Ten stroj proti moci povětří

S doc. dr. Josefem Haubeltem, DrSc. o Prokopu Divišovi

Bez povšimnutí české žurnalistiky loni uplynulo 250 let od chvíle, kdy na farní zahradě v Příměticích 15. června 1754 kněz Prokop Diviš vztyčil hromosvod. K mimořádně významnému vynálezu zůstal netečný i technický tisk, nemluvě již o tisku katolickém, byť česká církev nezplodila většího vynálezce světové slávy. Jako jediní jsme 250. výročí Divišova objevu připomněli v reportáži Prokop Diviš – geniální požární preventista (AR č. 4/2004).
Netušili jsme, že před Vánocemi nakladatelství Rodiče vydá nádhernou knihu Doc. PhDr. Josefa Haubelta, DrSc., ČESKÉ OSVÍCENSTVÍ. Mezi slavné postavy, jimž se autor – volený člen INHIGEO (International Commision on the History of Geological Science) – s vědeckou erudicí věnuje, patří i onen „požární preventista“. Prokopa Diviše proto našim čtenářům představujeme ještě jednou – tentokrát obšírněji – v rozhovoru s Josefem Haubeltem.

* Kdo byl Prokop Diviš?
- Václav Prokop Diviš (1698–1765) byl kanovníkem premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Narodil se 26. března 1698 v Helvíko­vicích u Žamberka, v poddanské rodině. Roku 1716 začal na náklady kláštera v Louce u Znojma studovat na jezuitské latinské škole v Znojmě, o kterou pečovali společně premonstráti a jezuité. Studium ukončil 1719 ve věku 21 let. Koncem roku 1720 složil v Louce první profesní sliby.

* Kdy se začal zabývat pokusy s elektřinou?
- Pravděpodobně až roce 1748 se Diviš začal zabývat pokusy se statickou elektřinou. Z této jeho práce je především známo, že vztyčil na sloupu ve farské zahradě v Příměticích podle svědectví Františka Martina Pelcla 15. června 1754 svůj první „meteorologický stroj“, tedy hromosvod. Druhou svou „mašinu proti povětří“ umístil asi v roce 1761 na věži přímětického kostela.

* Co ho inspirovalo?
- Diviš měl v Louce všude kolem sebe svatého Norberta Xantenského, a nelze se tomu divit. Tento svatý byl zakladatelem premonstrátského řádu. A Diviš byl kanovníkem – v premonstrátském klášteře. Katolická církev má velmi mnoho velmi podivných světců. Svatý Norbert Xantenský náleží k nejpodivnějším z nich.
Norbert Xantenský byl původně hrabivý, neřestný a poživačný prelát, který se neštítil ničeho, když šlo o uspokojování jeho světských tužeb a vášní. Jeho život byl pravým opakem svatosti. Svatým se mohl stát jenom tak, že svého velehříšného života v pravý čas, naráz a najednou zanechal.
Nesvatý Norbert, když mu roku 1115 bylo asi třicet pět let, provázen sluhou cválal na koni „k ukojení choutky jakési“ do vesnice Wreden poblíž rodného Xantenu ve Vestfálsku. Cestou se mu stala neuvěřitelná příhoda. Dosti sugestivně, avšak poměrně věcně ji uprostřed 12. století vylíčil jeho neznámý životopisec v takzvaném Životě A (Vita A) slovy: „Cestou ho dostihl tmavý mrak, z nějž se míhaly blesky a rachotily hromy, tím nepříhodněji, že útočiště ve vesnici bylo daleko. A když sám se děsil spolu s hochem, který ho provázel, uhodil náhle hrom s bleskem hrozného zvuku a vzhledu před ním do země a otevřel ji asi do hloubky velikosti postavy člověka. Odtud vyvěral hrozný puch, který pronikal jím i jeho oděvem. Sám však se skácel z koně, na němž seděl, a domníval se, že slyší jakoby žalující hlas…“

* A co s tím měl společného Diviš?
- Premonstrát Diviš se touto příhodou ze života zakladatele premonstrátského řádu mnohokrát zabýval, už za pobytu v premonstrátském noviciátě, v době studia na jezuitské latinské škole v Znojmě!
Kolem poloviny 18. století se nebývale rozmohly pokusy s elektřinou. Staly se velmi módní atrakcí také v galantní aristokratické společnosti. Velmi brzy dovedly k domněnce, že blesk je pouze analogií při pokusech se statickou elektřinou velmi často demonstrované elektrické jiskry. Premonstráti si začali osvojovat vědomosti o elektřině, aby mohli zachraňovat pověru o blesku – božím poslu! Bylo přímo zákonité, že kanovník jednoho z největších a nejbohatštích premonstrátských klášterů Diviš se zabýval pokusy s elektřinou. Příhoda zakladatele premonstrátského řádu Norberta Xantenského s božím poslem se stala v době, kdy vznikala domněnka o analogii mezi elektrickou jiskrou a bleskem, bezpochyby rozhodujícím impulsem vzniku Divišova experimentování s elektřinou.

* Co ještě ovlivnilo Divišovo bádání?
- V létě roku 1753 byl u Diviše v Příměticích mladý protestantský teolog původem z Württemberska Johann Ludwig Fricker (1729–1776), kterého sem poslal Friedrich Christoph Oetinger. Bylo to v době, kdy právě z Prahy přišla do Znojma a do Přímětic zpráva o tom, že v Petrohradě byl při pokusech s elektřinou bleskem usmrcen akademik Georg Wilhelm Richmann (1711–1753). Cílem pokusů, které Richmann konal s neobyčejně důkladnou znalostí spisu Benjamina Franklina Dopisy o elektřině (1751) společně s akademikem Michailem V. Lomonosovem, bylo jednoduchým způsobem měřit intenzitu elektrického pole v atmosféře za přibližující se bouře. Pokusné zařízení, které se skládalo ze zahrocené tyče umístěné na střeše domu, ze svodu a z jakéhosi jednoduchého „elektroměru“, muselo být podle tehdejších představ o elektřině bez uzemnění. Richmann byl 26. červen 1753 usmrcen, pravděpodobně kulovým bleskem.

* Jaká byla Divišova odpověď?
- Diviš reagoval na Richmannovu tragickou smrt předně tím, že ukončil práci na ucelené podobě svých teoretických představ o elektřině. Druhou Divišovou reakcí na smrt Richmannovu bylo rozhodnutí postavit v Příměticích „meteorologický stroj“, tedy hromosvod. Diviš přitom vycházel z poznatků o sacích účincích kovových hrotů, doložených příhodou s Josephem Franzem. V konkrétní plán přecházelo toto rozhodnutí uprostřed úvah o Richmannově smrti. Diviš psal vůbec poprvé o rozhodnutí postavit hromosvod v dopise Leonhardu Eulerovi z Přímětic 24. října 1753. Sděloval, že během zimy hodlá přístroj zhotovit a „příštího léta“ jej vyzkoušet. Během léta 1754 začal Diviš zkoušet. Výsledek pak zaznamenal například v dopise Eulerovi 17. srpna 1757, kdy uváděl, že bouřkové mraky v okolí Přímětic se působením „povětrnostního stroje“ vždy rozplynuly.

* Proč měl Divišův „povětrnostní stroj“ více kovových hrotů?
- „Povětrnostní stroj“ byl složitou a členitou konstrukcí, odpovídající ovšem funkci, kterou jí Diviš připisoval. A tato funkce se zásadně odlišovala od toho, čím hromosvod ve skutečnosti je. Diviš svým „meteorologickým strojem“ technicky realizoval poznatky o sacích účincích kovových hrotů. Domníval se, že jeho přístroj odsává elektřinu z atmosféry a tím předchází nejenom vzniku bleskových výbojů, ale vzniku bouří vůbec. Jeho přístroj nepředstavoval ochranu vysokých objektů před bleskovými výboji, ale měl být zařízením, které odsáváním elektřiny z atmosféry mělo vytvářet pěkné počasí. Proto mělo zařízení tak velký počet kovových hrotů.

* Jak Divišův objev prezentoval tehdejší tisk?
- Zprávy o Divišově „povětrnostním stroji“ se roku 1754 objevovaly porůznu v novinách. Uveřejnily je Zprávy z Tubingenu (Tubingener Berichte von gelehrten Sachen) a Stuttgartský deník (Stuttgartisches Journal). Otiskl je Brněnský zpravodajský list (Brunner Intelligenzzettel) a dostalo se jim místa ve vratislavských Slezských státních novinách (Schlesische Staatszeitung). Tiskly je česky i německy Pražské poštovské noviny (Prager Postzeitung). Jediným autorem, který tyto zprávy dosud prostudoval, byl olomoucký životopisec Divišův z konce minulého století Julius Friess. Zprávu v českých Pražských novinách jsme nalezli teprve nedávno.

* Kdo hromosvod objevil dříve – Diviš nebo Franklin?
- Často se v literatuře vedl poněkud zbytečný svár o to, kdo byl prvním konstruktérem hromosvodu, zda Diviš, anebo Franklin. Tento svár vlastně začal už v roce 1777, kdy Pelcl patrioticky napsal: „Kdežto Diviš postavil svůj přístroj na širém poli, by elektřinu ve výši rozptýlil a nepozorovaně dolů svedl, tak aby zhoubný paprsek vyraziti nemohl a místo bouřky déšť se snesl, stavěl Franklin své tyče na budovy, by sjíždějící blesk zachycovaly a k zemi přiváděly, tak aby budova bez pohromy zůstala.“ Ponechme stranou, že Pelcl bezdůvodně zaměnil farskou zahradu za širé pole, a spokojme se se zjištěním, že Pelcl v podstatě správně rozeznal rozdíl mezi koncepcí Divišova „meteorologického stroje“ a funkcí Franklinova hromosvodu. Musíme však upozornit, že až do roku 1749 si Franklin představoval funkci hromosvodu stejně jako o něco později Diviš. I jemu byl hromosvod původně přístrojem na odsávání elektřiny z atmosféry.
Pokládáme přitom za pravděpodobné, že Franklin postavil v září 1752 na svém domě ve Filadelfii uzemněné experimentální zařízení pro zkoumání atmosférické elektřiny, které mohlo mít funkci hromosvodu.

* V čem tedy je velikost Divišova činu?
- Význam Divišovy „povětrnostní mašiny“ z června 1754 není v tom, že by toto zařízení bylo vůbec prvním uzemněným hromosvodem. Význam Divišova činu je jiný. Rozšíření leydenské láhve znamenalo explozi pokusů s elektřinou, v tom i s elektřinou atmosférickou. Naprostá většina pokusů s atmosférickou elektřinou představovala vážné nebezpečí pro životy experimentátorů.
Platí to i o proslulém Franklinově pokusu s drakem nejdříve z června 1752, na němž je nejpozoruhodnější to, že Franklin při něm nebyl okamžitě a na místě usmrcen bleskem. Richmannova tragická smrt názorně demonstrovala nebezpečnost takovýchto pokusů. Shodou okolností to byl Richmann, kdo byl zabit, ale mohl to být též Franklin, Dalibard, Delor, Winkler a mnoho dalších. Většina experimentátorů byla zděšena Richmannovou smrtí. Po ní pokusy s atmosférickou elektřinou zcela ustaly. Diviš však dále pokračoval. Místo tyčového hrotového uzemněného hromosvodu Franklinovy koncepce postavil originální mnohahrotový uzemněný hromosvod vlastní konstrukce.
Diviš neztratil po Richmannově smrti důvěru v sílu vědeckého poznání a v možnosti jeho využití ve prospěch člověka. Realizoval ve svém „povětrnostním stroji“ historicky první vědeckou představu o možnostech ochrany před bleskovými výboji. Jeho přístroj nebyl prvním hromosvodem. Je více než pravděpodobné, že před ním byly hromosvody zkonstruovány v Paříži, v Bruselu a ve Filadelfii. Mohly to být vesměs tyčové hrotové hromosvody, které asi měly na rozdíl od Divišova zařízení takovou funkci, jakou do nich jejich konstruktéři vkládali. Tyto přístroje však zmizely, zatímco Divišův „meteorologický stroj“ zůstal. I proto náleží Diviš k předním neohroženým průkopníkům vědeckého poznání a technického pokroku.

* Proč farníci rozbili stroj svého faráře?
- Připomeňme si slova stížností farníků o „povětrnostním stroji“, neboť z nich můžeme bezpečně usuzovat na příčiny destrukce Divišova hromosvodu v roce 1760. Z toho hlediska má pro nás význam jedině stížnost z 1. října 1758, která ukazuje, že Diviš byl na svůj „povětrnostní stroj“ velmi hrdý. Farníci si stěžovali: „Nám vyčítal, že jeho nejsme hodní, a že o Příměticích jakživ žádný nevěděl, až nejnčko po celým světě jsou skrze něho rozhlášený. A tak když povídal, že ho nejsme hodní, tak ať ho nejsme hodní, a my ho nechcem za faráře míti.“ Diviš ovšem vysvětloval i v kostele funkci svého přístroje: „O jeho mašině proti povětří zmínku činil na kázání, že my jemu děkovat máme, že nám role zachraňuje a opatruje, a že jsme taky povinní na jeho mašinu nakládat.“ Farníci tedy měli na hromosvod platit. Proč? Diviš v kostele kázal, že hromosvod „role zachraňuje a opatruje“. „Povětrnostní stroj“ měl tedy být nejenom prevencí před bleskovými výboji, ale měl působit jako prevence před bouřemi, před krupobitím a před deštivým počasím vůbec. Odsáváním elektřiny z atmosféry se mělo předcházet nepohodám. Hromosvod měl tedy být přístrojem pro vytváření pěkného počasí, přístrojem, který měl mít přímý vliv na dosažení dobré úrody.
Z Divišova záznamu víme, že farníci požadovali odstranění hromosvodu. Diviš zřejmě neustoupil, a tak došlo k destrukci „povětrnostního stroje“, o níž roku 1777 podal svědectví Pelcl: „Avšak nedlouho potom, a to roku 1756, musel Diviš svůj hromosvod odstranit. Toho roku bylo velmi suché léto, což rolníci kolem Přímětic připisovali Divišovu stroji. Shromáždili se tedy jednoho dne, přišli do Přímětic a přístroj strhli. Nadřízení pak Divišovi poradili, aby jej znovu nestavěl a nevystavoval se tak urážkám selského lidu. Musel poslechnout. Stroj byl převezen do Louky, kde se stále ještě uchovává.“ Pelcl správně doložil motivaci útoku poddaných proti hromosvodu, avšak zmýlil se v datu, kdy k němu došlo. Bylo to na jaře 1760, po suchém a neúrodném předcházejícím roce a po zimě bez sněhu a s holomrazy, které zničily špatně vzešlé na podzim zaseté ozimy. Podle Pelclova svědectví to však nebyli farníci z Přímětic, kdo si chtěli destrukcí hromosvodu objednat trochu vláhy pro svá suchem zmučená pole. Hromosvod vyvrátili poddaní z okolních vesnic.

* Jak na nepokoje reagoval klášter?
- Klášter v Louce „zatroubil“ k překotnému ústupu. Nevěřili snad preláti v Louce Divišovu hromosvodu? Anebo se pod vlivem Divišova výkladu o působení „povětrnostního stroje“ stejně jako rebelující farníci a poddaní domnívali, že hromosvod způsobil sucho a neúrodu? Pelcl dosvědčil, že postup kláštera byl motivován úsilím zabránit tomu, aby se Diviš nevystavoval urážkám selského lidu. Preláti v Louce zasahovali na podzim 1760 do ostrých konfliktů mezi Divišem a farníky v Příměticích, na nichž pochopitelně neměli vůbec žádný zájem. Přikázali, aby „povětrnostní stroj“ byl z Přímětic odstraněn, a tím také dokázali, že je stížnosti poddaných proti Divišovi dostatečně poučily. Nehodlali připustit, aby mezi Divišem a farníky dále vznikaly příliš dramatické a z hlediska jejich zájmů vlastně zbytečné konflikty. Byl to tedy premonstrátský klášter Louka, a nikoliv poddanský lid, kdo Divišův hromosvod z Přímětic odstranil.
Svědectví Pelclovo naznačuje, že Diviš původně nehodlal ustoupit a že tak učinil až poté, co preláti z Louky „doporučili“, tj. přikázali hromosvod z Přímětic odstranit. Následovalo však mokré jaro a mokré léto, opět neúroda, a Diviš napsal, že obilí a vinná réva by daly dobrou úrodu, kdyby na počasí působil jeho „povětrnostní stroj“. Farníci se prý tehdy obrátili na Diviše s žádostí, aby svůj přístroj znovu postavil.

* Shrněme tedy Divišovo postavení v osvícenské době.
- Je dnes bezpečně doloženo, že Diviš v Příměticích postavil dva „povětrnostní stroje“. První vztyčil 15. června 1754. Druhý postavil nejdříve v roce 1760, kdy v Příměticích a v okolí příliš mnoho pršelo a úrodu na polích navíc zničilo krupobití.
První hromosvody po Divišových konstrukcích byly u nás postaveny až roku 1775 na zámku hrabat Nosticů v Měšicích u Prahy a v roce 1776 na střeše prachárny v Praze na Vyšehradě. Postavili je profesor lékařské fakulty pražské univerzity Josef Tadeáš Klinkoš a major Unterberger.
Diviš experimentoval s elektřinou v době, kdy v českých zemích vrcholila a zároveň končila barokní katolická „reformace“ a kdy začínala vstupní etapa českého národního obrození. Žil a pracoval na rozhraní dvou epoch, v době, kdy české národní dějiny začínaly zásadně měnit svůj vývojový směr. Jako řeholník, teolog a farář patřil minulosti. Jako experimentální fyzik a konstruktér „povětrnostních strojů“ se velmi obtížně probíjel k pokrokovému osvícenství.
A nakonec se tažme, kdo se z našich učenců pobělohorské a osvícenské doby setkal s takovým ohlasem ve světě jako Diviš? Před ním Jan Amos Komenský a Jan Marek Markův z Kronlandu, po něm Josef Stepling, Jan Tadeáš Peithner, Ignác Born, Jiří Procházka, Josef Dobrovský, Kašpar Sternberg, Bernard Bolzano – a dost!
Za rozhovor poděkoval IVO HAVLÍK

Ilustrace:
Jediný pravý portrét P. Diviše v hávu převora kláštera premonstrátů v Louce u Znojma (vlevo), vedle busta vynálezce od sochaře J. T. Fischera na Divišově náměstí ve Znojmě

Muzeum blesku v Marcenatu (Francie) prezentuje činnost Prokopa Diviše a v expozici je vystavena knihu o Divišovi z pera Josefa Haubelta, se kterým hovoříme

Rekonstrukce Divišova povětrnostního stroje v areálu pivovaru ve Znojmě, snímek je z meziválečné­ho období