TopEx – extrémní výcviky hasičů, část III.: Záchrana z kanálu

Některé díly seriálu TopEx o extrémních výcvicích hasičů, které na svém webu www.ordinaryangels.net už několik let přináší Štěpán Mikulka, jste již na Požárech měli možnost číst. Ty, na které jsme zapomněli, vám přinášíme na páteční večerní čtení.

Třetím pokračováním seriálu o extrémních výcvicích HZS, je výcvik bruntálského „Béčka“, jehož námětem byla záchrana dvou zbloudilých osob z poměrně rozsáhlého „kanalizačního“ systému v areálu stanice. Byl to skutečně velice povedený a současně extrémně náročný výcvik. Posuďte sami…

Přípravný team velitelů rozmístil figuranty oblečené v tzv. „suchých oblecích“ přibližně do stopadesátimetrové vzdálenosti od sebe, přičemž jedna ze „zatoulaných“ osob byla v poměrně dostupných železobetonových „Beneších“ obdélníkového tvaru a osoba druhá zůstala zaklíněna zhruba v osmdesáti metrové vzdálenosti od vstupu do metr širokého kanálu z železobetonových rour – skruží, který na zmiňované „Beneše“ navazoval…

Velitel řídící zásah se hned v úvodu rozhodl správně pro dvě průzkumné skupiny, které se vydaly hledat obě zbloudilé osoby. Na povrchu zůstala jistící skupina, která byla vybavena a vystrojena obdobně, jako skupiny v podzemí za účelem případné pomoci kolegům s tím rozdílem, že jejím hlavním úkolem bylo připravit stanoviště pro transport osob z podzemí na povrch prostřednictvím kladky na „trojnožce“ Rollglis.

Bylo nutno rovněž průběžně připravovat z podzemí požadovaný materiál a udržovat spojení se základnou, jelikož v tam dole byly samozřejmě radiostanice nepoužitelné.

Výcvik ztěžovalo také mnoho dalších aspektů. Jedním z nich byl například dubnový chlad, který násobil všudypřítomný proud vody, jež v kanalizaci dosahoval přibližně dvaceticentime­trové výšky.

Velice nepříjemná byla rovněž absolutní tma a samozřejmě též nemožnost komunikace nejen s ohledem na nepřítomnost signálu, ale též s ohledem na silnou ozvěnu a neustálý šum proudící vody.

Různé alternativy spojení rovněž celkem selhávaly. I přes to se podařilo v poměrně krátkém čase obě osoby najít.

Každý z hasičů ze své praxe ví, že když si někdo dá v dýchací technice řádně do těla, tak je to znát nejen na jeho únavě atd., ale také na redukčním ventilu dýchacího přístroje, který bývá nezřídka vlivem rychlého odběru vzduchu zcela zamrzlý.

Průzkumná skupina zasahující v užším prostoru měla velice komplikovanou práci v tom ohledu, že musela prohledávat dva paralelně jdoucí tunely. Hádejte, jestli hned napoprvé kluci uhodli, do kterého tunelu se dát:-) Jak už to bývá, tak hned těsně vedle…

Hasiči si tedy po kolenou a v ledové vodě, vybaveni dýchacími přístroji, což byl takový malý bonus od velitelů, jelikož v podzemí nebývá zvláštností výskyt nedýchatelného prostředí, prolezli svých osmdesát metrů, aby zjistili, že tam na konci nikdo není.

Po svém návratu, kdy už mezitím byla druhá z osob zachráněna, si kluci vyměnili vydýchané vzduchové láhve u svých dýchacích přístrojů a vydali se do dalšího z tunelů.

Jelikož od zachráněné osoby, která se údajně vydala hledat pomoc pro svého kamaráda, se dozvěděli, že kamarád je zaklíněn, nesli s sebou navíc hydraulický manuální rozpínák včetně nosítek navázaných na horolezecké lano.

Právě tažení horolezeckého lana, které bylo možno použít i k improvizované komunikaci, se ukázalo jako velmi užitečná věc, jelikož transport osoby pak mohl proběhnout za dopomoci ostatních hasičů u vchodu do metrového tunelu. Když jsem kluky, za kterými jsem samozřejmě rovněž musel do tunelu, poprvé v dálce uviděl, tak jsem měl hned jasno v tom, jak vypadá ono známé „světlo na konci tunelu“.

V pravém slova smyslu to však jistě vnímali spíše kluci na druhé straně, kteří mohli vidět mé osobní světlo ve vzdálenosti přibližně dvacet metrů od vchodu, což jim dávalo reálnou naději na odpočinek.

Drobnou pikantérií bylo rovněž to, že osoba, které po kolenou vstupovala do skruží vlastně svým tělem vytvořila hráz v železobetonovém tunelu a hladina se tak povážlivě zvyšovala.

Byl jsem opravdu velmi rád, že jsem si vzal na dokumentaci své rybářské gumáky (pod zásahový převlečník).

I druhá osoba byla tedy nakonec úspěšně předána na nosítkách Ironduck a pod kyslíkem, týlové skupině. Následovalo už jen krátké vyhodnocení a poděkování ředitele ÚO Bruntál celé směně.

Život na stanici se pak mohl vrátit k normálu. Jen ve tvářích nastoupených kluků jsem četl kromě spokojeného výrazu z bezchybně odvedené práce také skromné přání, že by se to na dnešní směně už mohlo obejít bez podobně zaměřeného zásahu.

I tak je čekala spousta materiálu, který musel být dán neprodleně do pořádku, aby mohl být použit u případné, skutečné události…

Foto a text: Štěpán Mikulka, Bohdan Mikulka
 www.ordinaryangels.net