Matesův den aneb tržnice měsíc poté

Dnes je tomu měsíc, co se rozhořel jeden z největších požárů naší historie, mnoho z nás u něj zasahovalo včetně bývalého profesionálního drážního hasiče, nyní dobrovolníka Martina, kterého zná každý pod přezdívkou Tatrablázen. Jelikož umí nejen skvěle řídit, ale i psát, podívejme se jeho odlehčeným pohledem na hořící tržnici.

Je čtvrtek 6. 11. 2008. Z bezvědomí mě jako každý ráno vytrhává pazvuk hnusnýho budíku v čase 4:45h. Zvedám se z postele pohybem důchodce v posledním tažení a poté, co kouknu z okna, se dorazím konstatováním, že hnusný mlhavý ráno pokračuje i tímto dnem. Po nezbytných úkonech a nějaký tý hygieně se vypotácím z bytu a posléze z domu. Vylezu ven, otřesu se chladem; cestou k autu si sám pro sebe říkám, co že to je ve vzduchu za smrad. Přestože mi byl povědomý, ani v tomto polospánku mi nedocvaklo, že ……. Sedám do auta, pustím Iron Maiden, abych konečně procitnul a vyrážím směr Středokluky. Dorazím do práce, vaříme kávu a chystáme se započít pracovní den. Na uštěpačné poznámky, proč nehasím tržnici (aha, odtud ten smrad), jen odpovídám, že nikdo nepsal ani nevolal.<o:p>
</o:p>

Začíná ve mně hlodat červíček nejistoty, co že se to tedy děje a proč sakra o tom nic nevím. No nevadí, říkám si, dopíjim kávu a odcházím si k vedoucímu vyposlechnout, co budu dnes dělat. Po vstupu do kanceláře jsem opět zavalen dotazy ohledně požáru, o kterém ví všichni, jenom já ne. Po zjištění, že mě čeká den údržby, se preventivně ptám, zda-li budu případně moci odjet, bude-li o moje služby zájem. Než to stihnem dořešit, rozezpívá se Nokie písničkou Iron Maiden – The Trooper; je mě jasný, než to zvednu, co uslyším a osazenstvo kanceláře se začíná smát. Přijímám hovor, kde se mě Všéťa ptá, zda-li bych nemohl přijet, protože Jiřin potřebuje vystřídat.<o:p>
</o:p>

Odpovídám ano, zvedám se ze židle a než za sebou zavřu dveře, slyším hlas vedoucího, jak za mnou volá, abych se nenadejchal nějakýho bordelu. Sedám do fordky, zapínám CB vysílačku a vyrážím směr Praha. Dle dopravního zpravodajství a nářku z vysílačky je mi nad slunce jasný (i když to pro mlhu nebude ještě dlouho vidět), že mě čeká první bitva v ranní špičce. Nakonec se asi za 45 minut, s jedním porušením rychlosti mezi tunely, dostávám na zbrojnici, kde čeká Jiřin. Odemykám skříňku, navlíkám pé-eska, cigarety, telefon, doklady, seběhnu dolů, už podruhý si půjčuju Veroniky zásahový kabát, nějakou přilbu (to by se Míles….) a nasedám k prvnímu výjezdu s LIAZ 101 CAS 25.<o:p>
</o:p>

Jiřin koriguje mojí nejistotu v přepínači světel, vysvětluje kudy, co a kam na požářiště. Pak otáčím klíčem ve spínačce a startuji. Bohužel to poslední slovo se nějak nezdařilo, motor se otočil o půl obrátky a nic. Krve by se ve mně nedořezal! Jiřin čumí stejně blbě jako já a po chvíli už hbitým krokem míří pro nabíječku. Já mezi tím otevírám prostor s baterkama. Připojíme nabíječku a asi se i oba modlíme. Jiřin je asi věřící (já ne – nebo o tom aspoň nevím) a po chvíli zkouším další start. Odměnou je zvuk nadupaného šestiválce, tlačeného turbem. Hasičárnou se rozezní rána, jak mě padá šutr ze srdce, nastavuju větší volnoběh, aby to při rozjezdu třeba nezdechlo. Řádím velká dvě a uvědomuju si, že jsem s tímto vozem jel naposledy někdy v roce 1995. Opatrně vyjíždím, plnej levej, přidávám plyn, spojka, za tři a jedu. Po vyjetí z kruháče zjišťuju, že jsem se o těch 13 let asi vrátil zpět a v rámci možností spěchám za ostatními do prokleté tržnice na rozhraní Libuše a Písnice.<o:p>
</o:p>

<o:p>
</o:p>

Další činnost se stává silně stereotypní a začínám s kyvadlovou dopravou vody, ponejvíce k naší chloubě Š 706 RTHP. Od Kamily dostávám informace, do který ulice k hydrantu a posléze hledáme Čimelickou (Mirotickou) ulici ve třech. Nakonec se zadaří a vyrážim nic netušíc, kolikrát tudy ještě dneska pojedu. Během dne sem pak navádím i některé mimopražské posily. Je tu celkem slušnej tlak a ustálené osazenstvo včetně dvou Tater 815 z HS <st1:metricconverter productid=„3 a“ w:st=„on“>3 a</st1:metricconverter> 4, jejichž strojníci si mě po celý den dobírají skrz objem cisterny. Srdce tatrováka trochu zjihne představou, že by třeba někdy..........., ale zpět – voda přetéká, rozblikáme a opět jedem s vodou tam, kde je potřeba.<o:p>
</o:p>

Celkem bezproblémový den však pokazila stávkující zpátečka. Nezbylo, než vozidlo někdy během odpoledne na chvíli odstavit a začít řešit, co s nastalou situací. Se Všéťovou pomocí jsme učinili provizorní opravu, za stávající situace jediným možným způsobem (ohnutí plechu) a zpátečku na chvíli zprovoznili. Bohužel, s blížícím se večerem se však porucha začala vracet a mně začínala bolet pravá dlaň od neustálého boje se šaltpákou. Nakonec jsme usoudili, že je zbytečný Liazku trápit dál a tak jsem se vydal na cestu zpět do naší zbrojnice. Z mlhavého rána jsem se tak přes zakouřený, mlhavý, posléze slunečný den dostal do mlhavé tmy.<o:p>
</o:p>

Usedám do fordky, že pojedu domů a najednou zjišťuju, že s tim autem vůbec neumim. Asi minutku jsem seděl a zkoušel rozhejbat mozek, kterej se zasekl kdesi na křižovatkách při dopravě vody a nehodlal přijmout jinou činnost. 12-ti hodinový kolotoč s vodou mě totálně zblbnul a utahal tak, že jsme si cestou domu připadal jako začátečník. Myšlenkama jsem se vracel k Fílovi a trambusu, kteří tam podali obrovský výkon, tím se nechci ostatních nějak dotknout.<o:p>
</o:p>

Je fajn bejt na Chodově členem.....

Autor: Tatrablázen – s jeho laskavým svolením převzato z webu JSDH Praha 11– Chodov

Foto: Jan Kostík

-wap-