Cestou po západu USA navštívil Ondra Fabián několik hasičských stanic, narazil i na požár

Opět mě po necelém roce chytila toulavá a vyrazil jsem tentokrát ne východním, ale západním směrem po zeměkouli, začíná své povídání náš čtenář Ondra Fabián z Petřvaldu.

Mým cílem bylo projet za měsíc západní parky v USA. A jak je již u mě pravidlem, předpokládal jsem i návštěvy místních hasičských stanic.

Cesta byla naplánována z Los Angeles, přes San Francisko, Las Vegas, Salt Lake City, Jackson, Riverton a zpět do Los Angeles s tím, že kterou stanici potkám, na tu se zajdu podívat.

Bohužel po příjezdu na místo a po pár dnech pobytu bylo jasné, že cíl navštívit všechny stanice na trase nebude reálný. Je jich tam tolik, že by to zabralo ještě další dva měsíce pobytu.

O hasičích v USA již toho bylo napsáno všude mnoho, takže zde je jen pár zajímavostí z některých stanic.

Poznávání hasičů začalo při přestupu na letišti v Dalasu. Před letištní halou stál krásně naleštěný žlutý speciál.

Jen co jsem vytáhl foťák, už u mě byla usměvavá hasička a zvědavě se vyptávala, odkud jsem, kam jedu. Vybaven brožurkou českých hasičů jsme si popovídali, udělali společnou fotku a hurá dále na letadlo.

Na další fotce je terénní speciál pobřežní hlídky na Venice Beach, následují fotky hasičů ze stanice Venice, které jsou v poledním slunci přímo kýčově červené. Nedovedu si představit fotit v tomto světle naši barvu RAL 3024. Tu už by možná foťák ani nezobrazil.

To mám štěstí, říkal jsem si, když jsem byl v Los Angeles ubytován hned vedle požární stanice č. 52. Stanici jsem navštívil ve večerních hodinách s tím, že už budou mít klid a udělají si na mě chvíli času. Klid neměli…

Po vzájemném představení byl vyhlášen poplach celé stanici, stačil jsem si udělat jednu fotku a do pár minut všichni zmizeli v ulicích LA za velmi hlasitého houkání. To bylo slyšet ještě mnohokrát za noc.

Z Los Angeles následoval přesun do San Franciska, kde jsem si cíleně našel stanici č. 1, přece jen jednička je jednička.

Po představení a s menší nedůvěrou velícího příslušníka mě nechali volně se pohybovat po stanici a dělat si fotky. Na hasičích byla vidět značná únava a nebylo jim moc do řeči.

Jediné, co neustále opakovali je, že mají velké množství zásahů. Při pohledu na okolní výškové kancelářské budovy a hustotu zástavby, převážně z dřevěných materiálů, jsem se ani nedivil.

Několik dalších fotek je z ulic San Franciska, kde mě hlavně na rušnějších křižovatkách zaujaly hlásiče požáru.

Nepodařilo se mi však zjistit, jestli je tento systém funkční či nikoliv, protože některé hlásiče byly ve značně zuboženém stavu a sám jsem neměl odvahu zkoušet, zdali fungují.

Následovala zastávka ve vesničce Bear Creek. Člověk se diví, kde se v takové „díře“ bere takhle vybavená stanice. Každopádně přijetí návštěvy bylo vřelé.

Prohlídka celé stanice včetně zázemí pro hasiče byla velmi příjemná. Stanice je prioritně určena pro likvidaci lesních požárů, ale v případě nutnosti zásahu u dopravní nehody je k dispozici zdravotník i veškeré nutné vyprošťovací zařízení.

Hasiči na stanici mají 24hodinovou pracovní dobu. A zarážející informace je, že někteří hasiči dojíždějí do práce autem až 4 hodiny jízdy.

Na dotaz jestli mají i v tak odlehlém místě hodně zásahů odpovídali: „jezdíme i 6× denně na požáry, které jsou z většiny způsobeny úderem blesku, ale lidé jsou doslova ‚blbí‘ a i v extrémně suchém počasí založí spoustu požárů úmyslně.“

Na fotkách můžete vidět garáž s „integrovanou“ posilovnou, interiér zásahového automobilu a interiér zázemí pro hasiče.

Kovbojské městečko Jackson leží mezi horami a pyšní se celkem šesti stanicemi, z toho na čtyřech je nepřetržitá posádka.

Narazil jsem na stanici č. 1 – z venku nenápadné stavení. Jaké překvapení pak následovalo po vstupu do garáže, která byla doslova přecpaná technikou.

Šokující je informace, že směna na této stanici trvá 48 hodin.

Permanentní posádku tvoří 5 osob včetně zdravotníka. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl dva dny před úplným zatměním slunce a město bylo doslova přecpáno turisty, měli na stanici naplánovanou na tyto dny posilovou směnu v počtu devíti osob.

Každopádně největším zážitkem bylo vidět hasiče přímo při zásahu.

Při jízdě po dálnici jsem si všiml, že v dáli hoří – tedy začíná hořet. Chvíli jsem přemýšlel, jestli sjet výjezdem a jít se podívat. Rychle jsem vyhodnotil, že ano, a vydal jsem se hledat nejkratší cestu k ohni. Tady se osvědčila výhoda pravoúhlé dopravní sítě a tím rychlé nalezení cesty k místu požáru.

Bohužel hasiči byli na místě rychleji než já, takže fotky jsou již bez plamenů. Překvapením ale byla krásná strojnice u jednoho zásahového speciálu. Když nic jiného, tak pro potěchu oka to bylo dokonalé.

Následujících pár fotek je z vesnického muzea, kde volně rezaví historická hasičská technika. S vyfocených štítků je pak vidět, o jaké vozy se jedná.

Poslední dvě fotky jsou ze zlatokopeckého městečka Bodie, které bylo založeno roku 1876 a v době největší těžby zlata mělo až 10 000 obyvatel. Následoval úpadek a v roce 1940 zde žilo jen zhruba 100 obyvatel. Dnes je z městečka turistická atrakce.

Při celém výletu jsem urazil automobilem kolem 8000 kilometrů. Byla to vyčerpávající dovolená, ale můžu jedině doporučit.