Letištní „speciál" z ostrova Alor v Indonésii

Na svých poznávacích a potápěčských toulkách světem jsem narazil na řadu zajímavých i bohem zapomenutých míst. Ne jinak tomu bylo i při mé letošní druhé výpravě do Indonésie, kam směřovala expedice po nejjihovýchod­nějších ostrovech.

Po dvou týdnech natáčení dokumentu ve vesničce Lamalera, což je mimochodem jediná vesnice na světě, která má mezinárodní organizací na ochranu zvířat WWF povoleno zabíjení velkých mořských savců a kytovců pro vlastní obživu, a po návštěvě u fascinujících potápěčů domorodých Aboriginců na alorském souostroví, se přiblížil náš den návratu.

Den před odletem jsme se, k mé vlastní radosti, dozvěděli, že všechny lety z Aloru byly zrušeny a že informace o pravidelném letu jsou nepravdivé. Má radost však pominula druhý den ráno, kdy se sešlo dostatečné množství lidí na letišti a bylo pro nás vypraveno letadlo z Timoru. Celkový počet platících cestujících – čtrnáct, včetně čtyř malých dětí a kojenců.

Na ostrově Alor bylo letiště u města Kalabahi vybudováno japonskou armádou během 2. světové války. Strategické místo mezi jihovýchodním cípem Indonésie a Papuou, stejně jako ve druhém směru mezi Austrálií a Východním Timorem, dávalo vojákům skvělou pozici pro ovládání této části Indopacifiku.

V tak kouzelném místě naší planety mně snad ani nepřekvapilo, že místo letištní haly byl stan, že letadlo mělo po přistání poruchu motoru, ani to, že pilot měl místo slunečního stínítka srolované noviny… Co mne však překvapilo, byli místní „letištní" hasiči.

Jen pár metrů od odbavovacího letištního stanu bylo sídlo policie a hasičů. Jako smyslů zbavený jsem se rozběhl ke svým „kolegům", abych si s nimi popovídal a seznámil se s jejich zásahovou technikou. Ani dnes ještě nevím, zda jsem byl ovlivněn horkým rovníkovým sluncem nebo silnou dávkou antimalarik, ale to, co jsem spatřil pod přístřeškem, mi vyrazilo dech. Neubránil jsem se úsměvu a radosti. I tady slouží hasiči!

V následujících dlouhých minutách jsem se zcela ponořil do role reportéra a fotoaparát cvakal jeden snímek za druhým. Vůbec jsem nevnímal volání mých druhů, ať okamžitě předložím pas k celní kontrole a myšlenky i oči jsem měl jen pro „letištní speciál" místních záchranářů.

Po chvilce šmejdění a vyfocení „opeřené hlídkové stráže" jsem byl zpozorován jedním z místních hasičů. Ten přiběhl k přístřešku a živě se o mne zajímal. S vědomím, že státní úředníci by měli ovládat angličtinu, jsem mu lehce sdělil odkud jsem, a že jsem také hasič…. Žádná reakce… Až po třetím zopakování pochopil, co mu říkám, a já zase chvilku přemýšlel nad svým zřejmě nevhodným přízvukem…

Nakonec jsem se s ním ale domluvil a z jeho velmi polámané řeči jsem vysondoval všechny důležité informace. Slouží na směně ve dvou lidech a případnou další pomoc jim poskytují policisté a dobrovolníci. Zásahové vozidlo Rosenbauer/Puch bylo zakoupeno v roce 1991 jako součást vládního projektu. Když jsem projevil zájem podívat se do kabiny, tak mi bylo sděleno, že musím počkat, protože řidič tu není a auto je uzamčené. Po pár desítkám minut se podařilo sehnat i druhého hasiče a vůz byl otevřen. Překvapeně jsem se díval hlavně na vybavení zadní skříně i na dva dýchací přístroje za místem spolujezdce. Osobně si netroufám komentovat nebo hodnotit jednotlivou výbavu vozu, ale podle sdělení vůz nikdy u žádného požáru nezasahoval. Pan hasič mne asi ale špatně pochopil nebo si myslel, že se ptám na zásah při požáru letiště nebo letadla. Víc jsem z něho prostě nevyrazil. Svou pýchu nad skvělým strojem z „austria" dávali hasiči stále najevo zvednutým palcem. Úsměvy od ucha k uchu a vědomí majetku skvělého stroje – moc jim to klukům přeji. Pro doplnění se sluší uvést, že vedle tohoto vozu byla zaparkovaná malá cisterna na vodu na podvozku Isuzu Elf.

Ještě dnes mi v uších zní jejich pronikavé loučení a dlouhé volání…. halóóó mistééér ivo… rozebauééér… austria… supééér…. halóóó mistééér ivo… čeko… nedved…

Co dodat na závěr…

Všem odborným čtenářům se omlouvám za mé nedostatečné znalosti této zásahové techniky, kterou prostě nedokážu popsat… ale chtěl jsem se podělit o nevšední zážitek a setkání s kolegy hasiči na druhém konci planety…

Stroj měl najeto necelých devatenáct tisíc kilometrů za patnáct let služby. Je jen otázkou, v jakém stavu byl na Alor přivezen. Nicméně faktem je, že při plavbách po ostrovech jsme denně viděli rozsáhlé požáry v palmových lesích, na plantážích a na úbočích sopek, které jsou úmyslně zakládány domorodci v tomto končícím období sucha. Nikdo však tyto požáry neřeší a jsou vidět i do velkých vzdáleností nad mořem. Pro někoho majáky a pro druhé k zamyšlení. Přímo v Kalabahi pak bylo na denním pořádku, že na ulicích hořely desítky požárů.

Věnováno redaktorům a čtenářům serveru pozary.cz

s pozdravem
Ivo Mitáček