Jak chutná peklo II.

Z ničeho nic přišel silný vichr, opřel se zezadu do plamenů a vypadalo to, jako by je nakopl vpřed.

Roj jisker vylétl do korun stromů jako obrovský ohňostroj a celý ohnivý mrak se rozletěl směrem k nám. Požár v korunách se rychle spojil s plameny na zemi a na nás se řítila neprostupná ohnivá stěna.

Steps si toho všiml jako první. ,Jde to na nás!" vykřikl.

Schovejte se! Rychle!" Ozval se hrůzostrašný řev a my jsme zahlédli, jak se k nám korunami stromů obrovskou rychlostí řítí stovky plamenů.
Všechno zrudlo a Stuey a Dutchy se rozběhli ke své cisterně.
Steps a já jsme jen tak tak stihli vytáhnout okna a zavřít ventilační průduchy naší cisterny. Ohnivé peklo se nad námi zavřelo. Skočil jsem na zadní sedadlo a popadl vlněný kabát, který chrání před žárem. ,Je to jako pekelná pec," pomyslel jsem si a sledoval jsem, jak si plameny hledají cestu dovnitř.

Hořící větve a celé stromy vyrvané ze země létaly vzduchem a bombardovaly cisternu. Bylo to, jako bychom se ocitli uprostřed ohnivého tornáda.
Větve narážely do pomalu se tavícího předního skla.
Kdyby se plameny dostaly ke vzduchu v kabině bohatému na kyslík, okamžitě by vzniklo vakuum, které by nasálo plameny dovnitř a my bychom byli okamžitě na uhel.

Steps ležel na sedadle a křičel do vysílačky ,Mayday! Mayday!" a já se mezitím snažil odstranit všechny věci z palubní desky. Žár, který prostupoval okny, mohl kdykoli zapálit naši mapu. Na palubní desce ale stále ležely moje sluneční brýle a já jsem se jen krčil na podlaze a modlil se, aby se zcela neroztavily.
Vzal jsem od Stepse vysílačku a pokračoval ve vysílání nouzového signálu.
Najednou se z dispečinku ozvala odpověď: ,Řekněte, co můžeme udělat," zaúpěl vyděšený ženský hlas.


V tuhle chvíli pro nás nemohli udělat vůbec nic. ,Držte se zpátky!" pokusil jsem se zakřičet. V kabině ale bylo takové horko, že jsem měl pocit, že mi v krku hoří. Téměř jsem nemohl mluvit.
Jen jsem zděšeně zíral na peklo kolem nás.

Mrtvý kamarád
Ve chvíli, kdy jsem přemýšlel, kolik toho ještě můžeme vydržet, jsem si vzpomněl, že Stuey a Dutchy zůstali venku.

,Musíme jim pomoci!" blesklo mi hlavou. Pak jsem se ale podíval do zpětného zrcátka a bylo mi jasné, že pomoc neměla žádný smysl. Geelong West zcela pohltily plameny.
A pak jsem uviděl Stueyho.
Byl celý v plamenech.
Jako lidská pochodeň. Běhal dokola, mávaje rukama ve vzduchu. Opřel jsem se do dveří ve snaze je otevřít – pak jsem se ale zarazil. Hasičem jsem už přes dvacet let let a věděl jsem, že ani já sám bych neměl sebemenší šanci.

Během dvou tří vteřin bych šel k zemi a do deseti vteřin bych byl mrtvý. Toto zdůvodnění mi znělo rozumně a logicky. Vždyť to mi vtloukali do hlavy při výcviku. Když jsem se ale opět schoulil na podlaze kabiny, prožíval jsem neskutečná muka.

Jsem zbabělec?
Neměl bych něco udělat? Tížilo mě to jako kámen. A tíží mě to dodnes.
,Stepsi, právě jsem viděl jednoho z kluků, jak uhořel,"