O co ostřejší, o to hloupější útok na hasiče

předvedl dobrovolný záchranář Jaroslav Sedlák v jednom z tuzemských kynologických časopisů.Ilus­trační foto.

Je až s podivem, jakou míru nekompetence předvedl hlavní výcvikář Svazu záchranných brigád kynologů ČR v článku, který si můžete přečíst v příloze.

Pravidelní čtenáři serveru Pozary.cz již ví, že kritika IZS a HZS je disciplínou, kterou provozuji a podporuji, jelikož se domnívám, že je více než potřeba. Zpětnou vazbu, a to i v podobě ostré kritiky, totiž potřebuje ke svému rozhýbání každá velká organizace, neřkuli moloch. A tuzemské hasiče a celý IZS z toho nevyjímaje.
Jsou však okamžiky, kdy by se i zavilý kritik měl zastat svého oblíbeného terče a říci: Tak pozor, tady se ubližuje a lže! A možná by neškodilo zamyslet se při té příležitosti i nad tím, k čemu mají některé lži, či řekněme „významové posuny“ sloužit. Takže se podívejme, copak čtenářům měsíčníku „Pes, přítel člověka“ předložil Jaroslav Sedlák.

Hurá na všechny a na nikoho

V první části svého materiálu Jaroslav Sedlák opakuje v celku známá fakta a zásady. Ale už i tady se vetřely informace a tvrzení, která jsou, slušně řečeno, diskutabilní. Nebo spíš by se dalo říci zastaralá. Taktika hledání pohřešovaných osob, kdy jsou záchranářští psi nasazeni v rojnici (resp. předsunuté rojnici), navíc v rozestupu maximálně 50 m, jak Jaroslav Sedlák píše, je již v zahraničí považována do značné míry ze „přežitou“.

Ideovou oporu pro tento styl plošného hledání je možné nalézt možná v materiálech tipu televizního seriálu „Četnické humoresky“ z období první republiky. V trochu modernější době a modernějších zemích je však snaha využít nejsilnější psí stránky a vlohy, tedy čich, a nasadit je k prohledávání samostatně vytyčených sektorů. A to zejména do těch nejčlenitějších a málo přehledných, či naopak extrémně rozlehlých, kde se pach může nést daleko. Ale kdyby tyto trochu zastaralé taktické rady byly to nejhorší, co Jaroslav Sedlák napsal, nestálo by to za samostatný komentář.
Tak trochu do tuhého ale přicházíme v druhé půlce Sedlákova materiálu. Z popisu taktiky plošného hledání Sedlák hned v dalším odstavci plynule přechází ke slovům: „K nezdarům některých akcí totiž předem přispívá současný systém kvalifikace psovodů uplatňovaný Hasičským záchranným sborem…“ No, a to už stojí za pozornost. Sedlák totiž dále tvrdí, že je to následek toho, že výběr psů a psovodů provádí nekvalifikovaný personál. Pod jeho slovy „nekvalifikovaní rozhodčí“ má na mysli examinátory odborné kynologické komise Ministerstva vnitra. Jistě i na tento svůj názor má každý kritik právo. Jenže pokud není konkrétní a otevřeně nejmenuje koho považuje za „nekvalifikova­ného“, zůstává jeho kritika na pomezí populismu a zbabělosti. Pikantní navíc je, že polovina „nekvalifikovaných“ examinátorů jsou členové, nebo bývalí dlouholetí členové, jeho vlastní organizace. Podíváme-li se konkrétně na ty „nekvalifikované“ tak jsou to:

Gustav Hotový – lektor služební kynologie MV, mnohaletý policejní psovod.
Ing. Martin Červenka – HZS Jihomoravského kraje, bývalý člen SZBK ČR
Ing. Jiří Navrátil – vedoucí odboru kynologie Policejního prezidia ČR
Ing. Miloslav Martinec – hlavní kynolog Generálního štábu Armády ČR
Vladimír Kuchta – prezident Svazu záchranných brigád kynologů ČR
Karel Novák – vedoucí psovod Horské služby ČR,
František Schejbal – Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, člen vedení SZBK ČR
Josef Žalud – vedoucí útvaru psovodů Městská policie hl. m. Prahy, mnohaletý psovod
Pavel Šabacký – Oblastní spolek Českého červeného kříže Brno-město, dlouholetý člen a rozhodčí SZBK ČR a IRO

Za těchto okolností je více než jasné, že by Jaroslav Sedlák měl mluvit konkrétně a říci, koho tedy považuje za ty „nekvalifikované“! Tu polovinu komise, kde jsou členové (bývalí členové nebo naopak prezident) jeho vlastní organizace? Nebo má na mysli ty, kteří se kynologií zabývají již dlouhé roky profesionálně v některé státní složce? Má tedy na mysli, že zástupci policejní a armádní kynologie jsou ti „nekvalifikovaní“? Jenže Jaroslav Sedlák tady zjevně není mužem konkrétních a přímých slov a názorů, ale spíše útočník „na všechny a nikoho“.

Dalším zaznamenání hodným tvrzením hlavního výcvikáře SZBK ČR je, že na „požadované dřívější úrovni“ jsou pouze čtyři psovodi ze současných cca 20 atestovaných psovodů. Opět nejasná hra se slovy. Má Sedlák pocit, že „dřívější úroveň“ tedy podle kritérií jeho vlastní organizace, je ta správná kvalifikace?
Tady by asi bylo nejednodušší obrátit se na tvrdá fakta a podívat se na to, co musí být schopen úspěšně prohledat pes a psovod k tomu, aby se kvalifikovali u různých (více či méně prestižních) záchranářských institucí

Tudíž, chce-li psovod se svým psem být nasazován, musí:

- pro Kalifornské ministerstvo vnitra OES (Office of Emergency
Services) musí prohledat 40 akrů, tedy 196 000 m2 – za 240 minut

- pro Ministerstvo vnitra ČR musí prohledat 50 000 m2 – za 40 minut

-pro nejvyšší plošnou zkoušku dle zkušebního řádu mezinárodní dobrovolnické organizace IRO musí prohledat 30 000 m2 – za 30 minut

- pro SZBK ČR, jejíž kritéria Sedlák vychvaluje, musí prohledat 15 000 m2 – za 30 minut

Tudíž, po přečtení výše uvedeného, opravdu není jasné, z čeho Jaroslav Sedlák čerpá víru, že zkoušky právě jeho organizace, tedy ony staré pořádky, jsou tou nejlepší kvalifikací pro nasazení do akce. (uvedená kritéria jsou ze zkušebních řádů z webových stránek každé z uvedených institucí ke dni publikování materiálu)

Včas nenalezené děti žalují: Ale na koho?

Ke zcela divadelnímu zvolání, že „nenalezené děti žalují“ se Jaroslav Sedlák dobral v dalších odstavcích svého materiálu. Ale jen pár řádků předtím, než „děti žalují“, žaluje Sedlák a to když hovoří o penězích. Podle něj totiž „za tyto peníze by pak mohly namísto nekvalitního výběru probíhat vysoce kvalitní tréninky“. A jsme možná u toho, proč celý Sedlákův materiál vznikl. Možná jde prostě o to, že stát dává peníze jinak, než by Sedlák rád viděl. A, čert to spral, změna přístupu k vydávání peněz nastala shodou okolností v době, od které Sedlák datuje ty nevlídné „nové pořádky“.

Ale ještě než přejdeme k tomu, co je možná motorem celého materiálu, podívejme se na jednu důležitou věc. Sedlák píše materiál o plošném hledání pohřešovaných, které se zřejmě moc nevede, když „nenalezené děti žalují“, a že za to podle jeho názoru může HZS. Jenže je s podivem, že hlavní výcvikář SZBK ČR zřejmě netuší, že hledání pohřešovaných (a to i žalujících dětí) je zcela v kompetenci Policie ČR. Tedy všechny ty akce, kdy „nenalezené děti žalují“ má ze zákona ve své kompetenci policie, nikoliv hasiči. To však zjevně Sedlákovi nebrání v tom, aby do hasičů v tomto ohledu tepal a navíc paradoxně, že „zásahy SZBK ve spolupráci s Policií ČR mají mnohem větší úspěšnost než akce vedené HZS“. A pokud tedy Sedlák shledává „propastný rozdíl mezi velením,“ kdy velení policie je podle něj podstatně profesionálnější, tak už opravdu zůstává rozum stát. Hledání pohřešovaných osob je ze zákona v kompetenci policie. To se, shoduji se se Sedlákem, příliš nevede. Ale přesto je podle Sedláka velení policie podstatně lepší než velení hasičů, kteří tady vůbec nevelí….
Přečte-li si člověk celý materiál, poskládá–li si všechna Sedlákova (byť nelogická) tvrzení, musí si položit otázku: Proč?

A tady se nabízí několik vysvětlení. To velmi pravděpodobně může mít základ v Sedlákově žehrání na peníze. V době „starých pořádků“, ke kterým by se Sedlák zjevně rád vrátil, tak on a jeho SZBK dostal jen v podobě státních dotací v letech 2000 – 2003 celkem ze státní pokladny 2 214 000 korun*.

Jenže od roku 2003, kdy nastala ta Sedlákem kritizovaná změna, je to podstatně méně. Ministerstvo vnitra totiž dotuje od roku 2004 každou dobrovolnickou organizaci částkou ve výši cca 30 000 ročně na každého atestovaného psovoda. A dohlíží také, aby tyto prostředky byly použity opravdu na jeho výbavu a výcvik. Co z toho plyne? Například to, že staří a zasloužilí funkcionáři v čele dobrovolnické organizace již nedisponují dotací na organizaci, o které rozhodují, ale dostávají dotaci na kvalifikované jednotlivce. A možná právě to je důvodem Sedlákova neracionálního lamentu, který uveřejnil na stránkách kynologického časopisu. Je totiž po volbách a třeba se Sedlákovi rýsuje šance otřást hruškou. Myšleno tedy ministerstvem vnitra.

Ale existuje možná přece jen ještě jedna varianta. Možná moje škarohlídství Jaroslavu Sedlákovi křivdí. Není to tak, že jeho naprosto od reality (a právního pořádku ČR) vzdálené řádky by byly vedeny nějakou účelovou snahou. Možná svá slova vnímá a cítí naprosto upřímně. Konec konců, ani autor těchto řádků nezpochybňuje to, že Jaroslav Sedlák je již dlouhá desetiletí jednou ze známých postav tuzemské kynologické obce a jistě svému koníčku věnoval více času a energie než kdo jiný. Jenže článek, který publikoval, vede k zamyšlení, zda-li již nepřekračuje pomyslnou hranici. Hranici, kdy je možné odejít ze svého místa na odborném výsluní v plném respektu a se ctí. Schopnost včas uznat své hranice a uvolnit místo svým následovníkům, to je jedna z největších moudrostí, kterou mohou zkušení muži a ženy projevit. A možná to je hranice, na které se pohybuje Jaroslav Sedlák.

Text: Dušan Stuchlík

*Uvedená čísla státních dotací jsou čerpána z veřejných databází provozovaných Ministerstvem financí ČR

Článek Jaroslava Sedláka uveřejněný v časopisu Pes
Strana 1 (JPG – 2,1MB)
Strana 2 (JPG – 2,2MB)