Třicet let zachraňoval Tomáš Kvapil životy, kolegové se s velitelem rozloučili poslední jízdou

Tomáš Kvapil je charismatický hasič, z něhož vyzařuje autorita a respekt. Když si má vybavit svůj první zásah, bez zaváhání a s ledovým nadhledem popisuje, jak na rybníku Patnáctka u Olomouce vytahoval s kolegou na žádost policistů podřezaného muže.

Je to třicet let, ale vybavuje se mi to celkem přesně. Téměř neměl hlavu. Od práce hasiče mě to ale neodradilo. Byl jsem mladý a odolný,

vzpomíná na své poslední směně Tomáš Kvapil, velitel čety směny C olomoucké stanice.

Při odchodu do civilu se s ním přišel slavnostně rozloučit také krajský ředitel Karel Kolářík, který mu před nastoupenou jednotkou poděkoval za pracovní nasazení, dlouholetou věrnou službu obyvatelům kraje a mnoho zachráněných životů.

Ani ostřílený velitel se při své poslední jízdě neubránil dojetí. Jak sám říká, třicet let je kus života.

Ke sboru Tomáš nastoupil v roce 1992, během několika málo let se stal velitelem družstva, následně pak na dlouho zakotvil na pozici velitele čety.

Ještě před nástupem jsem pracoval v Sigmě jako energetik. Tehdy mě i s kolegou přemluvil bývalý velitel olomoucké stanice, ať se přidáme k hasičům. A i když byl tehdy plat mizerný, tak jsem si řekl, že to zkusím. A nelituji toho,

popisuje zkušený velitel, který byl i u ničivých povodní v roce 1997, kdy byla zaplavená stanice, a po jejím dvoře jezdili hasiči na člunech.

Zasahovali jsme v Chomoutově. Evakuovali jsme celou ulici, valila se tam voda a pořád stoupala. V posledním domku na konci žil starší manželský pár. Nechtěli opustit svůj domov. Tušili jsme ale, že když tam zůstanou, nedopadne to dobře, šlo jim o život. Nakonec jsme je k odchodu přesvědčili. Den na to jsme se dozvěděli, že domek strhla voda. Vlastně jsme jim zachránili život,

vysvětluje Tomáš.

Vzpomíná také, jak společně s vojáky při povodních rozváželi jídlo obojživelným transportérem.

Tehdy se ozval někdo z vedení skladů na Novosadské ulici, že má k dispozici jídlo za miliony a že je věnuje lidem. Problém byl, že neměli techniku, aby mohli potraviny rozvést. Tak jsme se domluvili s vojáky a postupně jsme jídlo odváželi a rozdávali.

Jako dnes vidím maminky s dětmi v azylovém domě, jak jim do oken přímo z transportéru podáváme chleba, sýry. Byly nadšené. Na to rád vzpomínám, i když to bylo velice náročné období,

podotýká velitel.

Ne všechny zásahy si ovšem vybavuje rád. Během kariéry nastaly i situace, do nichž by se nechtěl dostat znovu. Nebezpečné zásahy, rozsáhlé požáry i náročné dopravní nehody.

Asi tak před pětadvaceti lety jsme vyjížděli kousek od stanice do paneláku k nahlášenému požáru. Před jedním z bytů hořely hadry. Uhašeno jsme měli za pár sekund. Když jsme otevřeli byt, abychom zkontrolovali, zda není zakouřený, tak uvnitř stála žena s nožem v ruce a u nohou jí ležely obě její děti.

I přes veškerou snahu je nešlo zachránit. To otřáslo i těmi nejotrlejšími z nás. Takové události se vytěsňují těžko,

říká Tomáš Kvapil, který hasičskou kariéru zakončil velením u nedávného požáru historického domu na Blažejském náměstí v centru Olomouce.

Nebezpečný zásah s velkým počtem jednotek nebyl ani pro zkušeného velitele jednoduchý. Požár se rychle šířil hlavně v mezistropních prostorech, které vznikly v průběhu času při různých rekonstrukcích.

Bylo to velice složité a nebezpečné. Všude byl hustý kouř, po celou dobu jsme zasahovali v dýchacích přístrojích a hrozilo, že se některé konstrukce zřítí. Po zásahu jsme spočítali, že hasiči vydýchali i sedm osm láhví, běžně je to ovšem jedna, maximálně dvě. I přes veškeré komplikace se nám ale podařilo zabránit šíření ohně na další budovy v okolí a požár zlikvidovat,

líčí Tomáš s tím, že zásah opět prokázal, že jsou sehraný tým.

Jsem rád, že jsem mohl se svou směnou sloužit. Kluci jsou všichni profíci, jsou velice dobře připraveni. Je na ně spolehnutí. Ale doufám, že je nikdy nebudu potřebovat,

uzavírá s úsměvem Tomáš.