„Nejsem závodní typ,“ říká mistr světa v silovém trojboji, českolipský hasič Josef Capouch

Disciplína, chuť zlepšovat se a mít kolem sebe ty správné lidi. Bez toho by se českolipský profesionální hasič podpraporčík Josef Capouch neobešel ve sportu, ani ve své profesi.

Sedmadvacetiletý příslušník HZS Libereckého kraje, technik technické služby a výjezdový hasič směny A ze stanice Česká Lípa má náročné hobby – silový trojboj. V této disciplíně úspěšně závodí, na kontě má již řadu prestižních titulů. A letošní rok nebyl výjimkou…

Letos jsi měl hodně pestrou a nabitou sezónu. A taky velké úspěchy – titul mistra světa a mistra Evropy v silovém trojboji, překonání světového rekordu.
V květnu jsem závodil v Portu na Semi-finals Europe pod federací WPO, dal jsem celý trojboj a v součtu jsem zvedl 1000 kg (415 dřep, 230 bench a 355 tah) a vyhrál jsem absolutně. Soutěž byla jen pro vybrané a pozvané. V červnu jsem se zúčastnil Mistrovství Evropy federace WUAP ve slovenské Trnavě.

Závodil jsem jen v mrtvém tahu. Šel jsem tam s cílem překonat světový rekord v mé kategorii, který byl do té doby 320 kg a já ho o dalších 30 kilo překonal. V září se konalo mistrovství světa federace WUAP v Pohořelicích. Šel jsem opět jen mrtvý tah a pokusil se překonat sám sebe, což se mi povedlo a zapsal jsem 355 kg. Poslední soutěž byla teď v říjnu v Madridu – Arnold Classic Europe 2024. Cílem bylo dát minimálně 1000 kg v součtu a potvrdit si, že minule to nebyla jen náhoda, což se povedlo.

Překonání světového rekordu – to musí být skvělý pocit, když se zadaří
Ano, je to dobrý pocit, ačkoliv tréninkově mám zvednuto na mrtvý tah daleko víc, tak na závodech mi to moc nejde. Nejsem závodní typ. Že jsem starý rekord překonal, jsem věděl hned po pokusu, protože závodník musí u svého pokusu sám nahlásit, že má záměr vytvořit nový rekord. Jinak těch původních 320 kilogramů, bylo světovým rekordem šest let.

Můžeš jmenovat pět věcí nebo vlastností, bez kterých bych ses neobešel ani ve sportu, ani ve své hasičské profesi?
Jako první mě napadá disciplína, chuť se zlepšovat, mít správný lidi kolem sebe, nebát se, zbytečně se nestresovat a být v klidu.

Doma na poličce ti letos přibyly další cenné trofeje. Máš tam ještě pro ně vůbec ještě dostatek místa? Trofej je hmotnou připomínkou závodů, suvenýrem, ale zajímalo by mě, jaké nehmatatelné věci, tedy zážitky máš z letošní sezóny?
Největší radost mám z diplomů, poháry a trofeje chytají jen prach a medaile po závodech dám do krabice a už se na ně víceméně nepodívám. Každopádně už toho je dost a nejspíš to půjde do sklepa. A ano, zážitků mám neskutečně moc. Letos jsem poznal a potkal spoustu zajímavých lidí z oboru – v Česku i ve světě. Bavilo mě pomáhat lidem kolem, kteří závodí a prožívat to z pozice trenéra. Ale nejvíc emotivní to pro mě bylo v Portugalsku, nejdříve když jsem dal poprvé na dřep 400 kg a poté, když jsem na mrtvý tah zvedl 355 kg a zaokrouhlil svůj výsledek na 1000, což byl můj sen a cíl od doby, kdy jsem začal a konečně se to povedlo.

Cvičíš během směny v rámci fyzické přípravy?
Cítím zodpovědnost za to, abych byl v určité kondici pro výkon služby a podle mě by to měla být samozřejmost. Samozřejmě bez nějaké fyzické kondice to u hasičů nejde, ale síla není úplně to nejdůležitější. Posilovnu na stanici využívám, a to pro protahování a regenerační cviky, protože pro svůj klasický trénink potřebuji více času a prostoru.

Proč ses vlastně stal profesionálním hasičem?
Byl jím i můj nevlastní táta. Líbilo se mi to a velice jsem ho obdivoval, takže jsem už od školky věděl a směřoval k tomu. Neexistovala pro mě jiná varianta.

Kdybys chtěl do řad výjezdových hasičů pozvat nové kolegy, co bys potenciálním nováčkům vzkázal?
Asi bych jim vzkázal, ať do toho jdou v případě, že to opravdu chtějí dělat. Každopádně je to zážitek, nikdy nevíte, co zažijete a co na vás čeká.