TopEx – extrémní výcviky hasičů, část II.: Propad ledu

Některé díly seriálu TopEx o extrémních výcvicích hasičů, které na svém webu www.ordinaryangels.net už několik let přináší Štěpán Mikulka, jste již na Požárech měli možnost číst. Ty, na které jsme zapomněli, vám přinášíme na páteční večerní čtení.

Dnes máme na řadě ještě jeden neméně zajímavý výcvik, který dne 21. 2. 2008 provedla směna „A“ stanice Bruntál HZS MSK. Jednalo se vlastně o námětové cvičení, jehož hlavním úkolem bylo zdokonalení technik záchrany v případech, kdy došlo k propadnutí osob na zamrzlých stojatých vodách.

Cvičení proběhlo na bruntálském rybníku nazývaném „Balaton“, kdy zde právě v loňském předjaří vznikly pro tento druh výcviku naprosto ideální podmínky. Přítomno bylo 8 hasičů, kteří byli vybaveni tzv. suchými obleky a vestami, přičemž dva figuranti měli na sobě potápěčský neoprén. K dispozici byl rovněž gumový raft a další pomůcky.

Jednotka složená z řadových hasičů, kteří mají spíše jen základní informace o této specifické formě záchrany (vyjma dvou bývalých vodáků – mě a Jirky), byla vedena aktivním členem bruntálského vodáckého teamu a výborným potápěčem Lojzou. Postupně byly vyzkoušeny různé techniky přiblížení se po ledě k figurantům, a to například s pomocí horolezeckého cepínu, s pomocí jednoho dílu nastavovacího žebříku, raftu a později pak různé techniky záchrany bez dalších pomůcek.

Překvapivé bylo, že ačkoliv měl led přibližně jen 3 cm, bylo velice problematické, jak dokladují přiložené snímky, se na něm pro potřeby výcviku probořit. Kluci doslova poskakovali na tomto tenkém ledě, přičemž s výstrojí měli jistě bezmála 200 kg a led se ne a ne probořit! Zde se potvrdilo, že pokud je led „zdravý“ (bez chemikálií, bublin či zamrzlých kousků polystyrenu atd.), může udržet i poměrně velkou zátěž. Podmínkou však je, že musí navazovat přímo na vodu, a to bez vzduchové mezery, jak tomu bývá např. na upuštěných přehradách, kde se lze propadnou i na podstatně silnějším ledu! Rovněž v místech, kde led navazuje na břeh, ho voda až tak moc „nepodrží“ a je tudíž velmi snadné se propadnout. Právě z těchto našich zkušeností a informací získaných během teoretické přípravy, jsme pak vycházeli při samotné realizaci cvičení.

Opět se potvrdilo, že opravdovým fyzicky náročným extrémem je „prolamování se“ k zachraňovaným osobám s raftem. Tato technika se obvykle u hasičů využívá pro její relativní bezpečnost, jelikož je po ruce člun, ale i potřebné pomůcky či lékárnička na jeho palubě. Je to však metoda časově velice náročná a proto se rovněž v praxi využívá mnohem pohodlnější pohyb po ledě, a to pohyb s pomocí lehkého žebříku, který rozloží hmotnost zachránce tak, aby se neprobořil. Tento způsob je zas užitečný zejména tím, že je k tonoucímu rychle dopraven plovák a poskytnuta relativně rychlá pomoc. I přes samozřejmé zajištění horolezeckým lanem (jištění rovněž nutno využít i pro neplovoucí žebříky) nejsou pocity zachránce nikterak příjemné. Je nutno si uvědomit, že jen pouhé centimetry dělí v každém okamžiku záchrany hasiče od velice nepříjemné ledové pasti! Také velmi chladná voda, která paradoxně utonulým v praxi často zvýší šance na jejich přežití, jelikož mozkové buňky odumírají mnohem pomaleji ve studené vodě (v létě dochází k nenávratnému poškození mozku vlivem nedostatku kyslíku už po 4 minutách), je pro samotné záchranáře velice nepříjemná! Všechno je to prostě o důvěře v kolegu na druhém konci lana, který snad včas zareaguje, o důvěře v tým, na který se dá v případě nehody spolehnout…

S každým dalším metrem, který zkracuje vzdálenost k figurantovi, je tělesné teplo velice rychle odčerpáváno z těla zachránce, s každým dalším kontaktem těla s ledem teplo odchází společně s životně důležitou energií, která sice na okamžik, prostřednictvím tělesné námahy, zahřeje, ale stejně tak „odsaje“ sil, které budou za okamžik potřeba… Velice dobře se osvědčuje horolezecký cepín, který naše jednotka testuje společně s klasickou hasičskou sekerkou, kterou lze však jen s obtížemi nějak solidně zajistit a udržet. Kousíčky rozbíjeného ledu létají do omrzající tváře a už je figuranta. Jenže to byl spíše jen začátek! Lojza, který ví, jak se takový „pravý“ tonoucí chová, se okamžitě chytá zachránce za součástky jeho výstroje a neskutečně sebou hází ? asi tak, jako ryba na dně prázdné kádě. Snaží se ho neustále uchopit a potopit pod hladinu, což se mu v úzké díře v ledu, kdy kontakt je až příliš těsný, celkem daří. Zachránce však ví, jak se v takovém okamžiku zachovat a po krátkém „boji“ jej s vypětím posledních sil doslova znehybnil a naložil za využití žebříku a asistence posádky právě dorazivšího člunu, na dno raftu.

Tento výcvik měl tedy dobrý konec. Kéž by to tak mohlo častěji dopadnout i v praxi… Ne každý však má tolik štěstí, že se k němu jednotka včas dostane a proto nezbývá, než jen znovu a znovu opakovat, aby lidé sami vždy dělali maximum pro své vlastní bezpečí a bezpečí svých rodin. Hasičtí záchranáři jsou už tou poslední instancí, i když bezesporu dobře vycvičenou, která ještě může odvrátit nepřízeň osudu…

Štěpán Mikulka
www.ordinaryangels.net