Pět let uplynulo od Kornatské tragédie, v Chorvatsku zahynulo při lesním požáru 12 hasičů
Dnes, ve čtvrtek 30. srpna 2012 uplynulo 5 let od chvíle, kdy při požáru na Kornatském souostroví (Národní park Kornati) v Chorvatsku došlo k pravděpodobně největší tragédii v historii chorvatských hasičů.
Během zásahu na jednom z ostrovů (Veliki Kornat) se dostalo do problému 13 hasičů, z nichž 12 zahynulo. Jednalo se o dobrovolné hasiče z DVD Tisno, Vodice a profesionální hasiče z JVP Šibenik. Tato tragédie má na svědomí i další oběť – pod tíhou událostí si 16. září 2007 vzal život tajemník DVD Vodice.
O požáru na konci léta roku 2007 tehdy informovala všechna světová média včetně českých deníků a s informací jsme samozřejmě přišli i my.
Dále Jiří Sucharda pokračuje: Když jsem letos trávil dovolenou ve středodalmatské Vodici, upoutal mě uprostřed města památník obětem této tragédie, neboť čtyři ze zemřelých hasičů byli právě z řad dobrovolníků z tohoto města a okolí. Více mě však šokoval věk obětí, neboť nejmladším bylo pouhých 17 let a většina byla jen o málo starší.
Když uvidíte tento bílý kámen, zastavte se a poslouchejte hřmění, jak moře pění, a oni se ptají, zda-li jste zapomněli? Modlete se za ně a dejte jim vědět, bratři: hrdinové jsou nezapomenutelní.
Snažil jsem se proto o celé věci zjistit pro naše čtenáře více informací a přiznám se, že čím více informací jsem získával, tím hůře mi bylo.
Příčinou této bezesporu zbytečné tragédie je totiž fakt, že hasiči s minimem osobních ochranných prostředků byli vysazeni na téměř pustém ostrově, kde požár prakticky nikoho neohrožoval a kde je zastihlo ohnivé peklo.
Frane Lučic – jediný přeživší hasič v průběhu soudního sporu v rozhovorech uvedl:
Rád bych se dozvěděl proč mě a mé kolegy poslali na požár kamenného pole. Nebyli jsme na výletu a chci vědět, koho jsme šli zachraňovat, proč jsme čekali pět hodin na Velkém Kornatu, proč pomoc nepřišla dřív a proč nás nepřevezli do nemocnice ve Splitu, kde na nás čekali.
Tam, kde nás vysadili, nebylo široko-daleko živé duše, všude jen kamení a nízký podrost. Pokud bychom já, rodiče a pozůstalí po mých kamarádech věděli, že jsme šli zachránit alespoň jeden život, bylo by všechno jednodušší. Pak by se třeba dalo říci, že to všechno byl zásah shora (pozn.: boží prozřetelnost), nebo něco podobného.
Během výslechu v roce 2011 dále uvedl:
Vrtulník, který nás vezl se snažil přistát na vrcholu kopce v blízkosti hrušky, ale po několika pokusech zejména kvůli silnému jižnímu větru (Jugo) to vzdal a tak se pilot dohodl s Dino Klaricem, že přistaneme pod kopcem v údolí, které je asi dva kilometry od hrušky.
Po 15-minutové chůzi, jsme došli k místu, které bylo otevřeno na jižní straně a tam byl najednou oheň a kouř tak rychle, že jsme nebyli schopni uniknout, i když jsme se snažili. Otočil jsem se a uviděl jsem za sebou plameny.
Oheň běžel po zemi a všude bylo nesnesitelné teplo. Vzduch byl plný kouře, ale kupodivu nás nedusil. Běželi jsme, jak nejlépe jsme uměli, ale nedalo se tomu utéci, neboť oheň se šířil strašně rychle, tak 5 až 6 metrů za vteřinu.
Žár mi začal deformovat ruce a v okamžiku, kdy mi oheň zachvátil nohy jsem se otočil a skočil co nejdále to šlo do již shořelého terénu. Měl jsem s sebou hodně vybavení a proto jsem byl o trošku níže od svých kolegů, takže jsem měl o malinko více času na sklopení hledí na přilbě a zakrytí obličeje, což mi pravděpodobně zachránilo život.
Ruce mi ohořely až po ramena, a nohy po hýždě, moje prsty jsou dnes dlouhé asi jeden centimetr. Jakmile přešla ohnivá pochodeň, vzduch se vyčistil. Leželi jsme na zemi a já cítil strašnou bolest v rukou a viděl, že mé ruce jsou oteklé. Kolem mě jsem slyšel sténání, volání o pomoc a viděl jsem raněné, ale také mrtvé.
Ti, které zachvátila spodní fronta požáru byli na místě mrtví, nás, které zasáhla vrchní fronta, jsme byli pouze těžce popálení. Snažil jsem se dovolat nejdříve na centrálu v Šibeniku, nebo někam jinam, ale v tom místě nebyl signál.
Přestože od tragédie uplynulo již pět let, je stále velmi čerstvá a bolestná a je velmi těžké získat další zaručené informace. Většina zdrojů se však shoduje na tom, že se s největší pravděpodobností jednalo o zcela zbytečné oběti.
Na jedné straně zoufalí pozůstalí stavějí ve svých obcích i na ostrově kamenné památníky svým dětem a dětem příbuzných, na druhé straně se k nim chodí v den výročí klanět představitelé státu, který selháním svého systému tuto tragédii pravděpodobně zavinil.
V soudním procesu s velitelem profesionálních hasičů Šibensko-kninske župy Dražena Slavice probíhají poslední roky výslechy účastníků zásahu (hasičů, pilotů záchranných vrtulníků a hasicího Canadieru), soudních znalců a expertů, přehrávají se radiové nahrávky, prohlížejí se fotografie z místa neštěstí a vyslýchá se obviněný.
Další a další svědectví poukazují na tristní stav velení požární ochrany v Chorvatsku, ale také na to, že existuje podezření, že se někdo snaží určité materiály „uklidit“ (např. záhadně zmizely černé skříňky z jednoho záchranného vrtulníku HGSS (horská služba) apod.).
Server index.hr pečlivě sleduje celý soudní proces
Co se opravdu stalo v osudný den na jednom z kornatských ostrovů se asi přesně nedozvíme, nebo bude trvat velmi dlouho, než bude tato informace zveřejněna.
Pokud se pohroužíte do chorvatských materiálů, dojdete patrně ke stejnému pocitu jako já – že je nyní třeba podle hesla – „každá událost má svého viníka“ – tohoto viníka najít a co nejrychleji usvědčit, aby došlo k uklidnění veřejnosti, pozůstalých a došlo k jakémusi naplnění spravedlnosti.
O tom, že toto neštěstí má svého viníka jistě není pochyb. Pochyboval bych však, že jím bude pouze souzený Dražen Slavica, nebo vrchní požární náčelník Chorvatska Mladen Jurin (ministerstvo obrany), který druhý den po požáru rezignoval na svoji funkci.
Spíše se jedná o selhání celého systému poskytování hasičské pomoci. K tragédii na Kornatech totiž došlo z důvodu velkého množství chyb, které se v podstatě několik let řetězily, až vrcholily osudným požárem koncem srpna. Vinu nesou jak Národní park Kornati, tak hasiči, ale i ministerstvo obrany, které v Chorvatsku hasiče zastřešuje.
Z každého neštěstí je důležité se ponaučit a přiznám se, že když jsem sledoval osobně i prostřednictvím médií velké lesní požáry v Chorvatsku v letošním roce, podobné situace se tam opakují téměř denně.
Hasiči a obyvatelé zasahující bez jakýchkoliv ochranných oděvů, bez přileb, bez dýchacích přístrojů pouze s ručními hasebními pomůckami, nebo zahradní hadicí. Špatná radiová komunikace způsobené nedostatkem opakovačů (ministerstvo životního prostředí nepovolilo výstavbu stanic v národním parku) a zahlcením étéru množstvím přes sebe jdoucích zpráv.
Situace, kdy jsou nasazovány desítky dobrovolníků a jednotek bez toho, aniž by je kdokoliv evidoval, věděl, kde se momentálně pohybují, kolik jich je a zda jim nehrozí reálné nebezpečí.
Do toho se samozřejmě přidává i chorvatská bohorovnost „nemá problema“ a podceňování nastalé situace. Vždyť v době, kdy došlo ke zmiňované tragédii, byl na Kornatech nasazen pouze jeden ze čtyř Canadierů, které mělo Chorvatsko v době požáru k dispozici (dva byly mimo provoz, jeden na příkaz vlády na humanitární misi v Řecku a poslední na požáru na ostrově Hvar odkud přelétával na Kornati) a to ještě byl zásah Canadieru vinou špatné komunikace proveden na jiném místě.
Vrtulníky HGSS, které byly nasazeny na pomoc, sice mohly zajistit evakuaci ohrožených hasičů, ale na místo se díky špatné informaci dostaly pozdě apod. Nikdo zatím také (díky chybějící černé skříňce nevysvětlil) kde byl vrtulník letící pro ohrožené hasiče, když vykázal sedm hodin letu, přičemž max. doba letu na nádrž je pouze 5 hodin.
Dílem osudu byl defekt pneumatiky vrtulníku na ostrém kameni, ale k dalším prodlevám přispěl i špatný technický stav dalšího vrtulníku, který z důvodu spěchu přiletěl bez lékaře, ale nakonec musel být stejně opravován, což značně prodloužilo převoz zraněných do nemocnice. Ti nakonec byli z ostrova převezeni policejním člunem.
O kvalitě první pomoci svědčí i výpověď lékařky Ferber Garofulić:
Ranění leželi na nějakých textilních nosítkách pouze zakrytí dekou. Těžké popáleniny nebyly zakryté gázou a nikde nebyl ani náznak, že by jim někdo v průběhu záchranné akce poskytl jakoukoliv lékařskou pomoc.
Všichni byli spálení k nepoznání. Vidíte před sebou člověka, který by měl být mrtvý, ale on žije. Podle veškeré mé lékařské praxe by člověk v tomto stavu měl být mrtvý.
Velmi zajímavě výše uvedené postřehy shrnul na tiskové konferenci člen odborné expertní komise, která požár vyšetřovala, Branko Šimara a doporučuji si jeho přednášku na videu shlédnout.
Šimara ukazuje všechny klíčové informace, poukazuje na chyby a omyly ke kterým během zásahu došlo a také popírá oficiální verzi příběhu. Naopak přímo jmenuje viníky s odkazem na zákony hasičů a požární ochrany.
Kornatská tragédie tvoří stále jednu z největších záhad moderní chorvatské historie. Utajování některých informací a nepřesná vyjádření zodpovědných osob se stávají živnou půdou pro různé ověřené informace a spekulace, jak je známe např. z WTC v New Yorku.
Tak je zpochybněn výskyt eruptivního požáru, mluví se o neporušených plastových lahvích a plastových obalech na žvýkačky v blízkosti tak ohořelých těl, že nemohla být podle svědků identifikována.
U soudu zaznělo, že těla uhořelých hasičů byla vojáky pod rouškou noci odvezena do Zadaru a druhý den opět rozmístěna na ostrově apod. Prověřovalo se také, zda na zmiňovaném ostrově nemohla explodovat nevybuchlá munice, či bomby s napalmem údajně odhazované letadly NATO vracející se v roce 1999 z kosovské krize.
Další z vyšetřovacích verzí byl i únik paliva, či hydraulické kapaliny z evakuačních vrtulníků, exploze kanistrů s palivem apod. Teorii dvojího uhoření zase podporují fotografie (které neznámý odesilatel poslal dva roky po tragédii pozůstalým) na kterých jsou těla zemřelých hasičů na fotografiích téměř bez oblečení, ale bez větších známek popálenin.
Spekulují jak je možné, že hasič, který měl popáleniny na 90 % těla a byl neidentifikovatelný leží na první fotografii v bílé, téměř neporušené košili. Na další fotografii z jiného úhlu leží těla zdánlivě na jiném místě a v jiných polohách a jsou spálená.
Dle této teorie poukazují pozůstalí nato, že zranění hasiči si pravděpodobně po prvním požáru vysvlékli své poškozené oblečení, společně s přilbou je poskládali na skály a trpělivě čekali na pomoc.
Místo ní však přišel na téměř shořelém ostrově další smrtící oheň, který je změnil k nepoznání (teorie únik paliva z vrtulníku, který hlásil technické problémy). Záhadou také zůstává nezveřejněné jméno jednoho z členů posádky vrtulníku.
Z výslechu u soudu také vyplynulo, že policie a vojáci neumožnili koronerovi ani vyšetřujícímu soudci prohlédnout těla zemřelých na místě úmrtí, ale až druhý den na pevnině. Prostě těch otazníků a záhad kolem smrti chorvatských hasičů je stále dost.
Velkou pravděpodobností však zůstává, že k tragickým následkům požáru v Národním parku Kornati došlo především z nedbalosti, nekompetentnosti, podcenění požární ochrany a nedostatku organizace.
Přestože byli pozůstalí nakonec odškodněni v řádech milionů kuna, jejich blízké jim nikdo nevrátí. Dodnes však nikdo jasně nevysvětlil, co vlastně hasiči na neobydleném kamenitém ostrově dělali a na něm proč museli zemřít.
Poslední SMS, kterou obdržel otec sedmnáctiletého Marka Stančiča (nejmladší oběti neštěstí) zní: „Tata, na Kormatima smo, čekamo da nam dostane vodu.“ – „Tati, jsme na Kornátech a čekáme, až dostaneme vodu.“
Dozvíme se někdy, co se na Kornatském ostrově 30. srpna 2007 skutečně stalo?
Věnováno památce chorvatských hasičů
- Dino Klarić (33) † 30.08.2007
- Ivica Crvelin (52) † 30.08.2007
- Ivan Marinović (37) † 30.08.2007
- Marko Stančić (17) † 30.08.2007
- Gabrijel Skočić (19) † 30.08.2007
- Hrvoje Strikoman (19) † 30.08.2007
- Ante Crvelin (24) † 01.09.2007
- Tomislav Crvelin (23) † 03.09.2007
- Josip Lučić (19) † 05.09.2007
- Karlo Ševerdija (17) † v noci z 05 na 06.09.2007
- Marinko Knežević (52) † v noci z 05 na 06.09.2007
- Ante Jurićev Mikulin (22) † 16.09.2007
- Gordan Alfirev (67) † 16.09.2007 – pod tíhou okolností spáchal sebevraždu oběšením dlouholetý velitel DVD Vodice
Frane Lučić (dnes 28 let) jako jediný s trvalými následky žije. Po mnoha operacích, během kterých mu transplantovali kůži ze zad a hýždí na nejvíce poškozená místa, se vrátil do Splitu aby dokončil Vysokou školu elektrotechnickou, strojírenství a námořní architektury.
V roce 2010 získal diplom inženýra. Jeho zdravotní stav stále není dobrý a tak pokračuje v rehabilitacích a léčení. Život bere s humorem, nestěžuje si, ale mrzí ho, že se mu doposud nikdo za prožité peklo neomluvil, že se soud vleče tak dlouho a že se o této tragické události nezveřejnila celá pravda.
Poznámka na závěr:
Soud v roce 2012 zprostil viny 25letého Paško Petrini, zaměstnance národního parku Kornati, který v roce 2007 v zátoce Vrulje odhodil do suché trávy nedopalek. Ten následně způsobil požár, který způsobil smrt dvanácti hasičů. Šibensko-Opčinsko státní zastupitelství se proti tomuto rozsudku odvolalo. O odvolání bude rozhodovat Krajský soud v Šibeniku.
Jiří Sucharda
