09.01.1991: Výbuch tanku zavinil v Bohosudově smrt 18 vojáků

Je leden 1991 a malé městečko u Teplic, Bohosudov, opouští posledních deset tanků Sovětské armády. Ano, po 22 letech opouští severní Čechy nezvaní hosté.

Srpen 1968 a výstavba

Psal se srpen 1968, když přijely tanky, aby zlikvidovaly kontrarevoluci a nepřátele socialismu. Dočasný pobyt se protáhl na neskutečných 22 let. Za tanky přišly i manželky důstojníků. Hosté zabrali kasárna, ubytovny. Čeští stavbaři museli postavit v centru města a na sídlišti Hamry dvě stovky bytů.

Na výstavbu jedné bytovky byly uvolněny náklady přes 100 tisíc korun. Ať se hosté cítí jako doma. Léta utíkala. Místní občané denně na ulici potkávali naduté hosty.

Viděli, jak vykupují obchody a velké balíky putují do rodné země na východ. Se smutkem v očích viděli Bohosudovští, jak objekty užívané sovětskými rodinami chátrají. Jedna část posádky se usídlila v objektu bohosudovského římskokatolického chrámu a druhá v budově, která kdysi byla biskupským gymnáziem.

Začátkem roku se připravoval k odchodu prapor motostřelecké divize. Věděli o tom lidé bydlící v širokém okolí. Nebylo večera, aby nezaklepal ruský vojín. Koupit bylo možné vše, co kasárna měla ve svých skladech.

K prodeji byla nejen nafta, benzín, ale i samopal, granát a nebo prošívané obleky tankistů. Taková byla atmosféra začátkem letošního roku na Teplicku.

Během roku 1990 opustilo Bohosudov přes dva tisíce vojáků Sovětské armády a většina techniky. Začátkem letošního roku začala železnice odvážet poslední desítky tanků. Expedice to nebyla jedno-duchá.

Ruský vojenský předpis určoval, aby veškeré příslušenství včetně nábojů a munice bylo naloženo do útrob tanků. Proto se nikdy do své vlasti nevrátí z Bohosudova 18 mladých sovětských vojáků a tank T 72.

Jak v kasárnách při evakuaci k výbuchu vůbec došlo?

Na začátku byl zkrat elektrického startovacího zařízení. Tank začal hořet. Byl odtažen na volné prostranství, kde jej asi 20 vojáků začalo hasit. Tím, co bylo po ruce, ale mnoho toho nebylo. Voda, hadry, písek. Tank hořel dál. Rozkaz důstojníka hasit za každou cenu se na vojně musí splnit.

Nečekaně došlo k explozi. Nádrž s naftou se rozstříkla na všechny strany. Celé nádvoří bylo v plamenech. Na místě zůstalo 15 příslušníků Sovětské armády mrtvých. Tři účastníci tohoto tragického hašení po převozu do nemocnice zemřeli.

Při likvidaci požáru zasáhli i příslušníci okresního útvaru Sboru PO z Teplic.

Jak tento zásah prožila směna vedená nadporučíkem PO Josefem Hovorkou?

Je neděle odpoledne. Krušné hory mají krásnou bílou sněhovou pokrývku, kterou chrání krajinu v podhůří od nedostatku vláhy. Od černého dne v Bohosudově uběhlo již mnoho dnů. V posledním období to v Teplicích požárníci nemají jednoduché.

Na silnici směrem k hranicím dochází velmi často k haváriím kamiónů i osobních vozů. Poslední slovo vždy mají požárníci a jejich vyprošťovací technika. Záchrana lidí z demolovaných vozidel většinou přichází pozdě.

Dlouhý dřevěný stůl a na něm nedělní oběd. Kastrůlek od vepřové z domova, zbytek uzeniny, chleba, houska, čaj a sladká limonáda. Kolem stolu sedí v pracovním velitel směny Josef Hovorka, Čestmír Kozák, Petr Effenberger, Rudolf Černý, Jaroslav Tichý, Jaroslav Flener, Dušan Pařez a Adolf Langer. Stejně jako tenkrát ve středu 9. ledna je ještě na ústředně praporčík PO Jan Hromaz.

Vojáci nás do kasáren volali pouze při mimořádných haváriích. Vždy to bylo nebezpečné. Ve skladech i v ostatních vojenských prostorech byl neskutečný nepořádek. Při hašení jsme často tahali hadice přes střelivo a zbraně. Proto se nám k Sovětům nikdy nechtělo.

Kdo výbuch oznámil?

O havárii se požárníci dozvěděli ze soukromého telefonátu. Volala manželka jednoho z požárníků 15 minut po výbuchu. Střepiny prý létaly až do vzdálenosti 400 metrů. Zásahová jednotka vyjížděla během dvou minut s CAS 25 (1 +3) a CAS 32 (obsazení 1 +1).

Když jsme jeli okolo dlouhé kasárenské zdi, již jsme přejížděli rozházené plechy, železo, hadry, ale i nábojnice.

Při vjezdu na nádvoří jsme viděli hroznou spoušť. Kouř, prach a v tom bezradně běhající vojáky z místa na místo. Dvě dvojice nosily na nosítkách zbytky těl, která nebyla celistvá. U jednoho těla bylo několik nohou, všude krev. Velké množství krve.

Ihned jsme začali provádět prvotní zásah. Jednoduše jsme natáhli hadice, dvě céčka, a likvidovali jednotlivá ohniska požáru. S hrůzou jsme poznali, že všude okolo v písku jsou rozházené náboje a roztrhané části lidských těl. Vpravo od našich vozů stála řada tanků. Na nich hořely plachty a maskovací sítě. Na tancích hořelo několik lidských těl. Vatované obleky, nasáklé olejem a naftou, sloužily jako pece.

vysvětluje Rudolf Černý

Chladná hlava a likvidace ohnisek

Jedině naše zásahová jednotka si zachovala chladnou hlavu. A tak jsme po částech jednotlivá ohniska požáru rychle likvidovali. Bohužel mnoha vojákům nebylo již pomoci. Nebylo nám lehko, ale kupředu nás hnala hrůzná scéna. Ještě dnes se mi při vzpomínce klepou ruce.

vmísil se do rozhovoru praporčík PO Čestmír Kozák

Já jsem se šel podívat, kam vojáci nosí své mrtvé kamarády. Další hrůza tohoto dne. Zbytky těl byly z nosítek vysypány do náklaďáku s plachtou. Něco tak hrůzného a neuctivého k člověku jsem nikdy v životě neviděl a již asi nezažiju.

V jakých složitých podmínkách pracovali příslušníci okresního útvaru z Teplic dokazuje Petr Effenberger:

V jedné hale hořel další tank. Tam nás nepustili. Vytrhli nám z rukou proudnice a hasili sami. V několika případech se nám stalo, když jsme pustili silný proud do okolního písku, že se na povrch dostala část lidského těla a nebo ostrý náboj.

Vlastně celý zásah jsme prováděli na munici, která byla všude okolo v písku. Jednalo se o velké dělostřelecké granáty a stovky kulometných pásů plných ostrých nábojů. I naše Tatra jezdila po munici.

Oni vlastně Sověti do objektu kasáren nikoho mimo nás a tří sanitních vozů nepustili. Naše policie prováděla pouze venku před vjezdem pořádkovou službu. Odklonila veškerou autobusovou a automobilovou dopravu daleko od kasáren.

Je zimní nedělní odpoledne…

Lázeňské město Teplice v severních Čechách pulzuje svým klidným životem.

Ještě dlouho bude trvat, než se jizvy po nezvaných hostech zahojí. V prostorách staré budovy okresního útvaru Sboru PO slouží směna vedená nadporučíkem Josefem Hovorkou.

Jejich řemeslem je zásah při ohni, vodě a vůbec všech haváriích. Jsou profesionálové. Vyjíždějí velmi rychle a jejich práce je přesná. Začátkem roku prožili v sovětských kasárnách těžké hodiny. Jak málo stačilo, aby se již nevrátili ke svým rodinám.

Jak málo často stačí, aby při docela všedním zásahu ve sklepě došlo k explozi zapomenuté plynové bomby. Ano, každý den nasazují požárníci své životy, bez otázky: Co za to? Vše s jediným cílem a snahou. Chránit životy a majetek nás všech. A to vše i s nasazením vlastního zdraví i života.

zdroj: časopis 150 hoří

Foto: Přišlo emailem