Jak chutná peklo I.díl

Nechtěl jsem skončit jako škvarek!" říká dobrovolný hasič. Co se stane, když se ztratíte uprostřed lesního požáru v Austrálii a musíte se dívat, jak vaši kamarádi uhořeli k smrti a vy bojujete o holý život… S hukotem tryskového motoru se na mě řítila ohnivá stěna

Jak chutná peklo
Nechtěl jsem skončit jako škvarek!" říká dobrovolný hasič.
Co se stane, když se ztratíte uprostřed lesního požáru v Austrálii a musíte se dívat, jak vaši kamarádi uhořeli k smrti a vy bojujete o holý život…
S hukotem tryskového motoru se na mě řítila ohnivá stěna.

Vše kolem zrudlo, moji cisternu obklopil oheň a já se díval do tváře rozpálené smrti. Přední sklo se začalo tavit a na jeho povrchu se vytvářely bubliny. ,Jestli to sklo praskne, tak je okamžitě po mně," prolétlo mi hlavou.

V tu chvíli na mne padl obrovský smutek: ,Už nikdy neuvidím svou ženu a děti." Nejsem zrovna věřící, ale v těch chvílích jsem se nahlas modlil: ,Pane Bože, nech mě naživu!„

Když země hoří

O devět hodin dříve, 2. prosince 1998, vypukl v australském Lintonském státním lese, asi sedm kilometrů severně od historického zlatokopeckého městečka Linton požár.
Prosinec je zde letním měsícem a rtuť teploměru se pohybovala kolem třiceti stupňů celsia, vlhkost vzduchu byla pouhých čtyřiadvacet procent a vanul severní vítr o rychlosti padesáti kilometrům za hodinu – tedy ideální podmínky pro to, aby se drobné zahoření křovin změnilo v plamenobití.
V půl třetí bylo už na místě sedmadvacet cisteren a ze vzduchu oheň bombardovalo šest hasicích letounů. Přesto se nedařilo nápor živlu zvládat a oheň brzy prorazil dvě obranné linie, které hasiči vytvořili. Muži ustoupili až do vzdálenosti čtyř kilometrů od Lintonu a pak byli nuceni zavolat nouzové posily.

Byl jsem zrovna doma a jako dobrovolník jsem mohl klidně zůstat doma. Jenže hasiči jsou jako rodina… Za chvíli jsem už seděl v kabině vozu a v konvoji cisteren s dalšími dobrovolníky jsme mířili do Lintonu.

Čtyřiadvacet kilometrů před Lintonem jsme poprvé uviděli, do čeho jdeme. Nad horizontem visel těžký oblak kouře. ,Bože, to je ale pořádná spoušť,“ pomyslel jsem si. Ve třičtvrtě na šest jsme přijeli do Lintonu.
Celé okolí bylo ponořeno do dusivého šera. Oheň byl už jen necelý kilometr od městečka. Na jižním a východním okraji pekla bojovalo čtyřistapadesát mužů a pětasedmdesát cisteren. Větrem nesené kusy hořících větví zapalovaly desítky drobných požárů po celém městečku a my jsme se ihned dali do jejich hašení.

V půl sedmé dostaly posádky cisteren Geelong City a Geelong West rozkaz přesunout se na jižní okraj požáru. Řítili jsme se po lesní cestě vystlané suchými listy a větvemi eukalyptů.
Byla to časovaná bomba, která mohla vybuchnout každým okamžikem.

V pasti

Naším úkolem bylo doprovázet buldozer, který v lese prorážel cestu. Buldozer odhrnoval svrchní vrstvu až na nehořlavou zeminu a cisterny jely pomalu za ním a pomocí směsi parafinu a nafty jsme zapalovali odhrnuté větve, listí a kořeny.
Ve vzdálenosti asi padesát metrů jsme viděli záři blížícího se požáru. Zdálo se, že oheň postupuje velmi pomalu.
Plameny sahaly jen do výše asi půl metru a olizovaly spodní větve eukalyptovníků. ,To není žádný pořádný oheň," pomyslel jsem si. ,Dobrý tak na opékání špekáčků…"

Po osmé jsme měli vše hotovo a chystali se k návratu.
Naše situace se ale měla za několik okamžiků změnit. Nejprve se otočil vítr. Couvli jsme. Silný vítr dokáže změnit požár v ohnivé inferno, protože plameny se pak šíří mnohem rychleji.
Meteorologové nedaleko Lintonu naměřili poryvy větru až pětašedesát kilometrů za hodinu. Důsledky si můžete domyslet sami.
Rozhodl jsem, že je na čase doplnit naši cisternu vodou. Z bezpečnostních důvodů jsme vždy ponechávali jednu třetinu nádrže plnou.

Hoši z Geelong Westu také potřebovali doplnit vodu, a tak jsme se vydali na jih po neoznačené stezce podél jižního okraje požáru.

Stezka byla úzká a shůry ji zakrývaly stromy. Zastavili jsme, abychom se zorientovali v mapě. Rozhodně jsme nechtěli zabloudit v noci v hořícím lese.
Stuey a Dutchy, kamarádi z druhé posádky, vystoupili ze své cisterny, která zastavila asi patnáct metrů za tou naší, a přišli se poradit.
Bylo skoro třičtvrtě na devět a to, co následovalo, se navždy vrylo do mé paměti.



pokračování 1. 6. 2002