Prevence = ochránce
Okamžiků, kdy zemře člověk vinou lidské nedbalosti nebo hlouposti je během každého roku řada. Hrozné je, že teprve až po takových okamžicích se důrazně ptáme po jejich důvodech, prevenci nebo represivních krocích.
Už delší dobou se zabývám otázkou, jak lidem vysvětlit řadu věcí, které se bezprostředně dotýkají jejich ochrany před smrtelně nebezpečnými účinky požárů. Tuto otázku řeším nejen v zaměstnání, ale také v soukromém životě. Stačí, když si vzpomenu na mnohá má nabádání manželky, aby nedělala to či ono při manipulaci s otevřeným ohněm nebo aby nechala to autonomní kouřové čidlo tam, kde je. A to nemluvím o tom co chci říkat lidem, kteří bez mrknutí oka chodí, např. v obchodních domech nebo restauracích, kolem zbožím „zahrabaných“ únikových východů, hasicích přístrojů nebo hydrantů. Někteří z vás se nad tímto mým počínáním usmějí. Je asi zábavné vidět člověka, který je citelně profesně „postižen“. Nepřipadává vám však, že je tady něco špatně? Proč si těch chyb lidé nevšímají, proč jim nevadí stejně jako mě? Vždyť ty věci mají sloužit jenom jim. Mají jim pomáhat, chránit je!Rozdíl mezi mnou a těmi lidmi je zřejmě ten, že já vím, znám a trochu rozumím problémům, které se týkají požární ochrany. Oni možná vědí, že hasiči mají telefonní číslo 150 a hasičákem se hasí požár. Už však vůbec nic netuší o tom, že krabice na únikové cestě nebo visací zámek na dveřích těchto cest je problém, který může zavinit i smrt člověka. Je to omluvitelná nebo neomluvitelná neznalost? Nikdo z nás přeci není a nemusí být vševěd. Nebo snad ano? Své by zde měli sehrát lidi, kteří něco viděli a vědí. Ti mají mluvit, vzdělávat a nabádat.
Lidí, kteří vědí a mohou mluvit máme u nás dost, zejména na úseku požární ochrany. Bohužel už není tolik lidí, kteří jim jsou ochotni naslouchat. Jistě jsou okamžiky, kdy lidé umí hasičům naslouchat. Nastražené uši mají zaručeně ve chvíli, kdy hasič, nejlépe ještě s očazenou tváří, popisuje hrůzy, které právě viděl na požářišti. To je možné vidět, jak dychtivé kamery trhají na kusy hasičovu postavu, místo události a všechna slova, která říká. To je jedna z chvil, kdy může hasič promluvit k obrovské mase lidí. Je však s podivem, že i tak většinou silný emotivní zážitek v lidech nenechá příliš mnoho stop. Již druhý den můžete na obrazovce vidět opět hasiče, který popisuje stejnou, ne-li větší hrůzu. Jak vidno, tudy cesta do hloubi laické duše veřejnosti nevede.
Jak to tak vypadá, budeme muset začít ve školkách a školách. To je snad jediné místo, kde alespoň chvíli umíme naslouchat jiným a třeba i méně zábavným věcem. Teprve až budeme mít do morku kostí zažrány vědomosti o nebezpečí požárů. Teprve až se budeme požárů panicky obávat, stejně jako se ženy obávají obezity, potom možná přestaneme zasypávat hasičáky, hydranty a únikové cesty. Pak přijde ta chvíle, kdy s pečlivostí ženy úzkostlivě pečující o tvar svých boků, začneme udržovat naše obydlí a podniky tak, jak si to žádá stav našeho vzdělání a povědomí o požárních rizicích.
