Po jedenačtyřiceti letech služby ukončil Jiří Provazník své působení u hasičského profesionálního sboru
Na konci roku 2023 odešel ze služby pprap. Jiří Provazník, strojník ze stanice Mariánské Lázně. U sboru sloužil 41 let a své působení u sboru ukončil ze zákonného důvodu, tedy po dovršení věku 65 let. S jedním z nejdéle sloužících hasičů u sboru v kraji jsme si povídali na stanici, kde strávil celý svůj hasičský život.
Sedíme v kulturní místnosti stanice hasičů v Mariánských Lázních a jako první se musím zeptat, kdy vlastně jste k profesionálním hasičům nastoupil?
Bylo to 1. října 1982 a byl to pátek.
A na jakou stanici? Rovnou sem do Mariánských Lázní?
Ano, bylo to rovnou do Mariánek. Nebyla to tato stanice, ta se stavěla až mnohem později. Tenkrát stála stanice kousek odtud, v ulici Chebská.
Jaký byl vůbec v té době systém hasičských stanic?
Nebyl to jako dnes krajský sbor. Spadali jsme pod okresní úřad, což byl Cheb. A tam byla také stanice. Hasiči jsme byli státní, řízení právě tím okresním úřadem.
Vzpomenete si, jak vypadala v té době stanice tady v Mariánských Lázních?
Byla to bývalá jatka. Budova, do které nastupoval v šedesátých letech jako hasič můj táta. Nosil jsem mu tam v té době oběd a vedle stála jatka, která normálně fungovala. Stanice byl předělaná část právě z toho provozu. Něco se přistavělo, já když nastoupil, tak se například dělaly nové podlahy, pořád se něco opravovalo, ale stejně to stále byla stará budova.
Každého určitě bude zajímat, jakou jste měli k dispozici zásahovou techniku?
Stoosmačtyřicítka, stoosmatřicítka (cisternové automobilové stříkačky na podvozku Tatra 148 a Tatra 138), byla tam Avie skříňová, pak tam byla ještě pragovka ještě z první republiky, ta kdysi sloužila v Aši, pak ji dali sem do Mariánek. A také automobilový žebřík Metz, co měl řízení ještě na pravé straně. Třicet metrů sada, čtyřválec benzín, pětituna. Teď ho má sběratel, co sbírá veterány.
Do jaké pozice jste tenkrát nastoupil? Trvalo dlouho, než jste si sedl za volat zásahového vozidla?
Já už byl vyježděný, takže jsem nastupoval jako strojník, ale říkalo se tomu dvojka. Byl jsem strojník, ale na začátku jsem jezdil jako normální hasič, jako číslo.
Říkal jste, že jste byl vyježděný. Takže před profesí u hasičů jste už někde pracoval?
Já jsem byl po vojně, pak jsem právě jezdil dva roky u statků a potom už přišla práce u hasičů. A tady již jsem zůstal až do dneška. Celou dobu jenom v Mariánských Lázních a celou dobu jako strojník. Dá se říct, že jsem řídil každé zásahové auto, které se tady v průběhu těch čtyř desítek let na stanici vystřídalo.
Zůstalo vám nějaké zásahové vozidlo v paměti?
Právě tak stoosmačtyřicítka. A také ruský Zil, který teď mají dobrovolní hasiči kousek odtud. To byla opravdu terénní auta, která projela všude. To byla nejlepší auta do lesa, na louky, projela opravdu všechno.
Potkal jste se na stanici ve službě se svým otcem?
Ne, on skočil pár let předtím, než jsem nastoupil já. Ale nejsme vyloženě hasičská rodina, někdo ještě byl třeba u dobrovolných hasičů, ale u státních po mě už jen synovec, který stále slouží na Košutce v Plzeňském kraji (Martin Provazník je bývalý reprezentant HZS ČR v požárním sportu – pozn.aut.). Syn je například u záchranné služby, k hasičům nechtěl, víc ho zajímá a baví to zdravotnictví.
V roce 2006 byla dokončena stavba nové stanice hasičů v Mariánských Lázních. Byl to velký skok?
To se nedá vůbec srovnat. Zázemí, celkově hygiena, celé to prostředí. I technika se začala hodně obnovovat od té doby. A to je obrovský rozdíl, úplně jiné nástavby, kde je všechno potřebné vybavení, i samotné jízdní vlasnosti.
A jak vzpomínáte na ostatní vybavení?
Hlavně osobní ochranné pomůcky, to je dnes úplně někde jinde. Tenkrát jsme měli třeba jen obyčejné montérky. A třeba staré typy přileb. To měl tenkrát každý popálené uši. Ty přilby vůbec nechránily uši. Je to velký rozdíl hlavně z hlediska osobní bezpečnosti. Nebo třeba dýchací technika. Táta, když začínal, tak měli jen kyslíkové přístroje, ty měly hodně omezení.
Obecně hasičina, tedy postupy u zásahu, tam je také tak velký rozdíl?
To ani ne. Chlapy to vždy znali. Dnes to má ty anglické názvy, rollover, backdraft, flashover. Tyto názvy neznali, ale vždy věděli, co ten oheň dělá. Říkali pozor na tohle a na tohle, teď oheň udělá tohle. Podle kouře to poznali, prostě to znali. To je pořád stejné. A zase je hodně nového. Třeba termokamery, v kouři nebylo dřív nic vidět, teď to přes tu kameru je všechno vidět. Samozřejmě velký pokrok bylo i to ostatní, už jenom když se začaly používat vysokotlaké proudy nebo kombinované proudnice.
Co třeba typy zásahů, je to velká změna?
To také. Třeba bylo opravdu hodně požárů komínu, brikety často hořely, když začala sezona, na autech ty brikety hořely nebo i ve vagonech. Dnes je mnohem lepší požární prevence a bezpečnost, takže kluci už tolik požárů nemají. Dělili jsme i jiné činnosti, ale třeba se to tolik nepsalo jako zásahy. Někdo přišel, že potřebuje pomoct, tak se mu vždy pomohlo.
Přesuneme se teď do těch posledních let. I pro hasiče to znamenalo mnoho nových úkolů, se kterými se dosud nesetkali…
Já to beru tak, že prostě to přišlo a všechno co jsme dělali, tak to bylo potřeba. Ať to byl Covid, nebo Hřensko, nebo uprchlíci. Dostali jsem úkol, tak jsme ho museli splnit.
K hasičům patří i požární sport. V těchto disciplínách se soutěžilo před léty, soutěží se něm dodnes. Co vy a požární sport?
Ano, dělal jsem požární sport, věnoval jsem se mu docela dlouho. Ale ne vrcholově. To synovec jo. Tomu jsme to ukazovali, jak se co běhá, a on pak byl hodně dobrý. I ten požární sport se podle mě trochu změnil. Pro nás to bylo trochu víc o zručnosti, překonat tu bariéru, používat běžné zásahové vybavení. Dnes je to mnohem více sport.
Je možné vůbec za čtyřicet let ve službě mít spočítáno, u kolika zásahů jsem byl?
Evidenci si opravdu nevedu. Ale vzpomínám si, že za první měsíc, co jsem nastoupil k hasičům, jsem byl u pěti požárů bytů. To bylo opravdu hodně. Za celou tu dobu si netroufnu odhadnout, kolik to mohlo být zásahů celkem. Něco už se mi míchá dohromady, a také je to obrana proti psychické zátěži, zapomenout na to všechno. Co ale nikdy nezapomenu, tak to byl požár v prvním roce, co jsem byl u hasičů. Bylo to na jaře, hořel domov důchodců v Pramenech. Shořelo to celé. Pamatuji si ta velká schodiště a všude velké trámy. Z poslední doby mi v paměti zůstal požár bývalého hotelu tady v Mariánských Lázních, poté se musel ten objekt strhnout.
Cítíte na stanici nebo celkově u sboru generační výměnu? Přece jen po čtyřiceti letech služby, kdy nastupují především mladí kluci?
Já ty mladé kluky vůbec nemoralizuju. Sice mám svoje kluky už starší, než nastupují ti noví, ale já jsem naopak rád, že jsem mezi mladými. A fungujeme spolu úplně v pohodě. Srandy navzájem si děláme, ale to je to hezký.
A jde se udržet v tomhle věku i v kondici s ostatními, hlavně těmi mladými?
Pořád si udržuji fyzickou kondici. Jezdím na kole, hodně chodím pěšky. Moc mě teda nebaví posilovna. Ale normálně kliky, shyby. Hodně jsem dřív i běhal.
Už v únoru vám bylo 65 let. To je hranice, do kolika může profesionální hasič sloužit u sboru. Odcházíte ale až v prosinci…
Chtěl jsem být až do konce roku. Co bych dělal doma? Dokud člověk může pomáhat, dokud je platný, tak proč bych šel pryč. Jsem tady mezi lidmi, ta práce mě stále baví. Ale je to opravdu taková hranice. I kdyby zákon dovoloval sloužit déle, tak přece jen je potřeba se dívat soudně. Ještě nějakou chvíli bych určitě vydržel, dá se to zvládat, ale prostě přichází věk a to vše kolem, kdy je potřeba to nechat těm mladým.
Na úplný závěr, co tedy bude teď, až nebudete muset každý třetí den na směnu?
Stále jezdíme se ženou hodně na kole, kolem domu je stále dost práce, na zahrádce a také si užívat vnoučata.
