TopEx – extrémní výcviky hasičů, část XV.: Studna

Přinášíme další díl seriálu TopEx o extrémních výcvicích hasičů, které na svém webu www.ordinaryangels.net už několik let přináší Štěpán Mikulka. Hasiči cvičili na vrcholu vyhaslé sopky nazvané starousedlíky Uhlířský vrch.

Nečekaná říjnová sněhová nadílka změnila život prakticky všem lidem v republice, hasiče nevyjímaje. Už tak dost rozmanité spektrum hasičských zásahů rozšířily četné nehody „klouzajících kamiónů“, či spadaných větví, které neunesly tíhu ledu a sněhu na dosud neopadaných listech.

A právě teploty pod bodem mrazu ovlivnily nakonec i téma našeho lezeckého výcviku. Ten se měl původně uskutečnit na cvičných skalách na Rabštejně. Všechno však dopadlo jinak. Změna přišla téměř na poslední chvíli, před odjezdem. „Chlapi, pojedem na Uhlířák do studny,“ oznamuje nám šéf lezeckého výcviku ráno přímo v den výcviku.

I přesto, že jsme se všichni na poslední letošní „skalní“ lezení těšili, změna nás nijak zvlášť nezaskočila. U hasičů člověk neví dne ani hodiny, takže jsme na neustálé změny zvyklí. Mě osobně dokonce tato informace doslova potěšila. V oné tajemné starobylé studni na vrcholu vyhaslého vulkánu jsem ještě nikdy nebyl.

Jako rozenému bruntalákovi mi samozřejmě byly už od dětství známé všechny ty zkazky o její nedozírné hloubce, či postranních chodbách. Ty prý snad měly spojovat studnu a nedaleký kostelík s několik kilometrů vzdáleným bruntálským zámkem. Tolik lidová slovesnost. Co je na tom všem pravdy, to jsme se měli možná dozvědět právě dnes!

Co skrývá ocelový poklop?

Už sama jízda na místo výcviku měla téměř až sváteční charakter. K bílému kostelíku na vrcholu vyhaslé sopky nazvané starousedlíky Uhlířský vrch je obvykle vjezd zakázán. Dnes jsme však v rámci výcviku měli možnost vyjet až k němu, nahoru. Na prastaré cestě se ve stejném poměru mísil sníh s čerstvě spadaným listím, a tak to pod koly docela klouzalo.

Proto jsme letitou čtyřřadou alejí (vysazena v letech 1766–1770) jeli téměř na chlup stejným promenádním tempem, jako dávné panské kočáry. V pravidelném rytmu nás postupně míjí všechna zastavení křížové cesty, až konečně zastavujeme nedaleko tajemné studny.

Když vystupujeme z auta, vstupujeme doslova do ledového království. Díky značnému převýšení jsme se totiž ocitli v pásmu, kde snad každý list stromu, každé stéblo trávy, zdobí pevné ledové sevření. A co víc, dnes poprvé má sluníčko takovou sílu, že právě odtáté ledové úlomky doslova bombardují vše kolem nás. I přesto, že každý z nich v ranním protisvětle při pádu nádherně blýská, nepodléháme jejich kráse a raději si nasazujeme přílby.

Naše první kroky však nemíří širokým schodištěm ke kostelíku, před kterým parkujeme, ale téměř přesně opačným směrem. Tak tudy chodily bosé nohy vikářů obuté v kožených opáncích denně pro vodu, říkám si, když se blížím k betonové skruži. Je opatřena ocelovým víkem, které má zabránit zvědavcům v přístupu do studny. Všichni společně, pomocí páčidel a velkého kladiva, s očekáváním odstraňujeme těžké víko.

První pohled do studny nám však nic moc neprozrazuje. Paprsky slunce osvětlují maximálně prvních deset metrů její hloubky. Dál už je jen neproniknutelná tma. Nemusíme však dolů házet pochodně, abychom na dno dohlédli, nemusíme spouštět dolů lana s uzlíky, abychom změřili její hloubku. Pro tento případ máme s sebou moderní výbavu.

Tajemství je částečně odhaleno

Je to až škoda, jak výdobytky moderní doby člověka okrádají o tajemno či dobrodružství. Nemalé finanční prostředky nás dnes stojí rozmanitá umělá dobrodružství či překvapivé objevy. Koupit jde dnes prakticky všechno. Dobrodružství za polárním kruhem, kam si kdysi troufli jen ti nejodvážnější z odvážných či výstup na nejvyšší horu světa, jsou dnes dostupné prakticky každému. Jen na to mít.

Tak i my se v několika málo vteřinách dozvídáme to, co bychom kdysi zjišťovali za přispění znalostí, důvtipu či šikovnosti. Už za pár vteřin víme, v jakém stavu jsou stěny, jak je studna hluboká a dokonce jaké je tam dole ovzduší. K tomuto účelu nám posloužily speciální svítilna Led lenser, která dosvítí přes dvě stě metrů, digitální dálkoměr a měřicí přístroj firmy Drager, který měří hned čtyři plyny současně.

A výsledek? Stěny vypadají kompaktně, dno je zaházeno nějakým odpadem, takže voda ani boční šachta zatím vidět nejsou, dole je dýchatelné ovzduší a to hlavní, hloubka je úctyhodných 40 m! To jsou údaje, nezbytné pro zahájení výcviku. Velitel zadává téma výcviku a my se postupně rozdělujeme do několika samostatně pracujících týmů.

Současně tak vzniká nedaleko od studny hned několik jistících stanovišť včetně kolektivního zajištění v její těsné blízkosti, je instalována „trojnožka“, která přímo navazuje na kladkostroj, jenž nám poslouží pro spuštění i vytažení zachránce. Zachránce by totiž měl být k zachraňované osobě vždy spouštěn, nikoli sám slaňovat. Je tak eliminováno nebezpečí nějaké nehody během sestupu.

Poslední kontrola všech uzlů a pojistek na karabinách, smluvení signálů a kontrola spojení (Motorola) a jde se dolů. Na cestu do tajemných prostor se jako první vydává Luboš. Je zajištěn dvěma lany rozdílných barev – 100 metrů (kladkostroj) a 60 metrů (jistící). Jeho první krok přes hranu studny mu všichni závidíme. Nicméně, za chvíli se dočkáme všichni.

Sestup

Luboš se nám po pár metrech ztrácí v úplné tmě. Je ticho. Jen téměř neslyšné šustění lana v kladkách a karabinách přerušuje občasná radiokomunikace s Lubošem na konci lana, které končí kdesi ve tmě. „Ještě pět metrů“, ozývá se po chvíli z vysílačky. Poslední metry spouštíme Luboše jen velmi pozvolna, jelikož nikdo z nás zatím pořádně neví, jak je dno únosné a co jej vlastně tvoří. Vyzýváme kamaráda, aby nám poskytl základní informace o svém stavu a prostoru. Vše se zdá v pořádku.

Poté žádáme Luboše, aby se pokusil zakřičet o pomoc, to abychom věděli, jestli by si člověk dokázal tímto způsobem přivolat pomoc. Hned několikrát však musíme všechny kolem žádat o skutečně naprosté ticho. Není nic slyšet! Teprve při maximálním soustředění jakoby z útrob země konečně zaslechneme téměř neslyšné Lubošovo volání: „Pomóóóóc“. Je to pro nás jen těžko představitelné. Málokdo si doposud onu hloubku plně uvědomoval. Když člověk stojí někde na paneláku či na silu je to dostatečně transparentní pocit, ale my teď všichni stáli v poklidu na pevné zemi, proto nás ta vzdálenost dnes už podruhé překvapila…

Luboše pak zvolna vytahujeme vzhůru. Když je někde za polovinou, někomu z nás přichází SMS. Nevěnujeme jí pozornost. Všichni se teď soustřeďujeme na Lubošovo vytažení. Konečně je nahoře. Nohu přes okraj skruže, se nás vesele ptá: „Dostali jste ode mě esemesku?“ Dozvídáme se, že si tímto způsobem zkusil přivolat pomoc, ale jak je vidět, až ze dna by to rozhodně nešlo.

Konečně dolů

Přichází řada na mně. Kromě lezecké výbavy, světla a vysílačky s sebou beru také foťák, kameru a píšťalku. Chceme vyzkoušet, jak bude zespod slyšet její vysoký zvuk. Sestup si doslova užívám. Rozhlížím se po stěnách studny. Betonovou skruž záhy střídá kamenné ostění. Po dalších pár metrech se ocitám v hluchém prostoru tvořeným lávovým tufitem. Všímám si v něm stovek nenápadných rýh, které byly vytvořeny jednoduchými nástroji při výstavbě studny.

Studna je stará dvě a půl století! Mimoděk mě napadá, že téměř vše, co nás dnes v našem světě obklopuje, ani vzdáleně nedosahuje kvality dávných řemeslníků. Jak to ale všechno tenkrát dokázali, kladu si otázku během dalšího sestupu? Stěny jsou téměř dokonale kruhové. A ta hloubka… Pohledem vzhůru se ujišťuju, že teď už je to nahoru hezký kousek cesty. Z kámošů nahoře už jsou jen tečky po obvodu bílé díry. Z těch nejhlubších studní na Sahaře jsou prý vidět hvězdy i ve dne. Já však dnes tady na Uhlířáku žádnou tam nahoře nevidím…

Jak vůbec mohli dole řemeslníci pracovat – dýchat? V dnešní době je pro hasiče velmi jednoduché ověřit si „dýchatelnost“ prostření pomocí speciálních měřících přístrojů. Přístroj lze buďto přímo spustit na laně ke dnu studny nebo lze použít sací hadičku, která bývá rovněž součástí některých měřících přístrojů. Pomocí přetlakové ventilace nebo rozprášeného proudu lze pak nahromaděné plyny nahradit čerstvým vzduchem. V dřívějších dobách si však řemeslníci museli umět poradit jinak.

Do studny byla spuštěna buďto petrolejová lampa nebo svíčka, která např. při nadměrném výskytu CO2, který je těžší než vzduch, uhasla. Ještě zajímavější pak bylo řešení nastalé situace tehdejšími řemeslníky – „studnaři“. Na dno prý byly naházeny čerstvé stromky a větve, které postupně výskyt CO2 snížily na úroveň, kdy už bylo možno s pracemi bez obav začít.

Na dně

Konečně mám pod nohama pevnou zem. Klukům nahoru tuto skutečnost oznamuji a zároveň je žádám o chvíli strpení. Chci jednak vyzkoušet píšťalku, ale hlavně se chci pokochat geniem loci onoho místa. Brzy si však všímám lešeňových trubek, které trčí přímo vzhůru podél stěn. Jak hluboko pod zem by člověk musel, aby unikl současnosti? Snad právě díky oněm trubkám a také větvím, které se na nich za dlouhý čas zachytily, teď nestojím ve vodě, říkám si v duchu.

Studna tedy pode mnou ještě pokračuje. Možná, že už někde těsně pode mnou je ústí do oné postranní chodby, kterou jsme já ani Luboš během sestupu nikde nenašli. A jak hluboko pode mnou je vlastně voda? Vždyť už teď jsem téměř ve 40 metrech! Takové a podobné úvahy se mi honí hlavou, musím ale už nahoru, abych zbytečně nezdržoval ostatní kluky.

Na světle božím

Nutno přiznat, že i přes to, že se na dně starobylé studny skutečně velmi líbilo; a bylo tam na rozdíl od povrchu i velmi příjemné teplo, na světle božím bylo mnohem příjemněji. V tomto případě se rozhodně vyplatilo jít za světlem na konci tuneluJ. Kámoši mě krátce vítají a už se na špagát váže další kousek. Nutno už jen dodat, že jsme si i tento neplánovaný výcvik náležitě užili.

Mimo nové zkušenosti nám přinesl i mnoho zajímavých poznatků z oblasti lezení a nějakou tu zkušenost pro případnou skutečnou událost na tomto či podobném místě. Na stanici se později dovídáme, že studnu nechal vybudovat komtur Riedheim a snad prý se jí říkalo „Vikářská studna".

Možná se ptáte, jaká tedy byla její skutečná hloubka, než ji kdosi zaházel? To jsme samozřejmě zjišťovali jako první. Staré prameny uvádí, že Vikářská studna měla úctyhodných 56 metrů!

Foto a text: Štěpán Mikulka
www.ordinaryangels.net