Poprvé první den na Hasičských slavnostech

Trochu jiný pohled na Hasičské slavnosti Litoměřice 2004, aneb procházka po hasičském obležení Výstaviště Zahrada Čech dne 4. června.

Měl jsem za sebou poměrně náročný den. Byl jsem v Praze a trochu jsem váhal, jestli mám jet domů, nebo se rozjet na sever Čech a udělat tak dlouho odkládanou návštěvu mých rodičů. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem chtěl také omrknout Litoměřice. Takže jsem se rozhodl cestou na sever spláchnout dvě mouchy jednou ranou. Jediné, co mě mrzelo bylo to, že mám na Litoměřice pouze jeden den. V sobotu jsem zase musel v Praze sloužit vlasti.

Musím se přiznat, že jsem na Hasičské slavnosti jel poprvé. Nevím proč, ale nikdy před tím mě moc netáhly. Můj pohled se trochu změnit až po Pyrosu, kde jsem se setkal s panem Hejdukem, který je hlavním organizátorem této akce.

Takže jsem vyrazil s očekáváním přehlídky té nejblyštivější hasičské parády, kterou mohu pod českou oblohou shlédnou. První, co jsem po cestě sledoval bylo, zda uvidím alespoň na dálnici nějaké poutače. Taková akce, jakou jsou Hasičské slavnosti, by si je určitě zasloužily. Bohužel jsem na dálnici na žádný nenarazil. Dokonce zde nenarazíte ani na ukazatel na Litoměřice. Dálnici prostě vévodí Lovosice. Možná jsem ji přehlédl. Přece jen jsem do Litoměřic jel s určitou místní znalostí. Mojí další prvotinou bylo hledání výstaviště. Nedělal jsem si s tím moc hlavu, byl jsem trochu proškolen kamarádem a pak jsem si říkal, že taková akce bude mít po celém městě řadu poutačů. K mému nelibému překvapení jsem však na žádné poutače či ukazatele nenarazil. Nikde ani cedulka, která by upozorňovala na výstaviště, natož pak na Hasičské slavnosti. To mě naštvalo. Říkal jsem si: taková akce a město se k tomu takhle staví? Možná jsem trochu megaloman, ale pár praporů, klidně i nějaké uvítání při vjezdu do města, které by člověku řeklo, že je právě ve městě, které žije největší hasičskou slávou jednou za tři roky, by určitě nebylo k zahození. Takže jsem vjel do města, které asi vůbec netušilo, jaké hasičské skvosty jej poctily svou návštěvou.

Zaparkoval jsem auto na nějakém sídlišti a instruován domorodci jsem cestou kolem dominantní kotelny dorazil až k bráně výstaviště. Již z dálky, jak mořské majáky, mě vedly vztyčené historické žebříky. Teď už jenom koupit vstupenku a hurá dovnitř. A hned po vstupu další nemilé překvapení. Místo třeba historicky oblečeného hasiče nebo nablýskané stříkačky jsem viděl potácející se postavu chlapa, který měl vyvalený pupek a na zádech nápis hasiči. Trochu nevšední poutač. Možná mohl mít na zádech nápis „Hasičům chutná Kozel“.

Uvnitř areálu se mě naštěstí ujal kamarád Jakub, který se na krátkou chvíli stal mým odporným průvodcem. Díky jeho zanícenému výkladu jsem pochopil, že to, co tady na vlastní oči vidím, je hromadný zhmotnělý hasičský unikát. Informací bylo tolik, že jsem je i přes urputnou snahu nestačil vstřebávat. Jako absolutního laika přes historickou hasičskou techniku mi trochu chyběla určitá interaktivní přehlídka, alespoň v podobě malého kinosálu, kde by do mě byla pomalu vsoukávána základní data o vystavovaných exponátech. Možná by to mohlo být uděláno formou krátkých dokumentů o jednotlivých exponátech, přičemž by v nich mohly být i rozhovory s lidmi, kteří je opatrují. No a takové dokumenty by běžely pořád dokola. Znáte ten pocit, když něco vidíte v televizi a pak si na to můžete sáhnout. Máte pocit, že jste si sáhli na něco opravdu cenného, co je vám nějak blízké. Výsledný efekt by pak byl určitě úplně jiný, než jaký jsem si odnesl já. Takhle jsem měl pocit, že jsem viděl něco hodně cenného, co však bylo schováno kdesi v zarostlém ústraní bez povšimnutí města. Přiznám se, měl jsem z toho smíšené pocity. O to víc mě mrzelo, že nemůžu vidět další den. Určitě by výrazně ovlivnil mé pocity z prvního dne. Alespoň jsem doufal, že uvidím krátký šot v hlavním zpravodajství ČT. Taková akce by si to určitě zasloužila. Bohužel jsem se nedočkal. Zajímavější byla nějaká voříškiáda. Takže snad příště.