Stáž JSDH Praha 11 – Chodov u městských hasičů očima tatrablázna

Přinášíme vám trochu netradiční, o to však autentičtější pohled na stáž JSDH Praha 11 – Chodov, která proběhla v sobotu, 29.11. 2008 na smíchovské požární stanici HZS hl.m. Prahy.

Dne 29. 11. 2008 po šestý ráno jsme vyrazili na stáž – za profesionálními hasiči na stanici číslo 7 – Smíchov. Sobotní ráno neslibovalo jiné počasí než to, které lze v tomto období očekávat. Hnus prašivej, zavlhlej, prostě sychravo.

Po doporučení ostatních členů, kteří se zúčastnili (konkrétně to byli: Kamila, Všéťa , Kuba, Fíla a Jiřin), jsem byl teoreticky připraven, hlavně co se týká stravy a jejího množství. Vzhledem k tomu, že každý zajistil něco, tak se zdálo být všeho dost. Díky rannímu provozu jsme s předstihem dorazili na stanici.

Následovalo oblečení do bojáků a nástup v garáži, kde jsme vyslechli denní rozkaz a kde nám bylo určeno místo na stání pro našeho sršně CAS K25 Liaz 101. První vrata vedle Dennise byla na 24 hodin naše. Zaparkovali jsme a začali vyndávat naši bagáž z auta. Nezaujatý by si myslel, že jsme přijeli na dva, tři dny a Jiřin že přijel asi navždy. Rozložili jsme se v prostorné jídelně – včetně třech notebooků. Připravenost některých prostě byla zmáknutá do detailu, což jsem vzhledem k počasí kvitoval, protože se dalo předpokládat, že to bude tzv. mrtvolnej den a tyto přístroje nabízejí rozmanitou zábavu a zkrácení dlouhé chvíle.<o:p>
</o:p>

Při nástupu na kuřácké strážnici jsme vyfasovali rajony, abychom jako věděli, zač je toho v sobotu loket a pak si šli udělat snídani. Začaly oblíbené vtípky ohledně počtu výjezdů, ne že bychom někomu přáli nějaké neštěstí, ale tak to prostě bylo, je a bude.<o:p>
</o:p>

Sedíme si tak s Kubou u kompjútru, když tu se v rozhlase ozvalo všemi očekávané:

POJEDEM !!!!

Je fakt zajímavý, že přestože je u mě občas nějakej problém s pamětí, toto slovo zřejmě kdesi v kedlubně zůstalo zakotvený tak, že jsem vyrazil od stolu o půl vteřiny rychleji než Kuba, kterej mě cestou ke skluzu následně ozávodil. A jsme u mojí premiéry, ke který jsem myslel, že nedojde, protože jsem nikdy neměl čest toto zařízení použít k dopravě mojí osoby do garáže. Přece jen u drážáků jsme tuto vymoženost neměli. Nicméně trubku se mě ohnout nepodařilo a kupodivu jsem se dopravil dolů a to na rozdíl od někoho, bez zranění.

Cestou jsem zaslechl cosi o barranďáku, kamionu, pivu, jiný zase o cihlách, nicméně sestava družstvo, Kraken, Liaz, se vydala směrem Smíchov. Na rozjezd celkem pohoda, protože za Krakenem se to dalo nazvat eko jízdou, i když po nájezdu do ulice Vrchlického se směrem k tunelu Mrázovka rozdováděl tak, že jsem valil bulvy. Jaké bylo naše překvapení, když jsme u nájezdu do tunelu zastavili. Před námi z opačné strany stála technická tatra , která byla kdesi na nějaké jízdě a havarované osobní vozidlo. Vzápětí dorazila policie s Oktávkou v pěti lidech, což je i v Praze jev nevídaný. Po další chvilce dorazili další dva policisté z nehodovky a vypadalo to dle nasazených sil na nějaké hromadné neštěstí. Co se honilo hlavou řidiči havarovaného vozu při pohledu na záplavu modrých světel u jeho celkem lehce poškozené Toyoty těžko říct. Po odpojení aku se ručně odklidily nízký betonový svodidla, aby se uvolnil nájezd do tunelu a vrátili jsme se zpět na základnu.<o:p>
</o:p>

Následovala příprava oběda, kde jako druhý jídlo po vývaru byly odhlasovaný švestkový knedlíky, což sice nechápu, ale držel jsem basu s většinou a s vědomím, že se to dá občas přežít a k večeři bude řízek, tak co. Nicméně se díky výjezdu oběd pozdržel a svoji vinu na tom měla i nechuť hasičů strkat švestky do nějakého těsta tak, aby tam vydržely a nekoukaly ven. Nakonec se dílo podařilo a oběd se kolem druhé hodiny mohl podávat. Následovala káva, čaj a pokračovalo sledování filmů s vědomím, že rajony budou až večer a teď máme veget. Zkoušel jsem všelijaký pokusy, jak si naklonit nějakýho boha výjezdu a zdálo se, že nic nezafunguje, když tu najednou cca okolo 17 hodiny se ozvalo z tlampače „družstvo a esdéháčko výjezd na zasypání po dopravní nehodě Zlíchovský tunel ve směru do centra“.

Očekávané pro mě se stalo skutkem. Jízda za Dennisem. Peroutkovou ulicí, následně ulicí na Václavce jsme uháněli k případu, obzvláště klesání k Radlické ulici prověřilo brzdy našeho vozu. Jo, retardér je fajn vynález na takovej mazec a tak jsme trochu nabírali ztrátu, která však nebyla nijak velká, protože strojník prvního vozu věděl, co má za sebou a podle toho jel. Po zasypání asi 50m dlouhé olejové skvrny jsme se vrátili zpět na stanici a pomalu se chystala večeře. Očekávaná doba salátu s řízkem se neúprosně blížila a nám začínaly bejt dva výjezdy málo, nicméně s příchodem večera a nižší teploty venku si byl každej vědom určitých negativních dopadů při nějakým náročnějším zásahu. Jen strojník prohlásil, že rekord je šest a mlsně očekával, kdy že Jiřin s Kamilou dosmaží řízky a strčej nám večeři tak říkajíc pod nos.

S Kubou jsme se dočkali mezi prvníma a začali si pochutnávat na oblíbené stravě. Knedlíky byly zapomenuty. Mezi tím začal baštit Všéťa s Fílou, z čehož se dá usoudit, že to Jiřin smažil po dvou na pánvi. No nic, dále. Slupnul jsem to, Kuba taky, protáhnu se na židli a pronesu další rouhací hlášku: „teď by to chtělo v klidu zažít“. Asi to někoho tam nahoře vydráždilo, jak si spokojeně hladím svůj airbag, když se z tlampače ozval třetí výjezd do ulice Jeremiášova křižovatka z Bavorskou na další zasypání. Šup na tu vyleštěnou trubku, hop do Liazu a tradá ulicí Klikatou nahoru do Stodůlek. Fakt dobrá trasa, půl cesty rallye, druhá dálniční přelet po čtyřproudovce. Po zasypání 20 metrového fleku jsme se za neustálého brblání typu: „nedojedl jsem“ anebo „nezačal jsem jíst“ vraceli zpět. Otočka před vratama, zařazen zpětný chod, zastavit, zdechnout, vylézt z auta, napojit vzduch, elektriku, svlíknout výjezdový hadry, ale co to??? Ti první, co už byli na odchodu, se vracejí, oblíkají a v tlampači lze zaslechnout něco o 7 patře, bytu a že jede družstvo, žebřík, tatra a klasicky my, esdéháčko. Opět předchozí trasou míříme do Stodůlek k nahlášenému požáru. Nevím jak pro koho, ale pro mě strhující pohled ze zadní pozice na kolonu třech vozidel ze čtvrtého. Je to fakt zážitek, obzvláště pro takovýho cvoka, jako jsem já. Naštěstí pro majitele bytu se jednalo o planý poplach a my jsme se asi po čtvrt hodině vraceli za opětovného mrmlání některých jedinců (mít hlad je blbý) zpátky na stanici. Konečně všichni povečeřeli a pomalu jsme se sháněli po úklidovejch prostředcích, abychom se mohli vrhnout na rajóny. Už i místní osazenstvo stanice začínalo vypouštět hlášky v tom smyslu, že – TO – krouží okolo a nejspíš to přijde v noci. Po rajónech se pomalu chystáme k návštěvě nocležny. Varuji ostatní, že není prdel spát se mnou v jedný místnosti, protože prej strašně chrápu (i když je to samozřejmě nesmysl). Po třiadvacátý hodině, kdy jsme premiérově dokoukali Žhavé výstřely II, jsme udělali nějakou tu hygienu a šli ležet.

Asi proto, abychom u toho kecání kravin nemuseli sedět. Mezi řečí jsem řešil strašně důležitou věc a to, jestli ponožky ano nebo ne?? Po deseti minutách rozjímání a přesvědčení sebe samotného, že je to chvilka, jsem je sundal a srovnal na topení, aby byly první po ruce, kdyby jako něco, přesvědčenej, že už nic. Lehnu, protáhnu se, otočím se na bok a přemejšlim dál, jak se vzbudím na nějaký zářivky. Než to domyslim, tak někdo to světlo rozsvítil a u skluzu slyšíme hlášku, která nás pobaví a zřejmě byla výsledkem večerní frmolu.
Ozvalo se: „pojedou obě družstva a Tatra…“. Obě družstva? Aha, to druhý družstvo jsme my:-).

Bohužel ani tentokrát jsme se zásahu nedočkali, protože náš konvoj byl po kilometru vrácen zpět a tak jsme se o půl noci dostali zase do pelechu. Noc byla klidná a tak jsme se po ranním budíčku v šest hodin chystali k návratu, který se po střídání v sedm uskutečnil.

Myslím, že družstvo, Liazka a zejména kuchaři obstáli na jedničku.

Převzato s laskavým svolením autora, tedy tatrablázna z webu JSDH Praha 11– Chodov<o:p>
</o:p>

Další fotografie ze sobotní stáže JSDH Praha 11 – Chodov, jejíchž autorem je Karel Stárek, najdete pod tímto odkazem.<o:p></o:p>

<o:p>-wap- </o:p>