Ve městě Ubud na Bali mají hasiči plat necelých 4000 korun na měsíc, zásahový oděv byl od Devy

Je pravdou, že během tří týdnů jsem prakticky hasiče nikde nepotkal. Poslední kontakt byl na ostrově Flores ve městě Maumere, kam jsme přiletěli letadlem, začíná dnešní článek Ondra Fabián z Petřvaldu.

Na letišti (divím se, že piloti tam chtějí dobrovolně přistávat) byla malá stanice, tedy spíš přístřešek s jednou místností. I přes nabídku úplatku veliteli ochranky na letišti se mi k hasičům nepodařilo dostat.

Každopádně již jednání s oficírem byl nezapomenutelný zážitek, kdy při teplotě 32°C v ošuntělé kanceláři se špinavými zdmi, stropním ventilátorem a hromadou zaprášených dokumentů sedí úředník s cigaretou a ukazuje všem svou sílu velitele. V tu chvíli si člověk uvědomí, že by se do problémů se zákonem v takovéto zemi nechtěl dostat.

Tak jak jsem slíbil v prvním díle o hasičích v Indonésii, podíváme se do města Ubud na Bali.

Ubud je město na indonéském ostrově Bali, které se vlivem velkého cestovního ruchu rozrostlo z malé vesnice na město o zhruba 30 000 obyvatelích. Město se nachází mezi rýžovými poli v centrální části ostrova Bali. Je jedním z hlavních uměleckých a kulturních center na ostrově.

Vše začalo tak nějak nenápadně. Ten den jsem měl celý jen pro sebe a tak jsem se rozhodl projít si dopoledne památky a odpoledne že se pokusím najít místní stanici, o které jsem neměl ani tušení, jestli vůbec existuje.

Při procházce městem jsem zjistil, že se právě chystá rituální pohřební obřad. Přijdu na místo zahájení pohřebního průvodu a vidím, že na kraji silnice stojí zaparkované dva hasičské speciály. Neváhám ani chvilku a opět vytahuji brožurku s fotkami z Čech. Po chvíli hledání nalézám posádku, která se zrovna chystá k obědu.

Po rychlém představení, kdo jsem, jim ukazuji brožuru. V tu chvíli se opět projevuje až neskutečná přátelskost místních obyvatel – ihned mi nabízejí společný oběd. Po základní proceduře – udělat si se všemi selfíčko, mi sdělili, že hasiči budou asistovat u obřadu a pokud budu chtít, po skončení je pak můžu navštívit na stanici. S tím jsem samozřejmě souhlasil.

Jak to ale v Indonésii bývá, původní začátek obřadu se posunul zhruba o tři hodiny. Začínal jsem již být nervózní, že se hasiči za světla na základnu nevrátí a po tmě se mi městem bloudit nechtělo.

Jaké překvapení ale bylo, když mě hasiči po začátku pohřebního průvodu pozvali k sobě na střechu hasičského auta. V tu chvíli jsem si říkal, paráda, počkám s nimi a snad mě vezmou i na stanici. Sen se splnil. Po projížďce městem, doplňováním vody z hydrantu mě přivezli na základnu.

Tam jsem si prošel jejich zázemí – odpočinkovou místnost, místnost pro příjem poplachových hlášení, WC a sklad. Z ostatní techniky bylo na místě již jen terénní vozidlo a starší pickup. Druhé zásahové vozidlo stále asistovalo u pohřbu při rituální kremaci. Po prohlídce jsem byl již připraven k odchodu na hotel.

Zastavili mě však, že si s nimi určitě musím dát místní kávu. Při vaření kávy mi ukázali kabát zásahového obleku. Jakým překvapením pro mě bylo, když na visačce výrobce bylo napsáno Deva Frýdek-Místek.

A jak si tak v přístřešku před stanicí popíjíme kávu, přiřítila se motorka, na štěrkové cestě dostala řidička smyk a s motorkou havarovala.

Místní hasiči se zvedli v klidu od kávy, došli k havarované motorce, postavili ji na stojan a řidičku dovedli k přístřešku. Zranění řidičky nebyla až tak vážná, pouze oděrky na rukách a nohách. Nejvážněji vypadala hluboká díra v nártu na noze, která docela dost krvácela. Jediným štěstím bylo, že řidička měla helmu! Tam totiž není vůbec běžné ji používat.

Hasiči řidičku posadili před přístřešek, chvilku po sobě bezradně koukali a přemýšleli, co budou dělat. Ptám se, jestli mají nějaké obvazy a dezinfekci. Pokrčili rameny, že ne a rozešli se po okolních domech.

Po chvíli se vrátili alespoň s dezinfekcí. Lehké oděrky ošetřili alespoň desinfekcí a papírovým kapesníkem. Na hlubokou krvácející ránu šel pak jeden z hasičů naškrábat mačetou kůru z nějakého stromu. Po přiložení na ránu se krvácení zastavilo.

Tím celá záchranná akce skončila, pro řidičku si přijel manžel a odvezl ji domů.

K technickým datům techniky – v cisternách 4000 litrů vody, výjezdy opět pouze k velkým požárům.

Plat hasiče v městě Ubud cca 2 000 000 indo­néských rupií, což je v přepočtu na české koruny 3 800 Kč.

Když jsem hasičům řekl, jaký je zhruba plat v České republice, první jejich dotaz zněl, kolik stojí letenka.

Těmito zážitky, jsem prakticky ukončil dovolenou, protože den na to jsme se již připravovali na odlet zpět do České republiky.

Závěrem bych se chtěl jen zamyslet.

Najít v Indonésii hasiče je opravdu velký problém. Pořád si kladu otázku, jak je možné, že při jejich způsobu života, spalováním odpadků na ulicích, neustálým pálením všeho možného, při minimálních požárně bezpečnostních opatřeních v objektech a hlavně při hustotě zástavby nedochází i při sebemenším požáru k vypálení půlky města, když technika, která je v místě k dispozici, je minimální.