Hasič záchranář dokázal vybojovat i svůj život

Po těžkém služebním úrazu bojoval dva roky Josef Janečka ze Slavičína nejen o svůj život a budoucnost, ale i o návrat mezi profesionální hasiče.

K napsání tohoto článku jsem se odhodlával dlouhé týdny… Jako příslušník policie i hasičů se prakticky už dvanáct let denně setkávám s nejrůznějšími osudy lidí, které jsou v drtivé většině případů tragické nebo přinejmenším bolestné a smutné. Možná by si i někdo myslel, že za tu dobu už mě nemůže nic překvapit, ale život nemá ve své fantazii hranice. Životní příběh mého kolegy Josefa Janečky mi doslova vyrazil dech… o tom, jak je život krutý i krásný…

Ivo Mitáček

Hasič záchranář dokázal vybojovat i svůj život
o křehké hranici života i o pomoci druhých

Dnes šestatřicetiletý Josef Janečka ze Slavičína se už od mládí připravoval na dráhu hasiče. Bydlel s rodiči poblíž hasičské stanice a jeho otec i děda byli známí členové místního sboru dobrovolných hasičů. V sedmi letech nastoupil mezi mladší žáky, ve sboru se mu líbilo a s ubíhajícími léty závodil na hasičských soutěžích jako žák, dorostenec i jako muž.

Vystudoval střední průmyslovku strojní a železniční v Břeclavi a po škole nastoupil k ČSD. Jeho snem bylo řídit lokomotivy, ale postupně si musel projít celým depem. Vypracoval se až na pomocníka strojvůdce, kterého vykonával na slovenské straně. Pokles vozby, rušení spojů a pozdější rozpadnutí republiky však uspíšilo konec této kariéry. Náhoda pomohla, když se zvyšovaly stavy o několik míst u profesionálních hasičů na stanici v rodném Slavičíně a tehdejší velitel ho oslovil. Josefa dobře znal, věděl o jeho kvalitách z dobrovolného sboru a nabídl mu práci. Nabídka to byla dobrá a po několika dnech rozmýšlení souhlasil Josef s nástupem.

Hasiči nejsou z kamene, ale ze železa ano

K HZS Zlínského kraje byl přijat dne 1. 5. 1992. Po měsíční stáži ve Zlíně nastoupil na stanici ve Slavičíně, kde sloužil na směně B. Po absolvování resortních škol ve Frýdku-Místku byl od roku 1998 postupně zařazen na pozici velitele družstva, velitele směny C a velitele stanice. S manželkou Evou založil rodinu a brzy se jim narodil první syn Martin. Krásný a spokojený život mohl pokračovat, ale všechno mělo být jinak…

V srpnu 2003 byla jeho manželka převezena s rizikovým těhotenstvím do nemocnice ve Zlíně. Vážné komplikace ohrožovaly nejen ji samotnou, ale i očekávaná dvojčátka. Sám se musel naráz postarat o malého syna, vychovávat ho, vodit do školky, chodit do práce. Každý volný den jezdil za Evou do nemocnice a snažil se ji povzbudit. Její zdravotní problémy byly pořád horší až nakonec museli lékaři vyvolat předčasný porod, který přivedl na svět syny Jakuba a Lukáše. Oba byli ihned umístěni na dětskou JIP, kde lékaři bojovali o jejich život, stejně jako i o záchranu jejich maminky.

Hasiči nebojují jen s živly, ale někdy i se svým osudem

Pro Josefa nastaly krušné chvíle plné nejistoty, strachu, obav o zachování celé rodiny a obav o životy nejbližších. Po týdnech trápení však přišel jeho nečekaný osudový okamžik.

Dne 20. 2. 2004 pracoval na stanici hasičů ve Slavičíně na zásahovém vozidle, když se auto rozjelo a narazilo ho na stěnu a radiátor. Náraz byl tak silný, že mu způsobil velmi vážná vnitřní poranění, rozdrcení pánve, zlomeninu kyčle i křížové kosti a potrhání stehenních tepen. První pomoc mu poskytl kolega ze směny, který také přivolal zdravotnickou záchrannou službu a do jejich příjezdu o Josefa pečoval.

Nejdřív se Josef snažil vyplazit z pod auta sám, ale to nebylo v jeho silách. První myšlenky ho přivedly k rodině a dětem, a proto také kolegovi řekl, ať hned zavolá manželce do nemocnice. Jeho spolupracovník to tenkrát naštěstí neudělal a neposlechl ho…

„Příjezd záchranky si ještě pamatuju“… říká Josef. Při ošetřování stačil ještě lékařce nahlásit přesně své zranění a krevní skupinu. Ani v takové situaci nezapomínal, co je jeho profesní povinností u podobných případů. Následně upadl definitivně do bezvědomí, které se změnilo v dlouhý spánek… velmi dlouhý spánek.

Okamžitě po převozu do nemocnice ve Zlíně byl operován. Lékařům se po několika hodinách podařilo napravit zlomeniny a nahradit roztrhané tepny. Josef byl převezen na jednotku ARO, kde dál pokračoval boj o jeho život. Přestaly mu fungovat ledviny, objevily se sraženiny v plicích, oslabené srdce nepracovalo dobře.

Tou dobou se už nemocnicí nesla informace, že ta mladá maminka s dvojčátky má o pár nemocničních budov vedle manžela, který je na hranici světa živých a mrtvých. Pro rodiče obou manželů nastaly bolestivé týdny trápení a také modlení.

26. 3. 2004 se Josef probudil a nevěděl, kde se nachází. Tracheostomie mu nedovolila mluvit, byl zmatený, ale pohledem na vybavení místnosti si uvědomil, že je v nemocnici. Přístroje ho udržovaly při životě. Dál mu běžela dialýza, podpora dýchání, celkové sledování jeho základních životních funkcí. Nevěřil, když mu zdravotní sestra řekla, že je prvního dubna. Považoval to za „apríl“, což také napsal na tabulku, která mu umožňovala komunikaci při nabrání vědomí.

Probuzení zapůsobilo jako „živá voda“ nejvíce na jeho manželku Evu, která mohla být po sedmi těžkých měsících v nemocnici, dne 30. března, propuštěna i s oběma chlapečky domů. Starosti o tři malé syny a vážně nemocného manžela ji však neskolily. Obdivuhodnou silou vůle a odhodlání začala po svých zdravotních problémech čelit i těm následujícím…

Fotky dětí byly největší motivací

Během dubna si Josef poprvé sedl a o pár týdnů později už zkoušel první krůčky. Teprve tehdy uvěřil slovům lékařky, že bude chodit. Denně se díval na fotky svých dětí a říkal si, že to dělá pro ně. 3. května byl Josef přeložen na plastickou chirurgii nemocnice ve Zlíně. Celý měsíc se snažil zahánět černé myšlenky o svém osudu a neustále myslel na své děti, manželku a blízké.

11. 6. 2004 byl převezen do rehabilitačního střediska v Hrabyni na Opavsku, kde strávil celkem čtyři měsíce. Měsíce, které byly galeje, ale galeje, které člověk dělá pro sebe. Po týdnech rehabilitací začal pomalu chodit s trenažérem. Kolena se začala pomalu ohýbat, a také ochablé svaly začaly pomalu sílit.

Po této první velké rehabilitaci ho čekala také první povinná zaměstnanecká zdravotní prověrka, které se osobně neúčastnil. Jako příslušník HZS ČR musel podstoupit rozhodnutí o další budoucnosti. Jak sám říká… „mou jedinou myšlenkou a starostí bylo, jak uživit rodinu“. Komise lékařů nedávala téměř žádnou šanci k návratu do řad profesionálních záchranářů a doporučila další léčení a rehabilitace. Byla tu malá naděje, že Josef začne chodit bez opor a v budoucnu snad bude moci vykonávat jen zaměstnání určené pro invalidní osoby.

Nejtěžší zásah – boj za vlastní život

Celý jeden rok strávil Josef doma ve Slavičíně. Vůbec nevěděl, jaká bude jeho budoucnost a představa uživení rodiny z invalidního důchodu ho psychicky srážela ještě víc k zemi. V té době však už probíhala těžká jednání mezi HZS Zlínského kraje a lékaři. Vedení sboru se od následující druhé zprávy posudkové komise rozhodlo, že Josefa mezi hasiči udrží za každou cenu. Služební zákon zná tři zdravotní klasifikace pro výkon jednotlivých funkcí. Neskrývaně začal boj o nejnižší z nich.

Lékaři posudkové komise byli překvapeni přístupem zaměstnavatele ve vztahu ke zdravotnímu stavu Josefa a jeho vyhlídkách do budoucna. Jak později sami přiznali, bylo to poprvé, co něco takového zažili u tak těžkých případů. Jednání mezi vedením sboru a lékaři se táhlo měsíce. Lékaři měli jasno… pokud je Josef přesvědčí, že je zdravotně a fyzicky na uspokojivé úrovni, mohou své stanovisko přehodnotit.

Dlouhé měsíce doma se Josef snažil alespoň trochu cvičit. Dojížděl dvakrát týdně autobusem na rehabilitační oddělení zlínské nemocnice. Velkým pomocníkem mu byl také dětský kočárek, který vozil po Slavičíně, sloužil mu jako opora, mohl tak cvičit klouby a posilovat svalstvo. Kolegové z hasičské stanice mu mnohokrát pomáhali doma. Bylo potřeba opravit střechu nebo dopravit materiál… sám by nemohl.

Personální oddělení HZS Zlínského kraje začalo urputně hledat vhodné místo pro Josefa. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se našlo uvolněné místo referenta technické služby. Naděje dala Josefovi novou sílu. 22. 9. 2005 nastoupil znovu do rehabilitačního ústavu v Hrabyni, kde každý den bojoval v posilovnách, na trenažérech a v bazénu o svou budoucnost. Při cvičeních trpěl a křičel bolestí. Mezi citově nejsilnější příhody patří vzpomínka na návštěvu kamaráda, kterého před mnoha lety sám zachránil. Oba si tak mohli popovídat o svých těžkých chvílích. Ostatně po dobu rehabilitace ho navštívilo mnoho hasičů od krajského ředitele, ředitele kanceláře ředitele, ředitele územního odboru, velitele stanice až po kamarády hasiče z mnoha směn.

17. ledna 2006 byl z rehabilitací propuštěn. Komise lékařů souhlasila s návratem k hasičům se zdravotní klasifikací C. Lékařka z ARO Josefovi tenkrát řekla nezapomenutelnou větu, že tím, co prošel a vytrpěl, si to „vybral“ na tři životy.

_____________­________________________­______________________

Po dvou letech od těžkého úrazu nastoupil Josef 23. ledna 2006 na novou funkci ve Zlíně. Šťastný a vyrovnaný se svým osudem.

Dnes Josef nejvíce vzpomíná na podporu manželky, která neskutečně vytrpěla a přestála své i jeho zdravotní problémy. Velkou oporou byli rodiče a kolegové z práce. Váží si rodiny, která se postarala o jeho děti a, jak sám říká, neodepsala ho. S velkou úctou a vděkem se obrací na vedení HZS Zlínského kraje, které vybojovalo s lékaři bitvu o „záchranu hasiče“.

Často se setkává s lidmi, kteří se ho pořád ptají na úraz a kladou mu při tom „blbé“ otázky. Sám to už ale přehlíží a bere to normálně. Život vidí jinak, přežil a dívá se do budoucna.

Sám chce především touto cestou poděkovat všem lékařům a lékařskému personálu RZS Zlín, Baťovy nemocnice ve Zlíně, ARO, oddělení traumatologie, JIP, plastické chirurgii, rehabilitačnímu oddělení ve Zlíně, Rehabilitačnímu ústavu Hrabyně, služebnímu a obvodnímu lékaři.

_____________­________________________­_____________________

Z Josefa přímo vyzařuje klid a sebevědomí těžce zkoušeného člověka, který je si dobře vědom ceny života. V zimě používal kvůli sněhu a ledu vycházkovou hůlku, a když jsem ho potkával na ulici, tak působil velmi nonšalantním dojmem. Jsem mu vděčný, že se se mnou podělil o svůj životní příběh, který jsem mohl s odstupem času převyprávět i vám.

Josefovi, jeho manželce Evě a jejich dětem přeji to nejlepší co mohu… zdraví, zdraví a zdraví.

kpt. Bc. Ivo Mitáček
tiskový mluvčí
HZS Zlínského kraje