TopEx – extrémní výcviky hasičů, část IV.: Hledání ztracených

Některé díly seriálu TopEx o extrémních výcvicích hasičů, které na svém webu www.ordinaryangels.net už několik let přináší Štěpán Mikulka, jste již na Požárech měli možnost číst. Ty, na které jsme zapomněli, vám přinášíme na páteční večerní čtení.

Cvičení, o kterém vám dnes chci vyprávět, ve mně vyvolalo jednu málem už zapadlou vzpomínku z dětství. Proč? Je to jednoduché. Tehdy náš otec ještě sloužil u policie a já si vybavuji jeden dávný telefonát, kdy musel jednoho večera do pracovní pohotovosti.

Prej se někdo ztratil v lese a bylo potřeba jej ve velmi krátkém čase najít, jelikož tehdy byl chladný podzim, a co hrozilo, asi víme všichni… Mnoho chlapů muselo tehdy od rodin.

Pamatuji si už jen, že jsem se hned ráno, když se otec po probdělé noci probudil, ptal, jak vše dopadlo…

Čas se posunul a já od té doby o podobných případech čas od času nejen slýchával, ale některé jsem na vlastní kůži i zažil. Jednou dopadly dobře, jindy zas špatně, to podle, jak měl kdo štěstí.

Mnohdy jsou hledáni sebevrazi, utonulí, anebo turisté, často ovlivněni alkoholem. Do celkem nedávné doby spadá například i náš zimní výjezd k polské turistce, která na Bílé Opavě v Jeseníkách spíše jen uvízla, ale v krvi měla kolem dvou promilí!

Tam se klukům podařilo být na místě dokonce ještě před příjezdem horské služby. Hůře už dopadl nebožtík číšník z jedné horské chaty, který si chtěl pravděpodobně jen zkrátit svou cestu domů.

Tam však už bohužel nedošel a byl nalezen až na jaře…

Na jaře jsem se podobné akce rovněž zúčastnil, ale tentokráte se naštěstí jednalo jen o cvičení. Přizvali mě na něj kolegové ze směny „Bé“, za což jim samozřejmě patří mé díky :-)

Nejprve však několik faktů o námětu cvičení. V prostoru bývalé ruské střelnice za Bruntálem se ztratili dva kluci, přičemž jeden z nich se lehce zranil. Figuranti jsou kluci z našeho oddílu.

Z krátkého telefonního hovoru, který proběhl mezi nimi, a záchranářskými složkami na čísle 112, bylo zjištěno, že jsou ukryti na jedné z mnoha mysliveckých kazatelen, přičemž svoji přesnou polohu neznají.

Pak se spojení přerušilo…

Terén bývalé střelnice je velmi nepřehledný a je charakteristický především četnými březovými remízky na pozůstatcích zákopů atd. Je deštivý večer. Časné jaro se zbytky sněhu a rozbahněnými poli slibuje pořádnou fušku v případě, kdy by byl zraněný daleko od cesty.

Přivolaná jednotka si po už zběžném průzkumu místa zásahu zve okamžitě posilové jednotky z řad dobrovolných hasičů. Policie ČR a další dobrovolníci nejsou většinou v rámci menších cvičení přivoláváni.

Místo toho si zvou člověka znalého terénu – tedy mě, co by imaginárního zaměstnance Lesů ČR. Moje znalost terénu vychází především z mých výletů s fotoaparátem za zvěří těchto končin.

I přes to, že se po přivolání ocitám se záchranáři v jednom autě a vím, kde by figuranti měli být, nechávám kluky ještě trošku potrápit. Jejich kreativita ve způsobu lokalizace pohřešovaných osob je sice nemalá, ale nejúčinnější metodu, tj. vyhledání přibližného místa pobytu zachraňovaných osob pomocí spolupráce s mobilními operátory (metoda založená na určení průsečíků pokrytí několika sousedních převaděčů – přesnost cca desítky metrů) je opět pasé, jelikož se nejedná o skutečnou akci a nelze ji tedy využít.

Cisterna se navíc právě zahrabává na jedné z rozblácených cest. Napětí v kabině, kdy účinné řešení stále nepřichází, se ještě více stupňuje… Velitel rozděluje úkoly všem skupinám, přičemž strojník pracuje s motorovou pilou na vyproštění hasičského vozu.

Jako na zavolanou přichází opět krátké spojení s pohřešovanými, kteří lépe specifikují svoji polohu a typ myslivecké kazatelny. Tady už se chytá i zaměstnanec lesů, tedy já.

Na základě indícií je vytipováno nejbližší pravděpodobné místo a jedna ze záchranných skupin vyráží právě tam. Chlapi nesou vše, co by mohli potřebovat.

Jde především o osvětlovací a spojovou techniku. Samozřejmostí je také lékárnička (tradiční hliníkový kufřík, který je obvyklou výbavou výjezdových vozů MSK zde postrádá jakékoliv opodstatnění), nosítka a také lezecká výbava, jelikož osoba je podle nových informací neschopna pohybu a ukryta na myslivecké kazatelně, které je značně zchátralá.

Ta poskytla zachraňovaným útočiště před deštěm a sychravým větrem.

V dálce spatřujeme slabý svit čelové svítilny, kterou jeden s chlapců vyznačil směr cesty. Skvělý nápad! Pod nohama se pravidelně střídá mokrý sníh s rozbahněnými brázdami polí.

Svítilna nás nasměrovala do lesního průseku, který je současně prameništěm lesního potoka. Postup záchranářů se zpomaluje. Ztěžuje jej kluzký a nakloněný terén.

Vzduch je prosycen hutnou vůní hlíny a jehličnatého lesa. Ztrácíme rovněž spojení. Nakonec však přeci jen záchranná skupina zastavuje pod útočištěm obou kluků.

Jsou v pořádku. Lesácké zařízení nelze nijak v rychlosti stabilizovat, a proto nejlehčí člen záchranného teamu vystupuje nahoru a připravuje lanovku pro rychlý transport zraněného.

Všechny hlavy i ruce pracují na sto procent na společném cíli. Jako u skutečného zásahu! Za několik dlouhých minut, nezbytných pro zajištění bezpečné přepravy nad zemí, je konečně chlapec naložen na vakuová nosítka a ukryt pod termofólií.

Cesta zpět je však rovněž nekonečná. Chlapi se střídají a dvoukilometrovou vzdálenost překonávají snad více než hodinu. I tak zůstává čas na humor, i když malinko křečovitý.

Bahno obaluje zásahovou obuv do té míry, že nohy už takřka nejdou zvedat nad zem. Kyselina mléčná pozvolna zaplavuje stehenní svaly. Dech záchranářů se stává s každým dalším krokem zřetelnější.

Kdo však byl někdy v roli figuranta při podobné události tak ví, jak nekonečné mohou být vteřiny záchrany! Na odpočinek není čas a tým se zastavuje až u vozidla, které jim, teď už vyproštěné z bláta, alespoň nasvěcuje cestu halogeny.

Jako můry za světlem svíčky míří záchranáři za kuželem světlometů. Konečně. Jsme u vozidla. Fototechnika dostala v dešti zabrat. Také já jsem dostal mírně zabrat.

Ačkoliv jsem s nesením nosítek pomohl jen chvíli, tak neustálým pobíháním kolem nosítek ve snaze zachytit autentičnost ojedinělé atmosféry, která je záchranářům tak dobře známa, jsem si také dal do těla. Jakoby veškeré sváry a osobní výhrady dostaly dovolenou…

Vše jde v takových případech stranou a veškerá péče vždy patří výhradně zraněnému. A to nemusí mít ani kartičku pojištěnce:-) Nyní by byl při skutečné události pacient předán zdravotnické záchranné službě…

Tak takový byl další díl TopExu, takové bylo další z extrémních cvičení. Ne s každým cvičením nebo výcvikem si dají velitelé hasičů tolik práce, aby bylo tak věrohodné. „Béčko“ je na tohle však dobré.

Také přínos pro samotné záchranáře, ale i pro veřejnost, je jednoznačný. Jak už jsem psal na začátku – podobné případy, kdy někdo zůstane sám v lese či někde horách sám a bez pomoci, se prostě čas od času stávají…

foto a text: Štěpán Mikulka
www.ordinaryangels.net