Simulátor ve Švýcarsku.

Zpravodaj Ondřej Skramlík exkluzivně pro pozary.cz:

Omlouváme se za absenci čárek a háčků.Švýcaři nám bohužel bojkotují email.
Díky za pochopení.

V červnu letošního roku jsem dostal příležitost zucastnit se
vycviku v takzvanem flashover simulatoru. Prvni simulator byl
zkonstruovan v osmdesatych letech ve Svedsku. Ze zeme sveho vzniku se
brzy dostal do ostatnich severskych zemi a dale do Evropy. Tento
zpusob vycviku si osvojili hlavne ve Finsku, kde brzy vyvinuli svuj
styl. Puvodcem myslenky byla tehdy tamejsi skandinavska architektura,
ktera klade duraz na drevene stavby, ovsem velmi dobre tepelne
izolovane.
Samotny simulator se na prvni pohled prilis nelisi od
transportnich kontejneru, ktere jsou k videni na nakladnich vlacich a
lodich. V celnich dverich jsou otvory pro protazeni hadic, ve strese
je poklop, oteviratelny zevnitr. V zadni casti kontejneru je jakesi
podium, schod, ve kterem je instalovan digitalni teplomer, ktery meri
teplotu ve stropni i podlazni casti. Na tomto schodu byvaji
umistovany drevotriskokve desky, ktere se zapali behem samotneho
vycviku, dve jsou u zadni steny, po jedne pak na bocnich stranach.

V podlaze podia je i dalsi poklop, ktery slouzi pro uklid a ktery je
behem vycviku zavreny.
Vycvikova jednotka probiha zhruba dvacet minut, ale i dele,
zalezi na vnitrni teplote v kontejneru. Dvermi se protahnou dva C
proudy, jeden utocny, vycvikovy, druhy je zalozni. Vycviku se ucastni
dva instruktori a maximalne ctyri hasici. Blize k ohni se posadi
hlavni instruktor, po jeho bocich dva hasici. Za nimi je druhy
instruktor, ktery zaroven ovlada stresni poklop, za nimi potom sedi
dalsi dva hasici. Jeden z nich na pokyny prvniho instruktora ovlada
vstupni dvere.

Instruktor zapali desky a necha je nekolik minut rozhoret.
Vsichni jsou samozrejme v plne zbroji, s dychacimi pristroji,
nomexovou kuklou pod helmou a pres sebe si jeste prehodi neco jako
plastenku s kapuci, vyrobenou rovnez z nomexu. Zavreme dvere a show
zacina. Ze zacatku horeni, kdy zakoureni uvnitr neni jeste prilis
velke, je zretelne videt „dychani“ ohne u otvoru ve dverich. Kour
postupne vyplnuje cely vnitrni prostor. Teplota v horni casti stoupa
behem chvile na 500–600 stupnu Celsia, u podlahy az na 80 stupnu
Celsia. Pod stropem se hromadi horlave plyny a nespalene zplodiny
horeni. Pote, co kour vyplni vnitrek kontejneru, plameny temer
uhasinaji a teplota zase klesa. Instruktor vyda pokyn k otevreni
dveri a poklopu. Ve spodni tretine
simulatoru je videt nasavani vzduchu ohnem, v hornich dvou tretinach
pak unika kour. Teplota opet stoupla na puvodni hodnoty a jazyky
plamenu (horicich plynu a sazi) se blizily pomalu k nam. Cele to
netrvalo dele nez nekolik malo sekund, kdyz instruktor provede dva
kratke striky proudnici a zchladi horke plyny, ktere se zacaly
vznecovat. Pak se zavrou dvere a cely prostor zahali tentokrat nejen
kour, ale i para. Instruktor nechava zavirat a otvirat dvere a
stresni poklop a pomaha ohni, ktery nasledne zahani na ustup pouze
kratky striknutim do horicich plynu nad ohniskem pozaru. Idealni
nastaveni proudnice je uhel zhruba 30 stupnu rozptylu
a staci minimalni mnozstvi vody. V ramci moznosti omezenych maskou
dychaciho pristroje, instruktor komentuje probihajici procesy. Behem
sezeni se nam podarilo nekolikrat vyvolat plameny plizici se proklate
nizko nad nasimi hlavami az ven z otevrenych dveri. Pote se vyplizime
i my.
Nas vycvik probihal ve dvou dnech, pokazde jedna az dve jednotky
dopoledne a jedna odpoledne. V prestavce kazdy z ucastniku vypije
zhruba 2 litry vody s isostarem. Samozrejme si sdelujeme sve dojmy.
Nejsem jediny, kdo se ucastni poprve. Pak uklidime kontejner a kazdy
z nas si vyzkousi nanecisto praci s proudnici. Druhy, posledni den,
kdy uz jsme si zvykli na podminky, je na kazdem z nas, aby si
vyzkousel jak vlastne na to. Aby se kazdy z nas mohl vystridat a
osvojit si princip, jak a kam strikat, delame dve session. Prestoze
vetsina z nas si pomerne rychle osvojila ten spravny grif, jeden z
kolegu zacina strikat kompaktnim proudem do plamenu a pouziva
neumerne velke mnozstvi vody. Bez ohledu na nomexovou kuklu se mu
podarilo, ze mam opareny krk a usi.
Ve Finsku prodela tento vycvik kazdy hasic nejmene jednou za rok
a poprve se ucastni jiz v hasicskem ucilisti. V zavodnim utvaru
hasicu CERNu, v Zeneve, kde jsem momentalne na stazi, maji jeden
takovy simulator. Posledni tri roky, odkdy tu simulator je, byl
angazovan instruktor z Finska, ktery vedl skoleni nejen pro hasice,
ale i nove instruktory. Prijizdeli i hasici z cele zapadni casti
Svycarska a z prilehlych regionu Francie. Ve Skandinavii se ve snaze
navodit co nejrealnejsi situace pozarniho zasahu delaji podobna
skoleni i mimo kontejner, v domech urcenych k demolici. Frekventant
pronikne do mistnosti zhruba osm minut po vzniceni (prumerny cas
dojezdu jednotky), zchladi horici plyny a pote uhasi pozar, pro tento
ucel napr. zapalenou pohovku. To vse pod dohledem instruktora, behem
nejakych deseti sekund, za pouziti jen nezbytne nutneho mnozstvi vody
a pri vysoke kulture haseni. Samozrejme, je to jen vycvik, kazdy
zasah vypada vzdy uplne jinak.

Přesto, podle meho nazoru, tento simulator, nakladna, ale
uzitecna hracka by nasla sve uplatneni i u ceskych hasicu. Snad az se
najdou dostatecne financni prostredky.
Autor: Ondrej Skramlik
HZS Praha, t. c.
CERN