozkaz opustit budovu…“
Není vyloučeno, že pokud by technika fungovala opravdu na sto procent, mohlo být mrtvých hasičů méně. Ale také není vyloučeno, že se někteří hasiči opravdu rozhodli neuposlechnout rozkaz a stále zachraňovali své spoluobčany. Tehdejší newyorský starosta to nazval „činem osobního hrdinství“. Velení newyorských hasičů ve svém prohlášení uvedlo, že doufá, že zveřejnění záznamů nezpůsobí hasičům a jejich rodinám další bolest. „Velení věří, že tyto materiály poslouží coby další potvrzení hrdinství a odvahy našich členů, kteří se účastnili zásahu u Světového obchodního centra.“
Stejně jako v předchozích letech i my uctíme památku nejen newyorských hasičů, ale všech, kteří položili život ve službě, soutěží IRON FIREMAN dne 20. září. 2008. Svou účastí na pražské Pankráci nám pomůžete uctít jejich památku.
Zdroje: Firehouse.com
-celá redakce Požárů.cz-
