Expedice Peking aneb China Fire 2013 potřetí

Druhý den, tentokrát již plnohodnotný, nám přinesl opět mnoho zajímavých pozitivních i negativních poznatků o tomto světovém velkoměstě. Nehledě na fakty, poněkud ztrpčující běžný život turistů jako jsme my.

Po ranním vstávání se hned ukázalo, jak lichá byla chvála zdejší hotelové wifiny, když se dlouho nedařilo vložit na web článek č. 2. Že je zde blokován Facebook a jiné weby, s tím se vyrovnáme, ale nechodící internet jako takový je peklo.

Po virtuálních útrapách a snídani čínského jídla z krabičky se tedy dopoledne vyrazilo do centra města, i když toto je poněkud široký pojem. Není to centrum, jako známe z naší matičky Prahy, a to nejen co se rozlohy týče.

Když se nám podařilo se prokousat úskalím metra, což se první den nejevilo zas tak moc složité, vystoupili jsme u největšího obchodního a nákupního bloku ve městě.

Vidíte zde vedle sebe kancelářské budovy všech možných světových značek a výrobců nač si zrovna vzpomenete. Např. automobilka Audi zde má budovu, kam by se vešla malá část našeho krajského města, co se počtu osob týče. Stejné komplexy mají však i ostatní společnosti.

Hned za tímto blokem se nachází nákupní centrum a proslulý trh. Zde jsme poprvé viděli v Pekingu hasičské auto, i když ne tak doslova. Jednalo se o stavbu, z části sloužící jako osvěta, čili preventivní pracoviště pekingského hasičského sboru a ze strany do ulice jako prostor pro LED billboard, propagující i blížící se hasičský veletrh.

Zde jsme potkali čínského človíčka, tzv. naháněče. Ten nám posléze poradil, jak vyzrát na zdejší mobilní internet a ukázal nám, kde je tady konečně hasičská stanice.

Po pár krocích se naše čtyřka i s ním u ní ocitla. Bohužel, nebylo možné se podívat dovnitř. Hasičské stanice zde hlídá armáda a ani tato v centru nebyla výjimkou. Jedná se o menší stanici, obsluhující svůj hasební obvod přilehlých ulic.

V garáži se nachází dvojice zásahových automobilů, o jedné z nich jsme vám přinesli článek v sekci TECHNIKA. Druhé vozidlo je cisterna s technickým vybavením. Přes vojáka na bráně však lidově řečeno nejel vlak, víc se zjistit nepodařilo. Podívejte se alespoň na snímky, jak stanice vypadá.

Jakmile nastal čas oběda, šlo se na pekingskou kachnu, jak doporučil náhončí, tvářící se jako přítel a pomocník. O tom, jaká to byla chyba, nemá smysl ani mluvit. Ale okusili jsme prostě čínskou gastronomii se vším všudy. Jídlo samotné chybou nebylo, to ale ostatní není pro Evropana a to včetně ceny. Když vidíte chování místních strávníků při stolování a samotné konzumaci či po ní, to je prostě peklo, čínská mentalita je holt naprosto jiná. O restauračním WC raději nemluvě. A to se nejednalo přitom o nějakou „špeluňku“, kde se schází spodina, ba přímo opačně.

Jakmile jsme vypadli z restaurace, šlo se napříč centrem dál. Zastavili jsme se také na zdejším lidovém a dle všech průvodců turisticky nejatraktivnějším trhu. Že se v mnoha stáncích s „rychlým občerstvením“ brouk nebo jiná potvora na špejli ještě hýbala, není třeba dodávat.

Do toho směsi nejrůznějších vůní a smradů, pokřikující prodejci, tlačenice, že se ani projít nedalo. Jedním slovem hustý. Ale slíbili jsme si, že se na toto místo ještě vrátíme, neb Petr Svoboda něco hmyzu případně ostatních dobrot ochutná.

Z tržiště se naše skupina přesunula naplánovanou několikakilome­trovou procházkou přes hlavní část centra Pekingu do České hospody. Cesta to byla poměrně strastiplná, neboť vidět zdejší kontrast bohatství a chudoby na jedné ulici, to se opravdu jen tak nepozná.

Na pravé straně luxusní obchody a autoprodejci světových značek, na straně druhé rozpadající se malé domky zbytku původních obyvatel. Toto je ten pravý Peking. Na rovinu, do těchto uliček jsme se neodvážili. Ne nadarmo je zde i opravdu velká policejní stanice.

Následoval plynulý přechod další několikaproudé ulice přes nadchod. Najednou jsme se ocitli ve zdejší ruské čtvrti. Nutno podotknout, že nikterak malé. Spousta ruských krámů, kanceláří nabízejících přepravní služby s Ruskem apod. Bylo to trochu překvapení.

Poté se prošlo místní obdobou „central parku“ a byli jsme konečně v České hospodě. Knedlo-zelo-vepřo, guláš, smažák, jo, šlo to. Pivo ze Smíchova bylo vyloženě lahodné, i když doma se o něm nevyjadřujeme leckdy v superlativech. Zde je to ale jiný případ. Vytknout se dá snad jen tatarská omáčka, do které i tady přidávají nevoňavé čínské „cosi“.

Česká oáza uprostřed Číny nás vyloženě potěšila, ale kvůli ní tady nejsme. Po jídle se razilo dál, cílem bylo zdejší modré ZOO, tedy vodní svět. Bohužel jsme nevěděli, že má velmi omezenou otvírací dobu, takže se jeho návštěva odložila na neurčito.

Doba se nachýlila, bylo již sedm večer místního času, v ČR tou dobu odbíjela jedna hodina po poledni. Vyšli jsme směr metro a to v části města, kde jsou nejrůznější vládní a státní instituce. Všudypřítomní policisté a vojáci toho byli důkazem.

Dokonce je tady i malá policejní stanice, či spíše stánek, co je osazen majáky v LED provedení (opět něco pro ruskou vlaštovku). Ani v té problém nebyl, ten se nacházel v konci pracovní doby. Tudíž se ulice nacházely plné spěchajících lidí domů. Podzemní dráha byla téměř nedostupná. Když se nám do ní podařilo dostat, natočil Martin Kavka další materiál pro slíbený článek o ní.

Po vystoupení z „naší“ stanice jsme se ještě stavili ve zdejším krámě a pořídili něco zásob, ať se nám večerní porada lépe daří, bo hladový hasič je špatný hasič a to i v roli turisty.

PS: Zdejší silniční doprava, zejména nejrůznější rikši a jim podobná k údivu plně funkční přibližovala, z toho nám asi brzy hrábne a to do slova a do písmene. Kdo nezažil, neuvěří.