Požár na dole Marie v Příbrami patří k největším haváriím, které kdy evropské rudné hornictví postihlo
Dne 31. května 1892 nastala na dole Marie v Příbrami – Březových Horách katastrofa, která si vyžádala 319 obětí. Dosud patří k největším haváriím, které kdy evropské rudné hornictví postihlo. Příčina vzniku, důlní požár a jeho průběh, se stala v dějinách dolování ojedinělým jevem.
První zprávy o ní a jejich tragických následcích se proto zdály neuvěřitelné. Zpočátku nebylo totiž jasné, proč k požáru došlo. Příčina byla prostá. Došlo k ní neopatrností jednoho z havířů, kteří v osudný den pracovali na 29. obzoru Mariánského dolu v hloubce 950 m.
Podle zprávy ministerstva orby, která roku 1892 resumovala údaje zjištěné vyšetřováním, požár byl způsoben odhozením doutnajícího oharku knotu z kahanu. Jak a kde zapálil výstroj jámy, nebylo jednoznačně zřejmé ani z protokolárních výpovědí svědků. Úřední verze se přidržela varianty, že oharek zapadl do blízkosti bednění zásobníku, které začalo doutnat a po jisté chvíli hořet. Odtud oheň pronikl buď propadem do tzv. sklípku s dřevěnými sýpy na rudu či nárazištěm do jámy a zachvátil její výdřevu.
Všechny dřevěné části ve spodním a středním prostoru dolu Marie byly velmi suché, snad i rozpraskané a rozvláčnělé, takže k rozhoření mohlo snadno dojít. Nadto výdřeva jámy byla prosáklá olejem a mazacími látkami od těžních lan a stoupacího stroje. Šachta Marie byla výdušná a tak se oheň podporovaný tahem větrů rychle šířil směrem vzhůru. Od okamžiku odhození knotu kolem 11. hodiny dopoledne k rozhoření ohně uplynula pouhá hodina. Jeho první známky byly však zjištěny teprve o půl druhé odpoledne, kdy bylo pro zákrok pozdě. Přistup do dolu byl již znemožněn pro množství požárních plynů.
Pro pochopení podmínek pro rozsah požáru a jeho rychlý postup bude vhodné se zmínit o výstroji dolu a jeho nárazišť. Důl Marie v té době dosáhl 32. obzorem hloubky 1100 m. Náraziště na 29. obzoru nebylo tehdy ještě dokončeno. Těžba se tudíž prováděla ob jedno patro. Jáma byla budována v profilu 2 × 6 m a vždy ve vzdálenosti 1,5 m od sebe byla opatřena dřevěnou výstroji.
Celkem bylo do ní vsazeno kolem 800 šachetních věnců, množství vzpěr, příček, rozpínek, lezných povalů, žebříků a potřebných pažení. Byla rozdělena na tři oddělení – těžní pro klece na dopravu rudy, na lezní se žebříky a na stoupací, ve kterém byl umístěn stoupací stroj na parní pohon pro výstup mužstva. Toto zařízení, lidově zvané fárkunst, bylo poprvé v revíru instalováno roku 1854 právě na dole Marie. Jeho táhla byla postupně prodlužována podle potřeby hloubení. Stoupací stroj byl požárem poškozen, byl však obnoven a sloužil až do roku 1912.
Většina jámové výstroje a zařízení byla tedy dřevěná. Celkem lze množství dřeva odhadnout na 800 plnometrů. Z něj při požáru shořelo kolem 390 plnometrů, neboť oheň zachvátil výstroj až po 18. obzor v délce 480 m. Většina dřeva byla spalována nedokonale. Důsledkem byl vývin kysličníku uhelnatého, jemuž podlehla většina horníků, neboť jeho nadměrné množství a kouř Mariánská šachta nestačila odvádět. V kritický den byl totiž přirozený tah větrů oslaben, neboť teplota na povrchu 24 stupňů C byla téměř shodná jako v dole.
O 13. hodině dne 31. května 1892 bylo již náraziště na 29. obzoru v plamenech a plyny začaly pronikat do dalších březohorských dolů, které byly s Mariánským dolem propojeny. Nejprve vnikly do dolu Františka Josefa, vzdáleného 350 m. Zde zemřeli první horníci. Jen několika desítkám se podařilo dostat se na povrch. Klec spuštěná po 14. hodině vyjela prázdná. V ní byly nalezeny klobouky těch, kteří po omámení z klece vypadli a zřítili se do hlubin.
Když se již z dolu neozýval žádný signál a záchranné mužstvo mohlo dýmem proniknout pouze k 10. obzoru, byla spuštěna alespoň prázdná klec pro případ, že by se přece jen někdo ještě mohl zachránit. Na 21. obzoru se však zastavila o překážku, zřejmě o vyklíněnou část jámové výstroje. O půl třetí odpoledne byly záchranné práce na dole Františka Josefa zastaveny. Nebyla již naděje, že by v podzemí mohl někdo zůstat naživu. Zahynulo tu 100 ze 161 mužů, kteří ten den sfárali.
Na dalších dolech mohli však být horníci varováni, aby se co nejrychleji snažili dostat ke stoupacímu stroji na dole Anna, k němuž zatím plyny nedošly. Kdo uposlechl, zachránil si život. Většina horníků však čekala na těžní klece na dole Vojtěch a po proniknutí plynů tu zemřela. Již kolem třetí hodiny odpoledne byli odtud vyvezeni první omámení muži. Z celkového počtu 174 členného osazenstva tu zahynulo 95 horníků.
28. obzor dolu Prokop, vzdálený od dolu Marie 600 m, plyny dosáhly také kolem 15. hodiny. V té době však ještě nepronikly do chodeb na 17. obzoru a tak záchrana byla snažší. Proto se většině horníků podařilo dostat se odsud k Anenskému dolu a tudy vyfárat. Jedině tato šachta zůstávala poměrně dlouho ušetřena. Na jejich jednotlivých obzorech se dým a plyny začaly objevovat v různou dobu.
Tak například, jestliže pod 22. obzorem nebyl kolem půl sedmé večer zjištěn žádný kouř, chodby na 21., 17. a 14. obzoru byly již plyny zcela zamořeny. Naopak 28. a 29. obzor zasažen téměř nebyl. Bylo to způsobeno různým odvětráváním jednotlivých obzorů a důlních pracovišť. Proto někteří horníci nedbali varování a pokračovali v práci, ačkoliv přístupové chodby k předkům, kde byli, byly již plné plynů. Při pokusu jimi proniknout, aby je varoval, našel svou smrt důlní dozorce A. Pešek.
Střediskem záchranných prací byl tedy Annenský důl. Jeho stoupací a těžní stroj byly neustále v provozu. Bylo proto možné vyvézt na povrch většinu osazenstva Prokopského a Annenského dolu i všech těch, kteří se sem dostali. Vzrušenou atmosféru i drama, které se v několika odpoledních hodinách odehrály v hlubinách březohorského revíru může snad částečně přiblížit výpověď jednoho z těch, kteří se zachránili – kočího Nesvedy – na 24. obzoru Mariánského dolu:
„Ve 3/4 na jednu jsem ucítil kouř a protože ho také zaznamenali ostatní havíři, utíkal jsem směrem k Vojtěšské šachtě. Protože jsem jako kočí cestu nejlépe znal, byl jsem tak říkajíc vůdcem ostatních. Když jsme došli k Vojtěšské šachtě, vylézalo osm druhů po žebřících nahoru, aby se dostali ven. Mně se to zdálo nebezpečné, protože vzduch se stále více plnil plyny a tak jsem se vrátil. Šel jsem zpátky ke svému koni, abych ho přivázal, aby při útěku druhů nebyl nebyl v cestě. Tam jsem potkal čtyři havíře, kteří se ze spodu dostali na 24. patro, kde jsem byl i já. Volali: "Utíkejte, je zle!“
Teď však někdo nadhodil otázku kam, kam? Brzy se k nám přidali další čtyři horníci a všichni jsme utíkali k Prokopské šachtě. Tady však už byla zátyně plná kouře a tak jsme se musili vrátit. Já jsem řekl, že musíme utéci Annenskou šachtou a vedl jsem své druhy až k předělu mezi Annenskou a Prokopskou šachtou a ukázal jsem jim cestu. Sám jsem se vrátil ještě jednou ke svému koni, protože se říkalo, že musíme na koně dávat pozor.
Našel jsem ho na místě. Ostatních osm horníků si spletlo cestu a já jsem je zase potkal. Během cesty jsme potkali skupinu dalších druhů, kteří se nás ptali, kam jdeme. Na odpověď: „K Annenské šachtě“ odpověděli: „Co vás napadá, tam to nejde“. Nedal jsem si říci a šel jsem dále v e směru k Annenské šachtě a ostatních osm mě následovalo. A dobře udělali. Má celá okružní cesta v podzemí od Mariánské, Prokopské k Annenské šachtě trvala skoro půl hodiny. Konečně jsme šťastně došli. Byl nejvyšší čas, protože kouř byl stále nesnesitelnější. Dal jsem zvonkem znamení a brzy jsme se dostali klecí ven. Můj kůň, jak jsem se teď dozvěděl, leží jako zdechlina."
Mnohem dramatičtější jsou písemná svědectví o posledních chvílích těch, kteří měli zemřít. Za všechna, která byla napsána, alespoň výňatek z posledních slov na rozloučenou zahynulého havíře Františka Lišky:
- „Moje drahá matko a moje drahá manželko, já se s vámi loučím, jak jsem si na vás vzpomínal, když jsem viděl, že život neuhájím. Tak dlouho jsme si pomáhali, svlékli jsme blůzy a dělali jsme vítr. Bylo 6 hodin, nebylo ještě zle, ale byli jsme blízko ortu, zponenáhla šel za námi kouř a páry. Očekávali jsme pomoc… Moje drahé děti, já se s vámi loučím a se všemi přáteli. Jestli jsem vám komu ublížil, odpusťte mi. Když jsem to psal, tak jsme se modlili. S Bohem!“*
Zpráva o katastrofě se rychle roznesla a tak se od prvních hodin před branami do nádvoří březohorských dolů tísnily stovky těch, jejichž živitelé zůstali v podzemí. Nevzdávali se naděje, že je přeci jen spatří živé. Do zaplynovaných dolů se totiž neustále pokoušeli sjíždět dobrovolní zachránci. Po řadu dnů však vynášeli jen mrtvá těla nebo jejich části. Pouze 30 omámených horníků ze 69 se podařilo umělým dýcháním přivést k životu. Ostatní toto štěstí neměli. Zahynuli udušením nebo pádem do hlubin, když se pokoušeli po žebřících uniknout, avšak plyny je při výstupu dostihly.
Drama posledních hodin v hlubinách březohorského revíru rychle spělo k tragickému závěru. Do 19. hodiny 31. května byli záchrannými četami vyhledáváni omámení horníci ležící na chodbách a nárazištích. Pět ze zachránců při tom obětovalo vlastní život. Ještě o půlnoci v osudný den se záchranné družstvo pokusilo o sestup do Annenského dolu. Plyny však již dosáhly až k povrchu a proto byly další pokusy zastaveny. Počet zahynulých v obvodu
Prokopského a Annenského dolu byl ve srovnání s ostatními přece jen podstatně menší. Z 320 členného osazenstva zahynulo 45 mužů. Z 835 havířů, kteří 31. května 1892 sfárali na odpolední směnu, zemřelo v podzemí 319 mužů. Pošlo i 9 koní, používaných pro dopravu rubaniny k nárazištím.
Důsledky požáru byly těžké. Nejvíce byl postižen důl Marie. Záhy po vzniku požáru byl naplněn hustým dýmem a obě jeho klece se po přetavení těžních lan zřítily do jámy. Také stoupací stroj byl poškozen. Přístup do dolů po požáru byl ztížen tím, že důlní větry se čistily velmi zvolna. Ještě 14. června byly důlní prostory značně zamořeny plyny a teprve den poté mohl být provoz v nich postupně obnovován.
Vyhledávání a vyvážení zahynulých trvalo do 9. června. Poslední oběť byla nalezena teprve 22. září. Byl to dělník, který pracoval na opravě stoupacího stroje. Zahynul mezi 18. a 19. obzorem Mariánského dolu. Největší počet 55 obětí byl nalezen na 17. obzoru této šachty. Tělesné pozůstatky bylo nutné z hygienických důvodů po vyvezení ihned pohřbívat. Na březohorském hřbitově byly proto pro ně vykopány společné hroby. Na paměť byly v jejich blízkosti postaveny pomníky, připomínající jejich tragický osud.
Havárie na dole Marie se stala předmětem úvah, zda bylo možné rozšíření požáru zabránit. Bohužel během ní shodou okolností působilo negativně několik okolností. Jednou z nich bylo, že požár nebyl včas ohlášen a tedy nemohl být lokalizován. Stalo se tak nejspíše proto, že v době jeho vzniku bylo střídání osazenstva ranní směny (do 4 do 12 hodin) a odpolední (od 12 do 20 hodin). Nedobrým faktorem bylo již zmíněné zeslabení účinku přirozeného tahu větrů, které by za jiných okolností byly nepochybně značnou část kouřů a plynů odvedly. Zdá se, že v této době byl vyřazen z provozu poškozený ventilátor, který mohl větrní proud posílit. Do jaké míry se tím mohlo při tehdejším systému důlních děl a jejich větrání docílit zvýšení větracího účinku a snížit tak ztráty na životech, není možné posoudit. Polemiku vzbudila skutečnost, zda rozhodnutí pokusit se hasit oheň spouštěním vody hadicemi do šachty bylo správné.
Jeho intenzita zřejmě tím nebyla podstatněji snížena, naopak vzniklo množství vodních par, které zvýšily účinnost požárních plynů a kysličníku uhelnatého a společně s nimi pronikly do důlních prostor. Jejich výskyt zaznamenali i zmíněné řádky havíře Lišky. Nepříliš úspěšný byl i pokus posílit tah větrů zvýšením sacího účinku zapálením několika otepí slámy a ohně z dřevěného uhlí ve štole vedoucí od stoupacího oddělení k cáchovně dolu Marie. V různém stupni spolupůsobila řada dalších nepříznivých a v daných chvílích nejspíše neovlivnitelných okolností. Vždyť ani dva vynikající znalci příbramských důlních poměrů – profesoři báňské akademie v Příbrami Josef Hrabák a Gustav Ziegelheim – okolnosti vzniku požáru a jeho rozšíření nedovedli exaktně vysvětlit.
Jejich posudek, který vypracovali pro soudní řízení, v závěru vyzněl: „Je dobře myslitelno, že by požár mohl vzniknout za obyčejných poměrů, když by tam byly snadno zápalné předměty či hořlaviny, ale při poměrech vylíčených výpověďmi svědků, že ve sklípku nebylo hořlavin, či při okolnostech svědkům známých, jest vznik ohně i jeho rychlé rozšíření nepochopitelné. Proudění vzduchu nemohlo tu působiti na roznícení ohně, neboť v den katastrofy bylo pro velké horko na povrchu nepatrné, a mimo to byl prostor, ve kterém oheň povstal, naproti šachtě úplně uzavřen.“
Přesto soudní senát horníka Emanuela Kříže, který nejspíše byl původcem požáru odhozením oharku knotu, a jeho tři druhy odsoudil k několika letům vězení. Kříž po duševní depresi zemřel ve vězení v přesvědčení, že zavinil smrt mnoha lidí.
Důsledky požáru dolu Marie byly tragické. Po zahynulých hornících zůstalo 285 vdov a 919 sirotků, z nichž bylo 683 mladších 14 let. Utrpení pozůstalých vyvolalo účast v celé české veřejnosti. Projevil jí svým příjezdem do Příbrami i T. G. Masaryk, tehdy poslanec v říšské radě, aby mohl objektivně referovat a dosáhnout rychlé úřední pomoci rodinám zahynulých horníků. Přijel také poslanec Karel Schwarzenberg a řada dalších osobností. Kromě obětí na životech požár způsobil vysoké hmotné škody. Byly odhadnuty na 2 miliony zlatých rakouské měny. Příbramský báňský závod, který v té době měl 5317 horníků, ztratil z nich plnou třináctinu. Na dole Marie mohl být provoz obnoven teprve počátkem roku 1894.
Zdroj: www.hornictvi.info
