Překvapivě velmi pohostinní jsou hasiči v Íránu, na jedné ze stanic jezdí na výjezdy v posteli

Jen málokde se setkáte s tak přátelským přijetím, jako u íránských hasičů. Ačkoli jsem se původně domníval, že návštěva kolegů v této islámské republice bude složitá či dokonce nemožná, opak byl pravdou, začíná další povídání o zahraničních hasičích Jakub Morávek.

Nebylo sice úplně jednoduché překonat jazykovou bariéru, neboť jen výjimečně uměl někdo jinak než persky, ale i tak jsme si poradili a na všechny navštívené stanice se bez problému dostali.

Dokonce nebyl ani problém s focením – což je zvláštní zrovna v zemi, kde je zakázáno fotit vlaková nádraží, metro či státní budovy. Na hasičárny to však zřejmě neplatí. Díky bohu.

Technika a vybavení, jak můžete sami vidět, dostává západním standardům a dokonce i kvalitou převyšuje některé země východní Evropy.

Na stanicích tu najdeme velké množství různých typů hasičských motorek. Je to dáno hlavně velkým provozem a tedy špatnou dopravní situací pro průjezd vozidel IZS. Samotní hasiči je však v oblibě nemají. Jednak člověk přijede na místo zásahu sám a hlavně s minimální výbavou potřebnou k provedení kvalitního zásahu. Proto se reálně používají velmi málo.

Služba probíhá směnově stylem 24/48 jako u nás a na většině stanic jsou dislokovány také ambulance.

Záchranná služba tu však funguje na několika úrovních, takže kromě zdravotníků-hasičů k Vám také může přijet posádka sanitky Červeného půlměsíce (obdoba našeho Červeného kříže) či sám řidič s vozidlem, které připomíná převozové sanity.

Na stanicích se strojníci pravidelně střídají na hasičských vozidlech, ale zdravotníci jezdí pouze v ambulancích. Struktura výjezdů je podobná jako u nás.

Mimo požárů jezdí hasiči k dopravním nehodám, zachraňovat uvízlá zvířata a dokonce i řezat prstýnky. Takže nic co bychom neznali v ČR. Tísňové číslo na hasiče je 125 a operační středisko se většinou nachází v budově centrální stanice.

Stanice Teherán

První, co při návštěvě stanice íránské kolegy zajímá je, jestli si s nimi dáte výborný místní čaj a nebo rovnou půjdete také na jídlo. Čaj se samozřejmě neodmítá nikdy.

Stanice č. 61 byla první stanice, kterou jsme v zemi navštívili. V garážích stojí nové CAS od firmy Rosenbauer, TA Toyota a nejnovější Iveco. Tak je tomu i u dalších stanic ve městě. Celkově jich je už 116.

Velkou událostí tu byl lednový požár starší výškové budovy Plasco, při kterém zahynulo 30 zasahujících hasičů. Jelikož se jedná o poměrně čerstvou událost, stále tu mezi přeživšími kolegy rezonuje.

Mnozí ji přirovnávají k událostem z 11. září a na titulních stránkách novin tak bylo možné vedle sebe vidět hořící obchodní dům Plasco a WTC v New Yorku.

Stanice č. 116 je menší hasičárna v centru Teheránu s 6 hasiči na každé směně. Sloužící hasič Ramezan byl sice velice ochotný, ale mimo perštiny ovládal pouze francouzštinu, takže vysvětlit mu, o co jde, jsem musel nohama a rukama. Proběhla tu také nezbytná výměna služebních triček.

Stanice Širáz

Na stanici se 4 vozy jsem nečekal, že strávím více jako hodinu. Nejnovější CAS Scania má celkem zajímavou konstrukci, protože kabina je klasická komerční používána pro tahače, takže 2 hasiči při výjezdu sedí na sedačkách a zbytek sedí na posteli řidiče za nimi.

Čínský výrobce nástavby si s tím prostě hlavu nedělá a místní jsou rádi, že mají nový moderní vůz. V nástavbě pak byla zcela nová sada HVZ Holmatro, ostatně jako na většině stanic v zemi.

Kromě dalších 2 malých CAS ISUZU mě zaujala malá sklopka plná písku. Ve státě, kde je většinu roku problém najít vodu v jakékoli řece, to zřejmě nebude připraveno na protipovodňové py­tle.

Písek se tu prý používá místo sorbentu, který je drahý a zasypávají se tím tak úniky provozních náplní po dopravních nehodách.

Po exkurzi následoval tradičně čaj a dokonce kulturistická přehlídka. Sloužící hasič Reza Reza Dehghani, který se věnuje bodybuildingu mi totiž chtěl ukázat, jak tráví svůj volný čas.

Stanice Isfahán

Ve městě jsme navštívili 2 stanice. První stanice č. 8 byla hned po cestě na předměstí Isfahánu a na exkurzi šla celá naše skupina. Měli jsme sebou i místního překladatele, takže jsme se tu o fungování hasičů v Íránu dozvěděli nejvíce.

Na stanici slouží 10 hasičů na směnu. Jeden z nich je speciálně vyškolen jako potápeč a lezec. Hasiči z naší návštěvy měli snad větší radost než my. Kromě tradičního společného focení a natáčení naší exkurze nám ukazovali fotky svých rodin a videa hudební skupiny, kterou na stanici mají.

Z techniky nás asi nejvíce zaujal starší osvětlovací Jeep, který má na korbě velkou elektrocentrálu a výsuvný stožár s šesti halogenovými reflektory. Na stanici je také jedna ambulance a požární nádrž na výcvik s čerpadly.

Stanice č. 14 se už nachází přímo v centru města. Slouží zde zmenšené družstvo 1+3 a na výjezd mají 2 malé CAS a terénní Nissan, který je určeným k hašení požárů v přírodě.

Dozorčí službu tu stejně jako na předchozí stanici vykonávají vojáci základní služby a nikoli hasiči samotní. V zemi totiž stále platí povinná základní vojenská služba pro muže starší 18 let v délce 21 měsíců.

Záklaďáci tak hlídají stanice a jejich okolí a hasiči mohou jezdit na výjezdy a věnovat se výcviku.