Jan Pipiš z Liberce si začal plnit sny, letos ho čekají mnohé závody ve Firefighter Combat Challenge

Dvacetiletého nenápadného mladíka byste mezi libereckými hasiči možná na první pohled přehlédli. Když se však dozvíte o jeho sportovních úspěších, je jisté, že jméno Jan Pipiš budeme slýchat velmi často ve spojení s náročnou disciplínou FCC (FIREFIGHTER COMBAT CHALLENGE).

Tento silový víceboj si doslova zamiloval a za poslední rok tréninku se mu podařilo dostat ve své kategorii mezi 26. nejrychlejších v Evropě.

Honzo, v České republice jsou mezi hasiči více rozšířené závody T.F.A. Proč se specializuješ na Firefighter Combat Challenge?

Na závody FCC je úplně jiná příprava, jiný trénink, který mi vyhovuje. Největší rozdíl je asi v tom, že v T.F.A. jsou jednotlivé disciplíny oddělené, kdežto v FCC následují hned za sebou a navíc se běží s aktivním dýchacím přístrojem. Vše je rychlejší, váhově těžší a pro diváky akčnější.

Jsem rád, že mezi disciplínami není žádný odpočinek. Právě v těch odpočinkových částech T.F.A. moje svaly vytuhnou a nejsem schopný podat další dobrý výkon. Potřebuji v zátěži prostě nepolevit, vypálit a být na trati maximálně do 1m 50s, ideálně daleko méně :-).

Kdy a s jakým sportem jsi vlastně začal?

Dříve jsem byl u dobrovolných hasičů, kde jsem závodil v požárním sportu. Když něco začnu dělat, chci to dělat pořádně. Takže jsem dřel a trénoval a přišlo mi nefér, že jsme nevyhráli v požárním útoku třeba jen kvůli tomu, že někteří netrénovali a vše končilo na banalitě, že se něco špatně napojilo.

Přísloví, „co si člověk neudělá sám, to nemá," je podle mě pravdivé. U požárního sportu to poděkování tělu zkrátka nebylo, nevyužilo své schopnosti. Před pěti nebo šesti lety jsem zkusil T.F.A. Úplně první jsem běžel v Tachově a Liberecký Manhattan.

Začal jsem se o silové víceboje zajímat. Změnila se má příprava, a to trénink v posilovně silovým workoutem na hrazdách, dával jsem i závody v běhu na 10 km. Absolvoval jsem ČP v T.F.A., Středočeskou Dräger ligu.

No a v Kladně jsem se potkal s kamarádem, který mě vytáhl na závody Firefighter Combat Challenge. Po absolvování prvního závodu jsem věděl, že to je to pravé.

Jakého úspěchu si nejvíce ceníš?

Nejlepší závod jsem absolvoval vloni ve Francii, kde jsem zaběhl na dráze čas 1m 40s , což je hranice úrovně světové elity. Když v Combat Challenge zaběhnete ve své kategorii pod 1m 40s, získáte certifikát o tom, že jste zaběhli tento čas.

Dalo by se to přirovnat k získání Stanley Cupu (smích). Člověk je pak zapsaný v „síni slávy" v Americe, kde je jméno, čas a místo, kde se závod konal.

Na čas 1m 40s jsem opravdu hrdý. Loňskou sezonu jsem začínal na 2m 20 sekundách a po první sezoně se mi podařilo čas takto stáhnout. Věřím, že ho dokážu ještě osekat.

Jaká je atmosféra na závodech FCC. Jsou závodníci velcí rivalové?

Je to úžasná komunita, všichni si fandí, radí, podporují se. Nic podobného jsem u žádného sportu nezažil. Samozřejmě, že chce každý vyhrávat, bez rivality by to nebylo ono, ale takové té zdravé, žádné naschvály.

Minulý týden se konaly závody FCC v polském Opole. Jak pro tebe dopadly?

Polsko byl skvělý start nové sezony, i když počasí bohužel ze začátku moc nepřálo, pršelo a byla zima. Závodilo 150 sportovců. Já závodil ve třech kategoriích – individual, tandem a tandem mix.

S kolegyní jsme v kategorii tandem zvítězili, fotografie s pohárem máme na stupních vítězů. Pak ale mimo závod ještě vyhlásili něco jako absolutní vítěze a tam byla jiná dvojice.

Mám z toho trochu smíšené pocity, doteď nevím, jestli mám říkat, že jsme byli první nebo druzí. V ostatních kategoriích jsem byl za sebe 20. a s polským kolegou jsme vybojovali 10. místo.

Jaké závody v letošním roce dostanou tu nejvyšší prioritu?

Určitě to bude ME Lodž a hlavně MS v Americe, ve státě Chicago. Závody se budou konat v místě, kde vlastně vznikly. Půjde o obrovskou akci, která není omezená počtem závodníků, takže tam bude třeba 6 nebo 7 tisíc lidí z celého světa a bude se rozhodovat, kdo je dobrý a kdo ne.

Závod je až na samý závěr sezony na přelomu října a listopadu. Jinak závodů mě čeká spousta, pojedu do Polska, Německa, Slovinska, Rakouska, možná i Anglie.

V České republice mě čekají závody v Jihlavě, bude to pro mě taková srdcařská záležitost. Půjde o vůbec první závody ryze FCC a já jsem se dostal na plakát. To je pro mě čest.

Zkušeným sportovcem v T.F.A. je určitě náš Honza Semerádt. Přestože jsou závody T.F.A a FCC jiné, lze od něho načerpat nějaké cenné informace?

Honzu Semerádta jsem znal už dřív a je skvělé, co dokázal. Byl v tomto směru mým vzorem. Říkal jsem si, že když to zvládl on, mohl bych se o to pokusit taky.

Honza mi vždy rád poradí, ale na každého sedí jiné stravovací návyky, trénink. On je neporazitelný na dlouhé vzdálenosti. Já chci být na ty krátké.

Promiň mi to označení, ale dá se říci, že jsi na stanici Liberec „nováček". Jaká byla tvoje cesta do Liberce?

Jsem Liberečák a vždycky jsem chtěl sloužit doma. Po maturitě jsem tu hned druhý den bouchal na dveře, ale nebylo místo. Rozeslal jsem tak životopisy do okolí a odpověděla mi Mladá Boleslav.

Rok a měsíc jsem byl tam, pak se místo v Liberci uvolnilo a od října 2016 jsem tady. Splnil jsem si tím svůj dětský sen.

Sportovní kariéru určitě nejde provozovat v dnešním světě bez sponzorů? Nebo bys byl schopen vše financovat sám?

To určitě ne. Měl jsem od počátku štěstí, firma Dräger je mým sponzorem od prvních závodů. Jsem rád, že ve mně vidí nějaký potenciál. Závody zaberou spoustu času, a proto děkuji i HZS Libereckého kraje, že dostávám prostor je absolvovat.

Děkuji za rozhovor a budeme se všichni těšit na tvůj čas pod 1m 40s a tím pádem vstup do síně slávy.