Nad možnostmi dalšího postupu ve věci „platových“ rozhodnutí

Pro velké množství dotazů odvolatelů uvádíme, že zákonnou možnosti dalšího postupu neúspěšných odvolatelů je do 60 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí, t.j. fakticky od doručení zamítavého rozhodnutí krajského ředitele o odvolání, podat proti rozhodnutí, o kterém se i nadále domnívají, že bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, žalobu k soudu ( § 196 odst.1 zák­.č.361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, dále jen „ZSP“). Členům OSH jsme samozřejmě připraveni poskytnout bezplatný právní servis od sepsání žaloby, až po zastupování u soudu, ať již prostřednictvím ČMKOS, nebo přímo péčí OSH.

Další dotazy směřují k údajnému televiznímu vyjádření předsedy NOSP o možném napadení rozhodnutí ve lhůtě až do 4 let od vydání rozhodnutí. Tuto informaci máme zatím jen zprostředkovaně a NOSP ji určitě rozborem JUDr. Tomka v nejbližší době upřesní . Je ale zřejmé, že pan předseda měl na mysli mimořádný opravný prostředek, přezkumné řízení podle § 193 ZSP. Z odst. 1 zmíněné právní normy vyplývá právo příslušníka dát podnět minstrovi k přezkoumání pravomocného rozhodnutí, o kterém se domnívá, že je v rozporu s právními předpisy a z odst. 2 vyplývá, že ani nemuselo být před tím podáno odvolání. Čtyřletá lhůta vyplývá z odst. 4.

Na základě zkušeností s konkrétními odvoláními příslušníků HZS ČR, které jsem zastupoval v kraji z titulu „odborového“ člena senátu poradní komise krajského ředitele a mimo kraj na základě plné moci, si dovoluji uvést hlavní argumenty, proč „platová“ rozhodnutí považuji za rozhodnutí, která jsou v rozporu s právními předpisy :

klíčovým pochybením je skutečnost, že rozhodnutí jsou v rámci HZS ČR vydávána kromě výroku o stanovení tarifu, t. j. pro všechny ostatní složky služebního příjmu, na dobu určitou, a to s účinností od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 ( někde údajně i na dobu kratší). Protože tak byla nesprávně vydána již předchozí rozhodnutí pro rok 2010, odvíjí od toho služební funkcionáři úvahu, že jde o nové stanovení složek služebního příjmu. Takový výklad je nutno odmítnout jako zjevnou snahu o obcházení zákona, který jak u osobního, tak u zvláštního příplatku (§ 122 a § 120 ZSP) jasně vymezuje důvody, pro které je příplatek přiznáván a z něhož na rozdíl od odměn m.j. i vyplývá, že musí jít o důvody dlouhodobého charakteru, jejichž změnu, nebo dokonce úplné pominutí nelze předvídat, natož vlastně přímo naplánovat. Nehledě k tomu, že ve stejné věci nelze rozhodnout o právu příslušníka (tedy i např. o právu na pobírání příplatku v určité výši) opakovaně, pokud nedošlo ke změně skutkového stavu (§ 181 ost. 7 ZSP) a nehledě k tomu, že vždy musí být změna řádně odůvodněna ( § 181 odst. 3 ZSP). Právě tato ustanovení ZSP se HZS ČR snaží obcházet stanovením příplatku na dobu určitou, ke kterému podle mně dostupných informací dochází ze šesti bezpečnostních sborů pouze v jediném. Časovým omezováním účinnosti rozhodnutí o přiznání příplatku je podle mého názoru zcela účelově porušována zásada, kterou je služební funkcionář, zastupující Českou republiku povinen se řídit ve vztahu k příslušníkovi, a to, že co mu (funkcionáři) není zákonem výslovně povoleno, je mu zakázáno. Ze skutečnosti, že ZSP nikde neobsahuje ustanovení o tom, na jak dlouhou dobu se složky služebního příjmu rozhodnutím stanovují, nelze odvozovat právo služebního funkcionáře dobu účinnosti předem stanovit sám na základě své vůle. Pokud tak přesto činí, domnívá se možná, že lze aplikovat zásadu, běžnou pro občansko právní vztahy, že co mu není zákonem zakázáno, je mu povoleno. Taková úvaha je však z uvedených důvodů nesprávná a já bych ji ani příslušným služebním funkcionářům, zvláště pak těm s právnickým vzděláním, nepodsouval. Z jednotné dikce odůvodnění „platových“ rozhodnutí, odvolávajících se na systemizaci podle § 4 odst.1 ZSP (stanovení počtu služebních míst ve sboru a objemu mzdových prostředků pro sbor vládou) a na objem mzdových prostředků „s přihlédnutím ke schválenému státnímu rozpočtu“ lze spíše než nesprávné úvahy prvoinstančních orgánů odvodit jejich nesprávné jednotné řízení.

Co se týká odůvodnění rozhodnutí, jsem přesvědčen, že namísto zmíněných obecných jednotných vět by rozhodnutí mělo u změny (nikoliv nového stanovení) zvláštního příplatku obsahovat konkrétní věcné zdůvodnění, v čem spočívá snížení míry rizika, odůvodňující snížení (nikoliv nové stanovení) příplatku. Chápu ale, že právě v tom je pro někoho, kdo má za úkol hasiči snížit služební příjem, největší problém: těžko by asi mohl do odůvodnění napsat, že se snížil za posledních 5 let počet výjezdů požární stanice, když opak je pravdou, těžko by mohl do odůvodnění napsat, že se snížila nebezpečnost hořlavých, či toxických látek, vytékajících z havarovaných cisteren s nebezpečným nákladem, či počet podobných událostí, že se snižuje nebezpečí teroristických akcí, když opak je pravdou a tak bych mohl pokračovat ve výčtu věcí, které hasiči ironicky shrnují do neprávní, o to ale pro veřejnost pochopitelnější věty „snižujete nám příplatek, ale zapomněli jste nám zkrátit plameny“. Samotná skutečnost, že naprostá většina hasičů je od účinnosti nového ZSP (1. 1. 2007) zařazena na rozdíl od policistů v přímém výkonu služby do 2. skupiny zvláštního příplatku podle § 120 odst.3 ZSP a že v této skupině setrvala i v roce 2003, t.j. v roce, kdy pro resort vnitra pomohly odbory při vyjednávání s vládou navýšit kapitolu MV o půl miliardy korun s odůvodněním, že hasičská část těchto peněz je potřebná pro dorovnání zvláštního příplatku v HZS ČR na úroveň PČR, svědčí o dlouhodobě nestandardních metodách přerozdělování mzdových prostředků v HZS ČR. Proto se hasiči nakonec počátkem letošního roku mohli dočkat toho, že ve výši zvláštního příplatku se po čtyřech letech účinnosti nového ZSP „dopracovali“ až na samé dno, t.j. na nejnižší zákonem stanovenou hranici zvláštního příplatku ve výši 1.000,– Kč.

Co se týká snížení (nikoliv nového stanovení) osobního příplatku, musí být také řádně zdůvodněno, a to podle mého názoru bez pochyby popisem konkrétní situace konkrétního příslušníka, v čem spočívají zákonné důvody snížení příplatku. Stanovuje-li ZSP v § 122 odst. 1, že osobním příplatkem lze ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu, nezbývá po mém soudu tomu, kdo příplatek snižuje, či dokonce odebírá, než konkrétně uvést, v čem se kvalita, rozsah, nebo dokonce oba ukazatele konkrétního příslušníka dlouhodobě zhoršily, nebo že dokonce zcela pominuly. I v tomto případě chápu dilema orgánu prvního stupně, což lze nejlépe dokladovat na nekřiklavějším příkladu snížení osobního příplatku příslušníkovi, kterému byla s novým rokem v rámci neobsazování uvolněných služebních míst přidělena agenda činností za „zrušené tabulkové místo“ a je po něm tudíž současně se snížením osobního příplatku požadován výkon služby v podstatně zvýšeném rozsahu. Až takto (ne)právně extrémní důsledky pro příslušníky mají úsporná opatření, dělaná politiky od stolu bez znalosti problematiky sboru a bez odborné předchozí analýzy, dotvářená snahou o jednotné řízení přerozdělovacích procesů i tam, kde by možná měla být dána větší možnost samostatného rozhodování krajským ředitelům.

Shrnuto, většina „platových“ rozhodnutí je podle mého názoru v rozporu s právními předpisy, zejména (u osobních příplatků) s ustanovením § 122 odst. 1 věta druhá a (obecně u obou snižovaných příplatků) s ustanovením § 181 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona č.361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sbo­rů.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že myšlenka podání podnětu ministrovi vnitra k přezkoumání pravomocného rozhodnutí služebního funkcionáře, kterým byl snížen zvláštní, nebo osobní příplatek, má svoje opodstatnění. V HZS ČR by o tom už jen z důvodu výše popsaného způsobu účelového obcházení zákona měli uvažovat všichni, kterým byl příplatek jakoby nově stanoven na dobu určitou, t.j. de facto bohužel zřejmě všichni příslušníci HZS ČR.

JUDr. Vladimír Mühlfeit
poradce předsedy OSH