Tiskový mluvčí? Práce snů! Kolik je na tom pravdy?

Jejich revírem jsou písmenka a výřečnost, jejich tempo je vražedné, jejich protivníci jsou novináři volající v noci a při dovolených. Tiskoví mluvčí pracují ve dne v noci. Jejich úkolem je informovat veřejnost.

Moje představa práce tiskového mluvčího? Jednoduchá. Když už se rozhodne jít daný den do práce, prospí se do devíti, ráno doma posnídá, na desátou nasedá do služebního auta zaparkovaného celou noc před barákem a jede do práce.

V zaměstnání (psát písmenka a posílat e-maily přece není „práce!“) mrkne do IKISu a novinářům pošle článek o události, o které už stejně všichni ví. Sem tam zajde zařvat na „mokrý“, že teda fotku by občas udělat mohli. A ve tři padla, vypnout telefon a jde se domů.

Nebo to tak není? :-)

Michal Šafus, redaktor POŽÁRY.cz

Úvodník z „Kobry 11“ není až tak nadnesený, jak by se mohlo na první pohled zdát. Práce tiskových mluvčích u Hasičského záchranného sboru může na první pohled vypadat jednoduše, pojďme se ale podívat na ten druhý.

V březnu jsme navštívili tiskovou mluvčí HZS Pardubického kraje, por. Bc. Vendulu Horákovou, a strávili s ní jeden „běžnější“ pracovní den.

Příchod do práce v deset? Ani omylem. Tisková mluvčí hasičů na Pardubicku chodí do práce na sedmou. Proč? Z jednoduchého důvodu – ranní přátelský „pokec“ s „mokrými“ z předchozí směny. IKIS není všeználek a je potřeba zjistit zajímavosti z odpoledních a nočních výjezdů.

To už ale společně s mluvčí přebíháme do kanceláře, protože za deset minut volají reportéři z rádia a potřebují namluvit včerejší tiskovou zprávu o nebezpečí vypalování trávy.

Pracovištěm se rozhostilo ticho, slyšíme jen reportérovo „Tak můžem“, následováno příjemným hlasem Venduly: „Teplé jarní počasí o víkendu někteří lidé využili, i přes četná varování, k vypalování trávy. K požárům trávy vyjížděli hasiči Pardubického kraje jen od pátku do neděle hned dvanáctkrát.“

Nejhorší prý je, když řeknou „Máš na to dvacet vteřin a potřebujeme to všechno“, dodává mluvčí. Nebo když volají mimo pracovní dobu (a že je to často) a děti chtějí svou maminku, ne redaktora z rádia. To pak je v rádiu někdy slyšet i dětský křik.

Právě ale dorazily fotografie z nehody, takže je na čase zadat do prohlížeče adresu oficiálního webu a zveřejnit informace.

Redakce hodnotí systém na oficiálním webu jako trošku překombinovaný, zveřejnění stejné informace „na požárech“ zabere podstatně méně času a sebere méně nervů, ale to jen tak na okraj :-)

„Nikdy se nemůžu rozhodnout, jestli mám nejdřív poslat zprávu a fotky e-mailem, nebo je dát nejdřív na web a pak až poslat novinářům“, komentuje práci Horáková.

Jak se dozvídáme, tisková mluvčí Vendula Horáková má v Pardubickém kraji na starosti také prevenci. Téměř všechny materiály, které před námi leží na stole, jsou výsledkem jejího snažení.

Dráček Ohniváček, maskot hasičů Pardubického kraje, tu byl dokonce dříve, než celostátní Záchranáček.

Kde mají stanici hasiči? Jak vypadá hasič při zásahu? Jaké je vybavení hasičských vozidel? Takové otázky a ještě spoustu dalších mluvčí pravidelně zodpovídá ve školách při každoročních preventivních a vzdělávacích akcí.

„Školy si program pochvalují, jinak by ho samozřejmě znovu nechtěli. Největším překvapením bylo, když moje vyprávění o tragických nehodách nehybně poslouchali deváťáci. Ti jsou totiž vždycky problémem,“ hodnotí Vendula.

Domlouvání naší schůzky trvalo dlouho. Vendula Horáková totiž mimo jiné jezdí školit do Školního vzdělávacího zařízení HZS ČR v Brně příslušníky HZS ČR v oblasti komunikace s médii.

„Zabere to sice celý den, ale je to pro mě tak trochu pocta,“ dodává.

To už naše povídání přerušuje telefonát z chemicko-technické služby, prý mají překvapení. Po procházce celou stanicí vidíme připravený přetlakový oděv včetně dýchacího přístroje. Na obličeji mluvčí se neobjevuje ani náznak zděšení, což pro změnu děsí nás.

Vendula se směle vrhá do nasazení masky, bere si přilbu a už před námi mizí do zeleného obleku. Tím to ale nekončí, se zapnutým přístrojem prochází druhou půlkou stanice a zastavuje se až v posilovně, kde předvádí několik cviků.

Stále jsme překvapeni.

Ona rychle vysvětluje: „Jak jinak se dá pravdivě informovat o práci výjezdových hasičů, když si to člověk nezkusí sám? Zkusila jsem se s hasiči zúčastnit několikrát i výcviku ve Flashoveru, kontejneru na simulaci bytových požárů. Jen doteď pořádně nevím, jak se kluci rozhodují, kdy použít takové to "zetko“ nebo „óčko“ na zkrocení plamenů.“

A překvapuje nás i další jen-tak-mimochodem pronesená věc: „Ten kontejner na dvoře, okolo kterého jsme šli, jsem si taky zkusila složit. Řidičák na Céčko mě k tomu opravňuje, koukali na mě velitelé všech našich stanic. Prý když to zvládnu já, musí to zvládnout i oni, říkal tehdy jeden z plukovníků.“

Cestou z posilovny se zastavujeme ještě na (stísněném) operačním středisku (kterému ale v dáli na dvoře budují nové prostory). Protože pokud něco k události není jasné, je nejlepší se zeptat na tom správném místě.

Vracíme se do kanceláře a naše vyzvídání pokračuje.

„Na mobil mi pomocí SMS chodí všechny výjezdy, i když jedou kluci jen na popelnici“, zahajuje mluvčí. Zajímá nás také, jaký byl nejnáročnější den Venduly Horákové z posledních let: „Když došlo k výbuchu v Explosii, bylo to asi 800 telefonátů za den; a bylo to zrovna v kombinaci s nemocnými dětmi opravdu náročné. Mluvčí prostě nikdy nespí“

To už ale místností zní rozhlas, který vyhlašuje požární poplach. Vendula tedy bere zásahový kabát a mizí ve dveřích, protože musí stihnout výjezdovou cisternu. Nejezdí totiž na místo osobákem, ale přímo s hasiči v prvním výjezdu.

Do toho ještě zvoní telefon, to volají další novináři chtiví po informacích. Stíháme už jen jednu poslední otázku: „Podařilo se někdy něco tzv. ututlat?“ a následuje jednoznačná usměvavá odpověď: „Jistě :-)“.