Estonští hasiči jsou více přátelští a sžití s komunitou; výcvik profesionála trvá půl roku a musí se umět i potápět

Na konci léta 2016 jsem začínala svůj studijní pobyt v Estonské republice. A jelikož jsem jedním ze zanícených hasičů, kontaktovala jsem místní sbor v Tallinnu. Dostalo se mi vřelé odpovědi a následně se mi naskytl možnost poznat místní hasičskou komunitu, popisuje zahraniční zkušenosti Nikola Sikorová.

Hned druhý týden v Estonsku jsem se setkala s Kristou, která měla pod palcem sbor dobrovolných hasičů v Tallinnu. Na našem setkání jsem ji začala vysvětlovat, jak hasiči fungují v České republice, ona mi zase přívětivým tónem vysvětlila místní situaci.

Sbory dobrovolných hasičů totiž spadají pod stát, který jim uděluje finance. Spolupracují pak s okresními administrativními hasičskými celky – to znamená, že Tallinn spravuje hned několik okolních sborů. Tyto oficiální úřady pak mají osobní auta, kterými jednotlivé obce navštěvují a zjišťují, co kdo potřebuje a vzájemně si hodně pomáhají.

V Tallinnu se nachází i výjezdové centrum. Zázemí pro profesionální hasiče s počítačovým vybavením je samozřejmostí. V garáži se nachází dvě výjezdová vozidla, vysokozdvižné vozidlo, osobní hasičské vozidlo a několik „civilních“ vozidel, které jsou k dispozici zaměstnancům. Stačí se zapsat na pořadník, zažádat si o vozidlo a můžete vyrazit na jakoukoli firemní cestu či schůzi.

Krista mě provedla po celé budově, která obsahovala mimo jiné i muzeum, kde jsem dostala odborný výklad, a seznámila mě s několika zajímavými lidmi. Jedním z nich byl mladík, který měl na starost požární sport.

Když jsem vykládala o tom, jak to chodí v České republice, že je možné se zúčastnit třeba i čtyř závodů během víkendu (samozřejmě nejde vždy o ligu), pak na mě zůstali hledět.

Aby věřili, jak je požární sport a především požární útok oblíbený u českých hasičů, doložila jsem své vyprávění fotkami, kde na louce stojí řada hasičských vozidel. Byla to pro ně pastva pro oči, následovala série otázek.

Sbírka vozidel v hasičském muzeu v Saku

Co se týká požárního sportu v Estonsku, jsou oblíbené především tyto kategorie: běh na 100 metrů s překážkami, výstup do cvičné věže a štafeta 4×100 metrů. Soutěže tady nejsou tak časté, ale pohybují se na profesionální úrovni. Členové se scházejí poctivě každý týden a jednotlivé soutěže jsou významnou událostí.

Takové přípravy nesou určité výsledky. Tak na příklad Estonci se umístili v roce 2013 v mistrovství světa v požárním útoku na 2. místě v kategorii muži. Prostor pro úspěch je vyhrazen i dětem, neboť jsou pro ně připravené jak doprovodné programy pro děti, tak i oddíly pro malé dobrovolníky a ti mají pak tu možnost účastnit se různých závodů.

Když jsem se s hasiči loučila první den, pozvali mě hned zítřejšího odpoledne na výlet, jelikož měli zaměstnanci Tallinnského muzea namířeno do Saku, kde se nacházela větší část sbírky ve správě muzea. Tak jsem se vydala celá nadšená na cestu.

Štít dobrovolných hasičů v Saku

Takto začalo mé setkání s Ivem, velice zvědavým pánem, ředitelem muzea. Měl mnoho otázek o „hašiších“, jak vyslovoval písmena na mém triku, a rád i mluvil. Když jsem ho potkala poprvé, bylo to samé „gift, gift“ a dával mi do ruky brožury, magnety a samolepky místních hasičů a muzea. Jeli jsme jedním z osobních vozidel. V Tallinnu začínají být populární i ekologická auta na plyn, jedno z nich je i k dispozici zde.

V Saku jsme tedy navštívili muzeum a spolu s ním jsem se mohla podívat i na inventář uložený ve skladu. Mnoho věcí jsem znala. Ale velice mě zaujal domeček postavený místním hasičem. Tento model znázorňoval možnosti vzniku požáru v rodinném domě. Když se celý exponát zapnul, rozsvítily se v domě plameny, které jakože vypukly z nepozornosti zobrazených postaviček.

Velice dobrý nápad byla kolekce hasicích přístrojů z různého časového období. Nacházely se tady hasicí přístroje kuželového tvaru, o jejichž existenci jsem neměla nejmenšího tušení. Kdybych to měla shrnout, tak šlo asi o největší sbírku historického hasičského vybavení, jakou jsem kdy viděla.

Když jsme prohlídku skončili, napadlo Iva, že by mi mohli ukázat i profesionální hasiče. Nadšeně jsem souhlasila a naše cesta se ubírala směrem k městu Keile. Místní profesionálové anglický jazyk moc neovládali, takže mi mí průvodci museli pomoci s komunikací.

Vozidlo na hašení lesních požárů profesionálních hasičů v Keila

Co se vybavení profesionálů týče, pak výjezdová vozidla byla velice podobná. Vybavení bylo srovnatelné, uvnitř vozidel se nacházela dlouhá gumová pádla, která byla připravená na lesní požáry. V garáži se nacházelo i celé jedno auto přizpůsobené pro tento druh požáru, neboť Estonsko má mnoho lesů. Nepostradatelnou součásti pak byl člun, neboť každá výjezdová jednotka musí být schopná zásahu na moři či vodě.

Když mě ochotně provedli po osobním zázemí, ihned mnou prostoupila domácí atmosféra. Jednalo se o prostorný apartmán. Začala jsem klást otázky, tak například, pokud se chcete v Estonsku stát profesionálním hasičem, pak Vám to zabere půl roku, musíte projít i výcvikem potápění a být schopní zásahu na vodě. Požáry jsou tady celkem časté a hasiči mají pod sebou velkou oblast působnosti, včetně prostoru na širém moři.

Když jsme skončili zde a byli na cestě domů, nadšený Ivo z dnešního výletu navrhnul, že bychom se mohli zajet podívat na dobrovolné hasiče do Hüüru. To mě opět strašně zajímalo, tudíž jsem s odpovědí neváhala.

Výjezdové vozidlo dobrovolných hasičů v Hüüru

Sbor dobrovolných hasičů v Hüüru patří podle Iva k jedněm z nejlepších v kraji, protože mají poměrně hodně financí. Zároveň patří k nejdivnějšímu sboru, jaký jsem kdy viděla. Celá požární stanice se podobala obrovskému hangáru. V přední části byla výjezdová vozidla. Garáž byla na automatické otevírání, což mi vyloudilo úsměv na rtech, neboť nad vraty se nacházely válečky a dráty po domácku sestavené, ale celý mechanismus byl zcela funkční.

Hned vedle výjezdového vozidla se nacházel sanitní automobil. Co ten tady dělá, ptala jsem se. Následně mi bylo vysvětleno, že každý sbor dobrovolných hasičů má k dispozici i sanitku. Podle druhu zásahu pak vyjíždí jedno nebo obě vozidla.

Sanitní vozidlo dobrovolných hasičů v Hüüru

V druhé části hangáru byla obrovská garáž, zde jsem poznala většinu z jednotky dobrovolníků. Obklopovali výjezdové vozidlo prolezlé rzi a věnovali mu neuvěřitelnou péči. Ivo mi vysvětlil, že se tito dobrovolníci věnují rekonstrukci historických výjezdových vozidel. Většinou pak dělají údržbu vozů ve správě Tallinnského muzea. Pro muže to byl koníček a přivydělali si nějakým tím eurem. Spravovali i motorky a historická auta, ale nejvíce času trávili právě s hasičskými vozidly.

Na dvoře za hangárem jsem našla neuvěřitelné kousky hasičských vozidel. Velitel místních dobrovolných hasičů, vysloužilý pán na důchodu, nás po dvoře provázel a ukazoval nám jednotlivé kousky. Nejvíce byl pyšný na vozidlo přizpůsobené na hašení požárů v lesích. Bylo to jediné auto tohoto typu v severní Evropě a Baltských státech.

Unikátní vozidlo na hašení lesních požárů dobrovolných hasičů v Hüüru

Celý den jsem si neskutečně užila. A kdybych měla nějak porovnat sbory v Česku a Estonku, pak mě jistě napadá interakce s komunitou. Neboť zde byli dobrovolní hasiči více sžití s lidmi a propojení s ostatními sbory.

Byla to neuvěřitelná zkušenost a jsem ráda za možnost strávit úžasné a nezapomenutelné chvíle s touto komunitou, cítila jsem se pohodlně jako ve své hasičské rodině.