Kariéru u olomouckých hasičů zakončil Lukáš Zapletal medailí za statečnost a poslední jízdou

Když jede okolo, vzpomene si, že v té hluboké, zatopené studni šlo o život. Tehdy z ní v Olomouci-Týnečku vytáhli s kolegy staršího muže, který do ní spadnul. Olomoucký hasič Lukáš Zapletal se vydal s lezeckým vybavením do desetimetrové hloubky, i když tušil, že půjde o nejvypjatější zásah jeho kariéry.

Na jejím sklonku mu za něj poděkoval na slavnostním ceremoniálu krajský ředitel brigádní generál Karel Kolářík a ocenil tak Medailí HZS Olomouckého kraje jeho statečnost. V podstatě na rozloučenou, protože Lukáš Zapletal po téměř 27 letech u našeho sboru skončil. Profesní dráhu završil nejen medailí, ale také tradiční poslední jízdou, kterou pro něj přichystali jeho kolegové.

Po dojemném hasičském finále byl čas zavzpomínat na zásahy, které se zkušenému hasiči vryly do paměti. A že jich Daneček, jak mu ostatní výjezdoví hasiči familiárně říkají, nasbíral stovky. Popisuje je skromně, s úsměvem a s vrozeným optimismem.

Co si tak uvědomuju, tak jsem měl při zásahu pořádný strach za těch téměř 27 let jen asi dvakrát. Jednou právě v Týnečku,

líčí Lukáš.

Že bude záchrana z hloubky nebezpečná, si uvědomil, až když slanil ke staršímu muži do hloubky asi deseti metrů.

Podíval jsem se nad sebe. Viděl jsem, jak jsou jednotlivé skruže vydrolené. Navíc víko bylo nestabilní a nedalo se pořádně zabezpečit. Dole jsem si byl jistý, že když spadne, pohřbí nás oba. Křičel jsem zespodu na kluky, ať záchranu zrychlí. Věděl jsem, že dělají maximum, ale čas mi v tom stresu ubíhal jinak. Naštěstí vše dobře dopadlo,

popisuje dramatické události Lukáš.

Jeho nasazení, odvaha i neohroženost byla oceněna medailí, kterou si minulý týden převzal v Klášterním Hradisku v Olomouci.

To mě velice potěšilo. Vnímám to jako ocenění mé práce a vážím si toho,

podotýká s úsměvem.

Směje se, i když popisuje, jak s výškovou technikou zasahoval ve svatokopecké zoo. Tamní rys ostrovid vyšplhal do výšky asi patnácti metrů a několik dní nemohl sešplhat dolů. Nežral, nepil.

Do žebříku s košem jsem vzal místní veterinářku. Plán byl, že vyjedeme co nejblíž ke zvířeti, ona jej uspí a pak jej dole zachytí kluci do plachty. Ti tam už byli připravení. Zásah si pamatuju proto, že paní se bála výšek, takže se v tom koši třepala strachem. A já jsem zas měl obrovský respekt z rysa. Takže jsme se báli společně, ale každý něčeho jiného. Oba jsme ale splnili svoji povinnost,

říká zkušený strojník, který byl téměř 18 let také hasič-lezec s výcvikem leteckého záchranáře.

Zasahoval rovněž u mnoha požárů. Například u požáru ve skladu palet ve Slavoníně nebo v Holici, kde hořel sklad ovoce a zeleniny.

To byl kuriózní zásah. V poslední fázi jsme se v tom objektu brodili po kolena v banánech, protože byly uskladněné v několika boxech uvnitř haly. Ve Zlíně jsem zase zasahoval při požáru skladu elektra. Tam jsme byli vysláni s plošinami a žebříky. Hasilo se pouze zvenku, několik dní vkuse,

podotýká hasič a vzpomíná také na povodně v roce 1997, 2002, 2006 či na odřady v zahraničí.

S kolegy zasahovali s velkokapacitním čerpadlem například při povodních v Polsku.

Takovou zkázu a spoušť jsem nikdy neviděl. Z celých vesnic byly vidět pouze střechy, to mi přijde až neuvěřitelné, ale bylo to tak,

líčí následky velké vody hasič. A s nostalgií v hlase shrnuje:

Je to 27 let, mnoho zkušeností, zásahů, zážitků. Bude mi chybět práce, kolektiv, ale budu s kolegy v kontaktu, zajdu na kafe. Klukům přeju, ať se vždycky vrátí bezpečně na stanici, domů, za svými rodinami. To je nejdůležitější.

A my přejeme hodně zdaru do další životní etapy.