Jak se hledá v „civilizovaných" zemích

Nedávno padla na jednom ze zdejších fór otázka: Jak je organizováno hledání pohřešovaných osob a zejména nasazování záchranářských psů v zemích, které jsme si zvykli nazývat s jistou nadsázkou jako „civilizované“? Kdo a jak tyto psy připravuje, kdo rozhoduje o jejich nasazení a na základě jakých kritérií tak může učinit ?

Formulace otázky bezděky nutí případného autora jakékoliv reakce (a v tomto případě i mě) jít s kůží na trh a přiznat, které země považuje za civilizované, nebo alespoň svému naturelu blízké. Nu, zaostřeme tedy na některé:

Nedávné probuzení
Krátkou exkurzi po Evropě můžeme začít v zemi, kde se vůně páleného konopí stále ještě line z kaváren a která je považována ze tu nejliberálnější část Starého světa: Nizozemí. Tady funguje několik organizací, které se zaobírají výcvikem SAR (Search and Rescue) psů. Většinovou náplní jejich činnosti je trénink plošného vyhledání a sutin, ale některé z nich připravují i stopaře a vodní záchranáře.
Jak uvádí jeden z nizozemských kynologů, Ben de Lega, který také provozuje internetové stránky zaměřené na tuto problematiku, záchranářská kynologie se v jeho zemi začala konstituovat v šedesátých letech. „Používání záchranářských psů se více rozšířilo teprve nedávno,“ popisuje de Lega s tím, že úřady však doposud stále jen váhavě žádají dobrovolné organizace o nasazení jejich psů. A, bohužel, často tomu tak je i déle než po 24 hodinách od ohlášení pohřešování, posteskl si kynolog.

Teprve nedávno se nizozemská vláda rozhodla přijmout aktivnější roli. Byla to reakce místní administrativy na skutečnost, že při zemětřesení v Turecku na konci minulého století na místě pomáhaly hned dva nevládní týmy ze země tulipánů a další smíšená holandsko-belgická výprava, ale žádný kynologický tým organizovaný státem. Úřady proto došly k rozhodnutí sestavit vlastní, špičkově vybavený, USAR ( Urban search and rescue ) odřad o zhruba 150 lidech. A tomu by měla, podle vládního záměru, kynologické služby poskytovat policie.
K významnému organizačnímu posunu, který by přece jen mohl napomoci většímu využívání dobrovolníků došlo teprve nedávno, přesně řečeno těsně pře vánocemi, když 19. prosince minulého roku proběhlo první státem organizované přezkoušení dobrovolných kynologických záchranářů. Atestací prošly tři ze šesti nasazených týmů a ty bude policie v případě potřeby volat „To je tedy první krok k většímu využití dobrovolných záchranných psů policií,“ doufá ve změnu situace Ben de Lega.

V Británii mají pejskaře na telefonu
Pokračujme nyní ve své exkurzi ještě více na západ, přes moře do Spojeného království. Tady funguje National Search And Rescue Dog Association (NSARDA). Ta je zastřešující asociací pro všechny země království, tedy organizace v Anglii, Severním Irsku, Jižním Skotsku, Walesu a Jižním Walesu

Každá jednotlivá asociace (SARDA) je dobrovolná organizace, zodpovědná za školení a nasazování SAR psů k využití jak pro plošná hledání, tak pro sutiny a laviny. Zpravidla je tou institucí, která kynology ze SARDA volá do akce, policejní ústředna dané oblasti. Záchranářské týmy ale výraží na pomoc také z popudu horské záchranné služby, pobřežní stráže a armády.
K povolání týmu dochází nejčastěji přes telefon. Organizace NSARDA totiž provozuje vlastní nepřetržitou telefonní linku 999, díky které se zájemce o pomoc spojí z koordinátorem. Ten na základě vyhodnocení situace může pomocí telefonu, či zprávy pagerem, svolat na místo kynologické týmy.

Na území Spojeného království má organizace k dispozici zhruba 90 pohotovostních týmů. Ty jsou na místo hledání dopravováni nezřídka letecky. Všichni si totiž dobře uvědomují, jak je v podobných krizových situacích čas drahý. Organizace se proto těší dobrému vztahu s RAF (Royal Air Force, Královské letectvo), stejně tak jako se záchrannými složkami námořnictva a tak není problém například nácvik transportu a vysazování pomocí helikoptér. Díky tomu bývá nasazení psovodů SARDA takříkajíc prvosledové, zatímco další záchranářské složky se teprve dopravují na místo.

Vysoké úrovni organizace práce odpovídají i nároky na samotné psy, psovody a jejich výcvik. V drobnostech se sice liší podle jednotlivých členských asociací, ale základ mají zhruba společný. Všichni zájemci, dalo by se říci žáci, musí nejméně 12 měsíců procházet výcvikem a ten je završený třídenní klasifikací. Po jejím úspěšném absolvování jsou zaneseni na seznam jako adepti vyhledávacích týmů. Během této doby nejen trénují se psem, ale také se zdokonalují v dalších dovednostech a technických znalostech. „O rok později musí absolvovat další třídenní přezkoušení a teprve po jeho zdárném ukončení se stávají plnohodnotným záchranářským týmem,“ vysvětlil zástupce NSARDA, Harold Burrows. Ihned také dodal, že obdobné přezkoušení čeká každý tým nejméně jednou za tři roky.
Asi nikoho nepřekvapí, že v zemi, která lpí na tradicích tak jako Británie, si také záchranářští kynologové zakládají na své historii. Jak totiž britští kynologové hrdě uvádějí, již během bombardování Londýna za druhé světové války byli psi s velkým úspěchem používáni k lokalizování obětí pohřbených v sutinách.

Na severu je důležitým hráčem stát
Nyní se posuňme v naší exkurzi trochu severněji a zkusme nahlédnout do záchranářské kuchyně dánského království. Tady, třeba na rozdíl od nám blízkého a podstatně většího Německa, zcela dominuje stát. Jak totiž vysvětluje místní kynoložka Carina Graversenová z organizace Danske Redningshunde: „Organizace kynologických SAR týmů je v kompetenci civilní obrany, která je součástí ministerstva vnitra,“ vysvětlila Graversenová. V její zemi by tedy člověk u hledání pohřešované osoby marně hledal jiného psovoda, než zastřešeného a atestovaného touto státní organizací.

Systém evaluace psovodů je v Dánsku i z našeho pohledu dost tvrdý. Přibližně po jednom až jednom až jednom a půl roce tréninku v organizaci Danske Redningshunde kynologický tým (tedy pes a psovod) absolvují velmi přísnou státní zkoušku. A aby o svoji certifikaci pes a psovod nepřišli, tímto testem musí projít každoročně. „A všechny tyto testy jsou samozřejmě organizovány civilní obranou,“ vysvětlila Graversenová, která má sama šestileté zvíře plemene Belgický ovčak – Malinois a je specialistkou zejména na práci v sutinách.

Z Dánska se podívejme na protější břeh Severního moře, do Norska. Tady se, díky jinému systému organizace, dýchá dobrovolným záchranářům podstatně volněji. Dalo by se dokonce bez nadsázky říci, že v zemi tisíců jezer jsou dobrovolní kynologové ne-li páteří, tak zcela jistě jedním z rozhodujících údů při vyhledávání pohřešovaných osob, či při likvidaci neštěstí.

Za pátraní po ztracených a pohřešovaných osobách je zodpovědné Ministerstvo spravedlnosti a police, respektive jím zřízený úřad Joint Rescue Coordination Center (JRCC, které do značné míry připomíná systém našeho IZS. Jeho zdařilá prezentace je k vidění na:http://odin.dep.no/…_engelsk.pdf . Tato instituce také rozhoduje o nasazení psů do akce. A dobrovolníky využívá v míře vrchovaté.

Jak popsal Tove Dreierstad, z organizace Norwegian Search and Rescue Dogs: „Naši psi a psovodi spolupracovali v roce 2004 při 180 akcích po celém Norsku,“ sdělil se značnou dávkou hrdosti. Jak také poznamenal, i zdejší policie a armáda má své kynologické SAR týmy. Jejich odbornou erudici a znalosti se dobrovolníci z jeho organizace snaží využívat k všeobecnému prospěchu. „Někteří z našich rozhodčích a instruktorů pracují jako psovodi či instruktoři u policie. Domníváme se, že to garantuje kvalitu a také dobrou spolupráci s policií,“ vysvětlil Dreierstad. Jak také popsal, dobrovolníci mají v celé zemi jednotné zkoušky. „Máme samozřejmě programy certifikace psů a psovodů pro lavinové, plošné a sutinové týmy. Celé to má v tištěné podobě 52 stránek,“ uvedl norský kynolog.

V Polsku velí hasiči
A když už se potulujeme na sever od našich hranic, zastavme se ještě na závěr o něco blíž, u našich severních sousedů v Polsku. Zde jsou kynologičtí záchranáři zastřešováni státem, respektive hasiči (Straz Pozarna). S ohledem na potřebu objektivních kritérií pro posouzení schopností psů a psovodů tam před několika lety zavedli pro všechny profesionální i dobrovolné SAR psovody jednotný, dvoustupňový, systém zkoušek. Pouze úspěšné absolvovaní těchto státem organizovaných atestů pak opravňuje psa a psovoda k nasazení do ostré akce. Hasiči jsou v Polsku zodpovědní samozřejmě nejen za přezkoušení záchranářských týmů, ale hlavně za organizaci samotných zásahů a pátracích akcí. Pro zajímavost možná stojí za to zmínku, že tyto polské atesty ( v tomto případě sutinové) si během své loňské účasti na týdenním celoevropském cvičení profesionálních záchranářských týmů pořádaném právě Poláky, udělalo také několik tuzemských psovodů: První stupeň atestace úspěšně absolvovali psovodi Renata Ingrová (ZBK JMK), Veronika Švestková (SZBK JM) a David Voborník (MP Praha). Vyššího, druhého, stupně pak úspěšně dosáhl Gustav Hotový (MV ČR).


Tolik tedy krátká procházka po západní a severní Evropě. V nejbližší době bude následovat o něco obšírnější pojednání o situaci v USA a Kanadě a možná i bonus z Dálného východu.

Text: Dušan Stuchlík
Foto: Michal Szalc , City Guard, GPR PSP Gdansk, POLAND