TopEx – extrémní výcviky hasičů, část VII.: Na pět minut pod lavinou

Některé díly seriálu TopEx o extrémních výcvicích hasičů, které na svém webu www.ordinaryangels.net už několik let přináší Štěpán Mikulka, jste již na Požárech měli možnost číst. Ty, na které jsme zapomněli, vám přinášíme na páteční večerní čtení.

Většina výcviků a cvičení je v záchranářské praxi inspirována reálnými zásahy a událostmi. Důvod je zřejmý. Hasiči se tímto způsobem snaží co možná nejlépe připravit pro případný zásah a někdy také najít novou metodiku v zásahových činnostech, které nejsou až tak obvyklé.

Navíc lze v rolích figurantů, kteří ve většině případů pochází rovněž z řad hasičských záchranářů, lépe poznat a pochopit, jak se cítí druhá strana, tedy zachraňovaný.

Osobně právě tuto zkušenost považuji za velmi užitečnou, jelikož teprve tímto způsobem člověk pochopí neuvěřitelnou relativitu času, kdy se zachraňovanému, např. v havarovaném vozidle, vteřiny neuvěřitelně vlečou a zachráncům čas zcela opačně doslova neskutečně letí.

V dnešním dílu seriálu o náročných a extrémních výcvicích hasičů s názvem TopEx budete mít příležitost zúčastnit se právě jednoho takového výcviku s námětem, který je dosud v hasičské praxi jen málo probádán.

Letošní zima svou abnormální sněhovou nadílkou velmi významně ovlivňuje nejen náš civilní život, ale i charakter hasičských zásahů. Není takřka směny, kdy by alespoň jeden z výjezdů nebyl věnován odstraňování nebezpečných rampouchů ze střech nebo dopravním nehodám, které vznikly kvůli náledí či nepřehlednosti vozovky ve sněhové vánici.

Vyjíždí se také často ke stromům polámaným tíhou sněhu a v poslední době také k odstraňování sněhu ze střech, které začínají být přetížené. V tomto týdnu dokonce došlo k prolomení střechy kravína a k následnému zasypání přibližně dvacíti kusů dobytka, který hasiči museli z trosek, a velkého množství sněhu, doslova vyprostit.

A možná právě tato událost, ale i tragická smrtelná nehoda, která se stala v nedalekých Jeseníkách ve Velké kotlině, kdy jeden člověk zahynul v lavině, se stala inspirací pro náš výcvik.

Jaké to je, zůstat pod lavinou?; Jaký postup záchranářských prací zvolit?; Můžeme se jako hasiči s podobnou situací setkat?; Jaké jsou možnosti komunikace pod sněhem?; a spousta dalších nezodpovězených otázek zapříčinila, že jsme se rozhodli k dané problematice, jak se říká lidově „přičichnou“ alespoň v rámci výcviku.

Po nezbytném schválení výcviku našim panem ředitelem, který nápad velmi uvítal, jelikož se k nám do Bruntálu shodou okolností právě chystají kynologové se speciálně cvičenými psy, jimž bychom měli rovněž posloužit jako figuranti při jejich ukázkách, jsme vybrali vhodné místo na pozemku stanice a šlo se na věc.

Ve sněhu byla vyhrabána díra právě tak veliká, aby se do ní pohodlně vměstnaly dvě osoby i s výstrojí. V našem případě šlo především o dýchací techniku plánovanou k použití v první fázi výcviku.

Po té byla pevně stanovena bezpečnostní pravidla založená především na bezchybné komunikaci. Ta byla zajištěna paralelně dvěma způsoby. Prvním z nich byla komunikace prostřednictvím analogové radiostanici Motorola s náhlavní sadou a později i s pomocí digitálního terminálu Matra.

Druhým způsobem komunikace byl pak přímý kontakt záchranné a zachraňované skupiny, kdy jedna z uvězněných osob měla jednu ruku volnou, a tu trvale držel jeden ze zachránců.

Smluvenými signály pak v pravidelných intervalech obě skupiny komunikovaly. Oba zahrabaní dobrovolníci mezi sebou udržovali kontakt stejným způsobem. Akce mohla začít…

Zaznívají poslední vtípky o tom, že „…slabší lavina se dá odpružit v kolenou…“ atd. Další humor ale postupně ubývá s přibývajícím sněhem, který postupně zakrývá oba naše kolegy.

Několik chlapů s odhrnovači je neustále připraveno na povel velitele změnit svou úlohu z „valící se laviny“ na „hrabací psy“:-). Zatím ještě neznáme pocity obou dobrovolníků, nicméně už teď je jasné, že případné vyhledávání osob podle lokalizačního signálu dýchacího přístroje tzv. „Mrtvého muže“ nebude možné.

Ten není slyšet už při metrové vrstvě sněhu a zaznívá k nám pouze během rádiové komunikace, kdy je dokonce částečně na obtíž, jelikož mírně ruší komunikaci.

Náhle, a nečekaně brzy, přichází povel k neprodlenému vyhrabání. Figuranti jsou za pár vteřin na vzduchu, aby se jeden z nich dodatečně vysmrkal, jelikož podle jeho slov je to prý velice nepříjemné, když si „soplík“ stéká jen tak po tváři a pod sněhem se nelze hnout, a tudíž i nastalé situaci nijak čelit.

Alespoň měl kolega představu o tom, kde je právě zemské jádro:-). Všichni jsou náležitě pobaveni, ale alespoň máme za sebou test rychlosti potřebné k odhrabání našich figurantů.

Vše se opakuje ještě jednou. Kluci jsou nyní zasypáni přibližně metrovou vrstvou sněhu. Z odborné literatury lze vyčíst, že v takové hloubce se dá pod sněhem, a to bez přítomnosti zranění a za dodržení určitých zásad, vydržet poměrně „dlouho“. Pravděpodobnost přežití po 4 hodinách zasypání přibližně 20 procent.

Záleží však samozřejmě na mnoha okolnostech, od aktuálního zdravotního stavu uvězněné osoby, přes použitou výstroj, až po druh sněhu atd. Kluci nám z pod sněhu sdělují, že jsou v „poho“, takže jeden z kolegů zvyšuje hmotnost sněhu ještě i přilehnutím na povrch hromady. N

ásleduje povel k vyhrabání. Vše opět proběhne velmi rychle a už jsou tu první pocity: „Ty vole, tam se fakt nehneš!“, nebo: „To je fakt nepříjemný…“ atd. Kluci se čistí od sněhu a je vidět, že jsou celkem rádi, že už jsou venku.

Následuje další dvojice, jejímž úkolem je sledovat, jak se pocitově projevuje další zvýšení vrstvy sněhu, kterou v našem případě krátkodobě simulují tentokráte už tři kolegové.

V hloubce od jednoho do tří metrů je možnost přežití po čtyřech hodinách strop (Pozn.: Uvedené hodnoty udává učebnice pro záchranné zdravotnické služby z roku 1996, přičemž dnešní údaje o možnosti přežití v lavinových závalech jsou mnohem méně optimističtější; nicméně je to oficiální materiál.).

Kluci tráví pod sněhem opět přibližně pět minut a jsou opět rychle vyhrabáni. Podle jejich slov se síla působící na tělo uvězněného dále nijak výrazně nezvyšuje.

Jistě i zde funguje určitý rozklad sil, ale v dlouhodobých případech závalů lavinou leze jistě počítat i s tzv. „Crash syndromem“. Přichází na řadu poslední pokus, tentokráte bez dýchacího přístroje…

Předně je nutno podotknout, že nic podobného nelze zkoušet bez přítomnosti vycvičených kolegů a v našem případě i bez blízkosti rychlé záchranné služby.

Člověk, který se takový pokus rozhodne podstoupit by měl být stoprocentně zdráv, neměl by samozřejmě trpět klaustrofobií a měl by být odolný kyslíkovému dluhu – tudíž znát chování svého těla ve stavech omezeného přísunu kyslíku, kdy se racionální uvažování (odhad času pro vyhrabání atd.) mění.

Velmi podobné zkušenosti mi daly extrémní silové soutěže TFA a především příprava na ně. Rozhoduji se tedy, že do toho půjdu. Metodika „pobytu“ v lavinovém závalu, stanovuje hned několik zásad.

První z nich je vytvoření alespoň minimálního prostoru pro dýchání v oblasti nosu a hrudníku, čehož dociluji prostřednictvím hasičské přílby a rukou s vysílačkou, kterou držím přímo u svých úst.

V opačném případě hrozí vznik tzv. „Ledové masky“ a následné pozvolné udušení. Snažím se dýchat klidně a vyrovnaně a s přibývajícím sněhem nezmatkovat, což zatím není problém. Všude kolem mně už je v tuto chvíli naprostá tma a první pocity nejsou až tak nepříjemné.

Dokonce se mi ještě i vybavuje vzpomínka na velmi dávný zážitek z dětství, kdy jsme jako malí caparti, probořili svým skákáním strop našeho sněhového bunkru, a to přímo nad bráchu, který jej uvnitř hloubil.

Alespoň budu vědět, jaké to tehdy pro něj bylo, než jsme ho rychle s kamarádem vyhrabali, říkám si.

„Duf“, vrstva sněhu nade mnou naráz poklesává. Vzápětí ještě jednou. Že by už kluci na mě skočili? Nejspíše ještě ne, říkám si, a opět se koncentruji na svůj dech i tep. Nesnažím se o žádné vyprošťovací pohyby, přestože tělo samozřejmě velí jinak.

Dobře ale vím, že intenzivní dýchání by mi vzalo příliš velké množství kyslíku. Následkem by mohlo být bezvědomí, a to by bylo špatně. Kluci měli pravdu, říkám si, když tlak sněhu na mé tělo dál nenarůstá.

V duchu přehodnocuji racionálnost svých úvah a zdá se, že je vše v pořádku. Přesto je znát úbytek kyslíku, což řeším naprostým uvolněním těla a mírným prohloubením dýchání. Tak takové je to pod lavinou, říkám si.

I když vím, že na dosah je připraveno hned několik párů obětavých rukou, aby mě na mé znamení neprodleně vyprostily, pocity teď nejsou nijak příjemné.

Čekat takhle třeba několik hodin? Brrr. Nejdéle prý u nás člověk vydržel pod lavinou 10 hodin! Určitě otřesný zážitek na celý život. Pravidlo zní: „Hlavně za žádnou cenu neusnout!“

Snažím se odhadnout čas. Nejde to. Z obou stran mám průběžné žádosti o spojení, které opětuji. Ještě na okamžik se naplno oddávám pocitu, který lze zažít asi jen pod lavinou, a vysílám žádost o vyhrabání.

Už není dál co zjišťovat, protože pokus s námětem: „Jak dlouho to jde?“, by byl nesmyslný. Vyžadoval by minimálně přímé napojení na přístroje sledující správnou funkci srdce atd., a navíc takové pokusy nejsou námětem našeho výcviku.

Jsem opravdu rád zpět na čerstvém vzduchu a náležitě si to užívám. Jakýpak asi musí být pocit zachráněného? Jistě nesrovnatelně příjemnější. Bohužel za poslední dva roky ve Velké kotlině v Jeseníkách, což je oblast pro jesenické laviny velmi charakteristická, zůstali dva lidé…

Účel našeho výcviku byl tedy naplněn a naše otázky zodpovězeny. Víme, že člověk sám si rozhodně pod lavinou nepomůže. Aktivně se může chovat pouze během samotného pohybu v lavině, ale o tom zase někdy jindy (Pozn.: Mnoho informací o speciálních batozích sloužících v lavině jako záchranná vesta ve vodě, ale i zásobárna vzduchu a o nejrůznějších lokalizačních pípácích naleznete na webu www.laviny.cz).

Dále víme, že pro rychlou záchranu je nezbytné, co nejpřesnější určení polohy zachraňovaných (tzv. „repšňůru“ používanou v horách lze v našich podmínkách nahradit např. technickým lanem).

„Mrtvý muž“ a ani volání z hloubky větší než 1 metr, pokud nejsou zachránci přímo nad vámi, nefunguje.

Při skutečné události tedy není rozhodně o co stát. Naštěstí tento typ události spadá do kompetence hasičů spíše jen okrajově. Ke skutečným lavinám se hasiči dostanou spíše jen v případech, kdy si tento druh pomoci vyžádá např.

Horská služba, se kterou jsou složky IZS permanentně ve spojení (konkrétně dispečing ZZS). Přímo hasičům pak podobné nebezpečí hrozí především v případech zavalení sněhem ze střech, které neodolaly sněhové zátěži a v dalších podobných případech.

Doporučit lze samozřejmě především prevenci. Do podobně rizikových míst prostě nechodit.

Hned na druhém místě bych za velmi důležitý považoval především spolehlivý a nepřetržitý kontakt s nástupním prostorem, nejlépe vizuální, anebo poskytování průběžných informací o pozici skupiny nástupnímu prostoru.

Veselým důkazem o užitečnosti vhodného spojení může být zážitek mého kamaráda Luboše, který jezdíval do hor cvičit vyhledávání s lavinovým psem. Jednoho dne vyrazili ve čtyřech (3 chlapi a pes) na jeden z takových běžných výcviků psa.

Jednoho z nich zahrabali do umělé sněhové kapsy a zaházeli sněhem. Povrch pak upravili tak, aby správné místo šlo pro psa vizuálně jen těžko najíta musel hledat výhradně čichem. Ten zatím čekal spokojeně v autě. Když bylo vše připraveno, vydali se zpět k autu, aby ho vyzvedli a dali se do vyhledávání.

Ve chvíli, kdy stáli u auta, začali se shánět po klíčích, aby mohli natěšeného hafana vypustit. Nikdo však kliče v kapse neměl, a tak zbýval už jen kolega pod sněhem. Vysílačkou se s ním tedy spojili a opravdu. Klíče měl on! Naprosto patová situace.

Místo bezvadně zamaskované, aby pes musel hledat skutečně jen podle čichu, ale pes zamčený v autě:-). A kpolega někde pod sněhem… Nakonec samozřemě kolegu našli pomocí vyhledávacího „bodce“, ale příběh měl ještě dohru.

Aby ho nemuseli vykopávat kvůli klíčům pracně vykopávat, rozhodli se, že by jim jako mohl upevnit klíče na tu tyč a oni že si je pak přes sníh vytáhnou na povch. Tyč samozřejmě po vytažení byla prázdná.

Klíče však nebyly ani u kolegy pod sněhem! Naštěstí mu je tehdy prošťouchali zase dolů, což by bez skvělé komunikace nešlo, a druhý pokus už vyšel.

Hafan se mohl konečně dát do práce, i když dodnes asi netuší, proč že to tentokrát lidičkové tak protahovali:-). Tolik na odlehčení.

Použití dýchací techniky nelze jednoznačně hodnotit jako pozitivní. Počáteční komfort dostatečného vzduchu a rovněž kvalitní ochrany hlavy a obličeje se totiž může v případě poškození zorníku, či spotřebování zásobního množství vzduchu, stát kontraproduktivní.

Zavalený člověk si masku z obličeje sám nesundá, tudíž by se v krajním případě mohl paradoxně právě díky ní udusit. Mohl by možná zaznít argument, že v případě lavin umírá většina postižených právě v prvních minutách, avšak příčinou jejich úmrtí není postupný úbytek kyslíku, ale okamžité dušení sněhem, který naplnil dýchací cesty.

Tato skutečnost však u závalů sněhem není tak akutní, jako u lavin. Závěrem lze říci, že naše první zkušenost s touto negativní vlastností jinak u hasičů velmi oblíbeného sněhu, byla pro nás velmi přínosná.

Prožili jsme si zajímavý výcvik, který je nenáročný na přípravu a současně jsme všichni získali nový postoj ve vztahu k sněhu a lavinám, a to RESPEKT. Dnes už víme, že ani slabou lavinu v kolenou nikdo neodpruží :-).

Foto a text: Štěpán Mikulka, fotografie se mnou David Frnka :-)
 www.ordinaryangels.net