TopEx – extrémní výcviky hasičů, část I.: Vrtule

Některé díly seriálu TopEx o extrémních výcvicích hasičů, které na svém webu www.ordinaryangels.net už několik let přináší Štěpán Mikulka, jste již na Požárech měli možnost číst. Ty, na které jsme zapomněli, vám přinášíme na páteční večerní čtení.

Když jsem se v závěru roku probíral svým fotografickým archivem, přišlo mi, že by bylo celkem škoda zapomenout na některé zajímavé výcviky, které se odehrály během existence OA.

Jednotlivé snímky informující o tom, že ta která akce proběhla, jsem už na svých stránkách občas publikoval, ale přeci jen vzniklo mnohem více fotografického materiálu (mohu-li tak nadneseně říkat digitálním datům) a v mé hlavě zůstalo mnoho zajímavých zážitků, o které bych se rád s vámi čtenáři podělil.

Proto jsem se rozhodl, dříve než pocity a zajímavé obrazy zcela překryjí ty nové, vytvořit rubriku s názvem trošku akčním, leč ne zcela nadsazeným „TopEx“ – nejextrémnější výcviky roku.

Právě zde budete mít příležitost přečíst si pár řádků o těchto vesměs velmi zajímavých akcích, které doplním několika ilustračními fotografiemi, jež vám umožní okusit alespoň doušek z neopakovatelné atmosféry jednotlivých výcviků?

Rok 2008 byl na zajímavé akce velmi bohatý, avšak hned první z nich, kterou jsem nazval „Vrtule“, spadá ještě do závěru roku předchozího. Nerad bych však v této rubrice o ni přišel, jelikož tohle byl opravdu a bez přehánění extrém…

Jmenovaného výcviku se zúčastnili členové lezeckých skupin z Ostravy, Brna a Bruntálu včetně bruntálského vodáckého družstva. Hlavním tématem byla záchrana osob z vodní hladiny prostřednictvím vrtulníku, k čemuž výborně posloužila nezamrzlá hladina přehradní nádrže Slezská Harta v podhůří Jeseníků.

Souběžně byla prohlubována synchronizace teamu vojenských „vyhazovačů“, záchranářů na laně a samozřejmě také pilota vrtulníku W – 3A Sokol z 231. vrtulníkové letky z Přerova a s výborně sehranou osádkou.

Testovány byly rovněž nové tzv. suché záchranářské oděvy pořízené právě pro tyto a podobné účely. Další použitou technikou byl jeden pevný hliníkový motorový člun běžně využívaný u HZS ČR.

Průběh výcviku by se dal popsat následovně. V úvodu proběhlo nezbytné bezpečnostní školení, kdy byl mimo jiné ujasněn postup jednotlivých záchranných úkonů včetně vzájemné komunikace a dalších nezbytných věcí. P

o té byli členové lezeckých skupin rozděleni do tří záchranných teamů o počtu přibližně 5 lezců a bruntálské vodácké družstvo vytvořilo skupinu odhodlaných figurantů. Nutno dodat, že právě tito účastníci výcviku byli vydáni sychravému počasí právě končícího listopadu asi nejvíce.

Nově napadaný sníh a teplota vzduchu pod bodem mrazu, je při čekání na záchranu svírali doslova v ledovém objetí a jediným zdrojem tepla jim byl jejich vlastní adrenalin. Prakticky bez oddychu pendlovali mezi vodní hladinou, palubou vrtulníku, pevninou, palubou člunu a tak stále dokola.

Jejich vybavení rovněž nebylo právě nejnovější a tak se stalo, že někteří členové vyhodnotili v závěru výcviku své obleky již spíše jako „mokré“ než „suché“. Podobné nepohodlí však k výcvikům profesionálních hasičů čas od času patří.

Možná že právě pro to, pak záchranné akce hasičů mají ve skutečnosti takový spád, jelikož dobře ze svých výcviků znají neskutečnou délku vteřin a další pocity těch, které obvykle zachraňují.

Chlapi byli postupně sbírání z vodní hladiny tak, že k nim vždy seskakovali jednotliví lezci z vrtulníku, aby je vybavili evakuačním postrojem pro následný transport.

Ten pak probíhal prostřednictvím navijáku, ale i v tzv. podvěsu, kdy zachránce i zachraňovaný jsou v rámci úspory času přepravováni na pevnou zem vzduchem bez vytažení.

V mezičase byla u dalších dvojic ve vodě, ke kterým se dosud vrtulník zatím ještě nedostal, poskytována předlékařská pomoc atd.

Všechny záchranářské činnosti jsem měl ideální možnost podrobně dokumentovat, a to i přímo na palubě vrtulníku díky ochotě jednoho z hlavních vedoucích výcviku Standy Kostky, mého šéfa lezecké skupiny Sigiho a také vojenských „vysazovačů“.

Současně se mi tak splnil i jeden velký klukovský sen, jelikož jsem doposud i přes svou téměř patnáctiletou praxi v hasičské lezecké skupině neměl to štěstí?

Osobně si myslím, že předpokládaný záměr výcviku byl bezezbytku naplněn a přinesl všem účastníkům mnoho praktických zkušeností, bez nichž by tento druh záchrany nebyl v praxi realizovatelný.

Mnoho kluků si extrém vychutnalo do těch nejjemnějších nuancí, jelikož podobná koupel by byla příjemná nejspíš jen tuleňům, které zatím HZS nezaměstnává:-) Je nutno si uvědomit, že už i tak dost silný mráz byl navíc násoben poryvy větru od vrtule vrtulníku!

Ta mimo jiné neustále vrhala do odhodlaných obličejů účastníků výcviku litry ledové vody. Co bych se dále rozepisoval? Nahlédněte prostřednictvím fotografií do tváří hasičů a vžijte se do neopakovatelné a dobrodružné atmosféry jednoho z nejdrsnějších výcviků.

Už cítíte mrazivé kapičky na tváři? Už vám narůstá tep z očekávaného výsadku, který se s každým dalším vyskočivším záchranářem blíží právě k vám? Už slyšíte nečekané ticho vodního království, které střídá ohlušující řev vrtulníku po seskoku do vody a zanoření? :-)

Štěpán Mikulka
www.ordinaryangels.net