Pokud je hasič o přestávce v pohotovosti, náleží mu za tento čas odměna, rozhodl ústavní soud o stížnosti hasiče z ostravského letiště
Senát Ústavního souduvyhověl ústavní stížnosti stěžovatele, který od svého bývalého zaměstnavatele společnosti Letiště Ostrava, a.s. požadoval proplacení nečerpaných přestávek v práci.
Stěžovatel pracoval na pozici hasič-strojník a podstatou jeho pracovní činnosti byla mimo jiné i neustálá připravenost k zásahu. V případě požáru měl totiž stěžovatel povinnost zasáhnout nejpozději do 3 minut i na nejvzdálenějším místě letiště, a to i v době plánovaných přestávek na jídlo a oddech.
Stěžovatel původně uspěl u Krajského soudu v Ostravě. Ten rozhodl, že pokud musí zaměstnanci jíst, aniž mohou práci přerušit a nerušeně čerpat přestávku v práci, jde u nich v této době o výkon práce a celá směna se jim započítá jako odpracovaná doba, za kterou mají nárok na mzdu nebo plat.
Následně však Nejvyšší soud rozhodoval v jiné věci, v níž zaměstnanci pracujícímu na pozici hasiče u jiné společnosti podobný nárok v podobné situaci nepřiznal. I ve věci stěžovatele proto následně obecné soudy rozhodly tak, že mu za plánované přestávky žádná odměna nenáleží. Zdůraznily především to, že stěžovatel fakticky během obědové přestávky nikdy nebyl povolán k výkonu práce, není proto důvod ho za „držení pohotovosti na pracovišti“ odměňovat.
Ústavní soud dnešním nálezem zrušil napadené rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu z důvodu porušení základního práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci ve spojení s právem na soudní ochranu.
Ústavní soud navázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž je podstatou práva na spravedlivou odměnu za práci princip, že za výkon závislé práce v jakékoliv formě pracovněprávního vztahu vždy náleží zaměstnancům odměna.
To, zda stěžovatelovo „držení pohotovosti“ během přestávek je či není pracovní dobou, vyplývá z podústavní právní úpravy. V pracovněprávních vztazích je vždy třeba vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou nebo dobou odpočinku; třetí možnost právní úprava nepřipouští.
Měl-li stěžovatel povinnost být přípraven zasáhnout nejpozději do tří minut, a to i během plánované přestávky na jídlo a oddech, pak vykonával práci, která ze své povahy (být ve střehu, být připraven) nemohla být přerušena.
Pro posouzení nároku stěžovatele je zcela irelevantní, zda během přestávek došlo či nedošlo k potřebě zásahu, tedy zda byl stěžovatel někdy během přestávky „odvolán“ k hasičskému zásahu.
Doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde či nikoli. Prací, která si v těchto případech zasluhuje spravedlivou odměnu, je pouhá připravenost zasáhnout, nikoli zásah samotný.
Zaměstnanci proto náleží odměna nejen za dobu, během níž vykonává pro zaměstnavatele práci, ale i za dobu, kdy je zaměstnavateli k dispozici, připraven okamžitě zasáhnout. To samozřejmě nevylučuje, že doba pohotovosti, která je součástí pracovní doby, může být odměňována dle jiných zásad než doba běžného výkonu práce.
Problematika se netýká bežných výjezdových hasičů Hasičského záchranného sboru České republiky, ti mají své přestávky zaplaceny. Může však ovlivnit přístup k řidícím důstojníkům či vyšetřovatelům příčin vzniku požáru, kteří v rámci své běžné denní směny mají přestávku neplacenou, ačkoli mohou být kdykoli vysláni k zásahu.
