Ohňový patent Marie Terezie před 273 lety položil základy dnešní protipožární ochraně

V srpnu roku 1751 vešel v platnost první ucelený protipožární předpis, tzv. Ohňový patent císařovny Marie Terezie (celým názvem „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny Markrabství Moravského“). Obdobného patentu se dočkaly i Čechy r. 1755 a o rok později i Slezsko.

Ohňový patent řešil nejen první základy stavebních protipožárních opatření, ale také první protipožární opatření z hlediska hasebního zásahu.

Došlo k zásadním změnám ve stavbě obydlí. Všechny nově postavené domy měly být zděné, s dostatečným odstupem od okolních stavení. Stávající dřevěné domy měly mít do roka alespoň zděný komín. Patent také stanovil, že pazderny a chlebové pece mají být po straně chalupy.

Budovy, které sloužily například ke skladování obilí, musely být dál od vesnic, aby se případný požár nešířil na obydlená stavení. Jako přirozenou protipožární bariéru měl každý hospodář vysadit u svého domu lípu nebo vrbu.

Z hlediska požární prevence byla ustanovena služba ponocného/hlásného, který v případě požáru upozornil ostatní, a to troubením nebo zvonem. Z toho důvodu se začaly na návsích budovat zvoničky.

Obce měly dbát na dostatečnou zásobu hasební vody – vybudováním dolin na dešťovou vodu a také hloubením nových studní. Změnil se i způsob ukládání požárního nářadí (kožená vědra, žebříky nebo trhací háky) – nově na “suchém místě uprostřed dědiny nebo u kostela”. Již ne v domě rychtáře nebo na radnici, kam se v případě požáru nebylo možné rychle dostat.

Byly tak budovány obecní kůlny nebo přístřešky – základ hasičských zbrojnic. Patent stanovil i minimum požárního vybavení: vsi s více než 20 chalupami musely do měsíce opatřit dva háky, dva žebříky a dva ruční stříkače, taktéž i kožené vaky na vodu (5, 10, nebo 15 litrů podle velikosti obce), větší obce a města pak ode všeho alespoň 2× více.