Dva měsíce po ničivém tornádu na jižní Moravě: Velitel zásahu Záchranného útvaru se ohlíží za katastrofou

Generál David Kareš je zástupce velitele speciálního Záchranného útvaru Hasičského záchranného sboru ČR, který má na starosti operace vyžadující nasazení zvláštní techniky.

Vzhledem k zaměření na pomoc obyvatelstvu při živelních pohromách byli mezi těmi, kdo se vydal na jižní Moravu krátce poté, co ji před dvěma měsíci zasáhlo ničivé tornádo. Generál Kareš popisuje pozadí záchranných akcí, na nichž se podíleli téměř všichni příslušníci jeho útvaru.

Když Záchranný útvar z dislokací Hlučín, Zbiroh a Jihlava přijel na Jižní Moravu zasaženou tornádem, vypadalo to tam jako po válce.

Na zemi ležely sutiny, popadané stromy a části střech přehrazovaly cesty, místy hořel oheň. Fasády polorozbořených domů vypadaly jak rozstřílené z toho, jak proti nim tornádo metalo vše, co během cesty posbíralo.

Když jsme poprvé vystoupili z auta, nikde nebylo nic v pořádku. Všude jen spoušť, trosky a až nábožné ticho. Ticho bylo naprosté, těžké a nepřirozené. Pocit hrůzy ještě umocňovalo zlověstné bezvětří, v němž se nepohlo ani stéblo,

popisuje generál David Kareš dojmy z příjezdu do obcí zasažených ničivým živlem.

O šest hodin dříve

Generál Kareš se o tornádu doslechl z médií. Vzpomněl si na zprávy o neškodných větrných vírech, které se občas v létě prohnaly někde po sídlišti. Ale tentokrát to bylo jiné. O několik minut později mu zazvonil telefon.

Volali z ústředí. Že je to vážné. Čtyři obce těžce poškozené a velká část budov srovnaných se zemí. Velké materiální škody, spousta zraněných a oběti na životech.

Všechno jsem doma zabalil a spěchal do práce. Vzhledem ke zprávám o rozsahu škod bylo zřejmé, že budeme potřebovat veškerou techniku.

Naše jednotka je předurčena, aby zasahovala u povodní, větrných smrští nebo sněhových kalamit, ale k tornádu jsme jeli poprvé,

popisuje velitel zásahu David Kareš.

Tísňové linky byly přetížené a zprávy volajících zněly hrůzostrašně: „Spadl mi kus baráku.“ „Odletěl mi pes.“ „Nemůžu najít někoho z rodiny, nevím, kde je.“ „Máme tady zraněné.“

Do akce byl povolán Záchranný útvar ze všech tří dislokací v Hlučíně, Jihlavě a Zbirohu. Tyto speciální záchranné jednotky jsou rozmístěny tak, pokryly celé území České republiky.

„Do odřadu jsme začlenili nejtěžší stroje jako pásová rýpadla, pásový nakladač, kolové nakladače, přepravní techniku a vyprošťovací automobily. Během hodiny jsme dali dohromady odřady o síle 50 příslušníků a 35 kusů techniky,“ říká Kareš.

Průzkum zasažených obcí

První část sil a prostředků Záchranného útvaru se dostala na místo ve tři ráno. Hasiči se ve svých terénních autech prodírali přes sutiny, aby zjistili rozsah škod. Po průzkumu obcí Hrušky, Lužice, Mikulčice a Moravské Nové Vsi si rozdělili úkoly.

„Byl tam velký počet zraněných a obrovská, opravdu obrovská škoda koncentrovaná na malém prostoru,“ říká generál Kareš.

Prioritou byla záchrana života. Ostravský a pražský odřad USAR (Urban search and rescue team) se okamžitě pustily do prohledání sutin v oblasti nejhůře poškozených budov, aby se ukázalo, zda pod nimi není někdo zavalený. Hasiči se postarali o zprůchodnění komunikací, aby příslušníkům USAR nic nebránilo v prohledávání trosek.

Hasiči odstraňovali další nebezpečí, jako byly stromy opřené o budovy, vyvrácené sloupy elektrického vedení nebo auta, která vítr vynesl na stromy a která mohla nečekaným pádem někoho zranit.

Hasiči vyprošťovali vraky, uklízeli části střech a spadaných konstrukcí, vše nebezpečné nakládali a odváželi na nákladních vozech na improvizované skládky, které vznikaly za hranicemi zpustošených obcí. Když první sluneční paprsky ukázaly obraz zkázy v plném rozsahu, v rozvalinách dál neúnavně pracovaly stovky hasičů, kteří se celou noc nezastavili.

Emotivní demolice

Situace byla stabilizovaná, ale na Záchranný útvar hasičů čekaly další úkoly. Běsnící vítr poškodil některé domy natolik, že nezbývalo než dokončit dílo zkázy a domy strhnout.

Domy, které statik označil křížkem, byly odsouzen k likvidaci. Lidé měli možnost zajistit si demolici na vlastní náklady, ale hasiči byli připraveni pomoci každému, kdo o to požádal.

„Byly to opravdu těžké chvíle, protože jsme měli lidem pomáhat tím, že jim něco vezmeme, ale jiná možnost nebyla,“ říká generál Kareš, když vzpomíná na emotivní příběhy lidí, kteří se na Jižní Moravě narodili a museli se dívat, jak jejich domovy jednou pro vždy zmizí z povrchu zemského.

Hasiči pracovali denně od šesti ráno do desíti večer. Často do půlnoci. Během pouhých dvaceti dní hasiči provedli 84 demolic. Zhostit se jí nemohli jen ve dvou případech, kdy by hrozilo, že naruší statiku domů stojících v bezprostřední blízkosti.

K zemi poslali jednoduché budovy, jejichž demolice zabrala několik hodin, i velké budovy, jako byla střední integrovaná škola, jejíž železobetonové bloky odolávaly téměř tři pracovní dny.

K technicky náročným úkonům potřebovali také odpovídající techniku. Zčásti využili svůj vlastní arzenál a co jim chybělo, to si operativně vypůjčili v brněnské pobočce půjčovny Zeppelin CZ.

Na Jižní Moravě byly nasazeny nejrůznější druhy stavebních strojů Cat od malých, smykem řízených nakladačů, přes pásová rýpadla různých váhových kategorií až po velký pásový nakladač nebo těžký dozer.

„Musím říct, že naši lidi jsou profesionálové, na které jsem neskutečně hrdý, a v Zeppelinu bych to hodnotil velmi podobně,“ říká David Kareš s tím, že zapůjčená technika urychlila splnění nutných úkolů o několik dní.

Během svého působení v oblasti se hasiči setkali se spoustou emotivních příběhů. Mnoho lidí přišlo o domovy, které jejich rodinám patřily třeba i přes sto let, ale vidět byla solidarita a výpomoc ze strany dobrovolníků.

Pláče bylo hodně, na druhou stranu nám, když jsme odjížděli, lidé děkovali. Jedna paní našemu strojníkovi před demolicí jejího domu udělala křížek na čele a požehnala mu. Byly to silné chvíle.

Jsem rád, že mám po svém boku skvělé spolupracovníky, kteří odjeli od svých rodin, aby pomáhali těm, kdo by se bez nich neobešel. Nikdy nebudu mít dost slov, abych jim všem poděkoval,

říká generál David Kareš.