Na cestách po Tanzánii se Ondra Fabián zastavil i u hasičů: stále častěji zasahují kvůli moderním technologiím, jednotky jsou součástí armády

I když dnešní doba cestování úplně nepřeje, jsou země, kam se dá bez větších obtíží vycestovat. To, že návrat zpět už tak jednoduchý být nemusí, je jiná věc.

Využil jsem možnosti vycestovat do Tanzánie v době, kdy se celý svět zavírá nebo už je zavřený. A nelituji toho, neboť to mělo jednu velkou výhodu. C-19 jsem prodělal přes vánoce a v Tanzánii bylo minimum turistů i na místech, kde se jindy tísní davy.

Na druhou stranu, místní prodejci cetek jsou vždy ve střehu a o to víc neodbytní, takže pohyb mimo hotel, nebo mimo automobil, ve kterém jsem se pohyboval, znamenal minimálně 5 prodejců suvenýrů na zádech, a které nešlo setřást.

A jak už to u mých cest bývá, nemohl jsem jinak a musel navštívit alespoň nějakou hasičskou stanici. Jednu jsem měl vyhlídnutou už z mapy v ČR, protože se nacházela nedaleko mého hotelu ve městě Arusha.

Centrální stanice ve městě Arusha byla od hotelu vzdálená zhruba 600 m. Říkám si, to je v pohodě to dojdu, pořídím fotky, něco se vyptám a hurá zpět do hotelu. Nakonec ten nápad byl téměř neproveditelný kvůli hordě prodejců, ale zejména proto, že hasiči jsou v Tanzánii částí armády. A to je trošku větší oříšek pro vstup do těchto zařízení.

Nebýt však místního průvodce Philemona, nepřiblížil bych se ani ke stanici, natož dostat se dovnitř. Za to mu patří velký dík.

Díky jeho výmluvnosti jsme prošli přes vrátného, velitele směny až k veliteli stanice. Je velká škoda, že vám nemůžu na fotce ukázat jeho kancelář ani samotného velitele. Jak vzhled kanceláře, tak i vzhled tohoto „vysoce“ postaveného úředníka byl typický africký, ušmudlaný.

Každopádně velitel musel projevit své vysoké postavení a rázně mi dát najevo, že je to jeho stanice, na které se nesmí fotit a to především z důvodu vojenského utajení. Proto prvních 13 fotek je bohužel pořízeno jen na tajňačku mobilem.

Naštěstí běžní hasiči se dali obměkčit nálepkami TFA Petřvald, takže tolerovali i nějakou tu fotku. Z nich můžete vidět prvozásahový automobil s 1000 l vody bez dalšího vybavení, za ním stojící dopravní automobil určený prý hlavně pro transport družstva do těžšího terénu, což jsou kopce kolem města. Jako poslední je CAS s 5000 l vody, s dvěmi hadicemi B v roletě, nějakými hadicemi v kabině vozu, s dýchacím přístrojem a ještě pár dalšími armaturami.

Dozvěděl jsem se, že měsíčně mají asi 40 zásahů, a že se počet neustále zvyšuje, hlavně počet požárů. Jejich nárůst je způsoben tím, že obyvatelé města Arusha začínají používat moderní spotřebiče, např. plynové sporáky, se kterými neumí ještě příliš zacházet, čímž dochází k požárům. No prostě Afrika je pořád ještě v některých směrech života jinde.

Poptal jsem se i na plat hasiče, a pokud jsem si dobře zapamatoval, pohybuje se zhruba kolem 4400 Kč/měsíc.

Jak už u Afričanů bývá zvykem, došlo i na klasicky nataženou ruku v podobě dotazu, že když u nás v ČR máme tak krásné cisterny, proč jim jednu nepošleme. Tak pokud by se našel někdo, kdo by chtěl poslat CAS do Tanzánie, nezapomeňte, že řízení musí být na druhé straně!

Druhá neplánovaná zastávka byla jako zjevení uprostřed ničeho, kdy jsem v centrální části národního parku Serengeti narazil na letištní hasiče, sloužící na letišti Seronera. Teda jestli se té travnaté dráze s jednou budovou dá říkat letiště.

Opět nebýt místního průvodce, člověk by se do prostoru letiště přes ostrahu nedostal. I když široko daleko není žádný plot, Afričan s ošoupaným kalašnikovem na zádech budí dost velký respekt.

Na letišti mají dva zásahové automobily. Jeden větší čínský a druhý menší japonský. Jak mi sdělil hasič provádějící ranní funkční zkoušku, čínský automobil je kombinovaný hasičský vůz, 1000 kg prášku, 5000 l vody a 500 l pěnidla. O množství dalšího vybavení si můžete udělat představu z fotek. Každopádně přední monitor byl funkční a minimálně vykonával pohyb nahoru a dolů.

Ke druhému japonskému automobilu bohužel nemám moc technických údajů, jen to, že má k dispozici 2000 l vody.

Na stanici slouží celkem 12 hasičů a na dotaz kolik řeší zásahů mi odpověděli, že téměř žádné. Za mě ideální stav v prostřed liduprázdné savany.

Pokud se ptáte, proč zásahové automobily nestojí v garáži, no protože prý garáž není potřeba. Bohužel počasí této návštěvě úplně nepřálo, takže fotky 14–32 v nejnutnějším rozsahu a honem do sucha.

Poslední sada fotek 33–41 jsou fotky ze záchranné akce na vyproštění plně naloženého kamionu v podobě speciálního vyprošťovacího traktoru za podpory desítek masajů. Vzhledem k tomu, že již dojít 50 m po blátivém terénu k zapadlému kamionu byl vskutku nadlidský výkon, myslím si, že kamion vytahují dodnes.