Expedice Peking aneb China Fire 2013 pošesté

Neděle nám v Číně přinesla věru letní počasí, alespoň zde v Pekingu, kde svítilo sluníčko fest. Bohužel všudypřítomný prach a smog hatil předpoklad dobrého dne. Bylo ho o poznání více, než je obvyklé, takže plánovaný program se neuskutečnil a procházka po městě nebyla moc příjemným zážitkem. Každopádně vás o druhý víkendový den neochudíme. Přišli jsme mimo jiné na to, že i památky mají své hasičské hlídky.

V ranních hodinách to začalo již na recepci hotelu, kde není možné z nám nepochopitelných důvodů zaplatit na celou dobu pobytu naráz. Musí se platit každý den zvlášť, což přináší brzké vstávání a chvátání s kartou na recepci, kde na vás zírá anglicky nemluvící slečna. Dnešek byl obzvláště pikantní, neb polovina expedice spěchala na rychlovlak do Šanghaje. Nakonec snad vše klaplo, vlak určitě, hotel uvidíme zítra (jakože pro vás dnes).

Druhá polovina zůstala v Pekingu, kde měla v plánu trávit odpočinkový den v leteckém muzeu, než začne hektický veletrh. Značná únava, nikoliv společenská však změnila plány, proto byla zvolena varianta B, tedy lehčí procházku po městě a slíbenou návštěvu našeho nového kamaráda na hasičské stanici.

Že to všechno dopadlo ne zcela dle představ, je jasné. Z lehčí procházky se klasicky stala túra jak řemen. Výšlap přes celé náměstí Tien An Men, prohlídka zdejších budov a postupné poznávání toho, jak je to v tomto místě s bezpečností. Policistů a vojáků tady hlídá značné množství. Vládní palác je vládní palác.

Od běžných smrtelníků ho dělí zábradlí v půlce chodníku a stráže včetně neuniformovaných agentů. Fotit tyto honosné, i když co se architektury týče nevzhledné stavby, nikdo vyloženě nezakazuje, ale ani nijak neoplývá nadšením. Ostatně velký bratr stále hlídá pohyb každého přes stovky kamer.

Pořídili jsme tedy záběry hlavní budovy a pokračovali dále po náměstí, které je svojí rozlohou velké jako naše menší město.

Ještě detail k náměstí, od metra se na jeho středové části dostanete přes mega podchody, ve kterých by vedle sebe mohlo projet v pohodě několik nákladních aut.

V jeho dolní části se nacházel jeden z podchodů, kterým se dalo přejít do jeho prostřední promenády. Ještě předtím jsme spatřili automobilovou plošinu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nebyla v policejních službách. Máme ji samozřejmě i vyfocenou.

V podchodu nás čekala kontrola jak na letišti, rentgen, namátková prohlídka zavazadel, opravdu všudypřítomná bezpečnost na prvním místě. Ostatně stejně je tomu i v podzemní dráze.

Když se člověku podaří přes toto proniknout, ocitne se na prahu dvou naprosto odlišných kultur. Dnešní vládnoucí garnitury a dob dávno minulých. Kontrast staveb, které od sebe dělí mnoho staletí, hovoří za vše. Vidíte zde naprosto neslučitelné věci, ale taková je prostě dnešní Čína.

Z náměstí naše osiřelá manželská dvojice vyrazila opět podchodem na protější chodník, kde se nalézá další historická stavba. Vede skrze ní brána a nás zajímalo, co je za ní. Jaké bylo překvapení vidět dlouhou promenádu a dva vozy jakoby historické tramvaje.

Ne, není to žádná linka, jen turistická atrakce, mající za cíl připomenout dobu nedávnou. Tramvaje jezdí na elektřinu, ale není tady trolejové vedení, iluze tak není dokonalá, ale to nikomu nevadí.

Našli jsme zde i poštovní úřad a poslali další pohledové zdravice do domoviny. Z něj se šlo rovnou na oběd. Ano, správně, americká houska v čínském provedení a studená cola k tomu. No a co pak?

Nedaleko – tento pojem je v Číně trochu nadnesený – takže o několik kilometrů dále – se nachází jedna z památek, kterou je hodno v Pekingu spatřit. Je jí Chrám nebes a jeho park.

Na konci promenády jsme tedy hledali přechod přes frekventovanou silnici, abychom mohli k památce vyrazit. V tom nás odlovil řidič rikši, že za 30 juanů není cesta problém. To nebylo plánu, tak začalo smlouvání a nakonec se jelo za třetinovou cenu.

O zážitky nebyla cestou nouze. Zdejší rikšaři si nedělají moc obavy o bezpečnost, jejich hlavní zbraní je klakson, který používají neustále. Otočili jsme se do protisměru přímo uprostřed křižovatky, což už byl sám o sobě dost adrenalinový zážitek. Pak vedla jízda jedním z pekingských hutongů, čili původních částí města.

To je jen pro otrlé. V průvodcích se sice dočtete o malebných uličkách, nebádajících k procházkám hutongy, tento ale rozhodně k ničemu podobnému nelákal.

Až neskutečný smrad, linoucí se z něj, odvábil hned každého turistu, co jsme potkali posléze po vystoupení z rikši u brány do parku. Br, nepěkný zážitek. Chrám nebes na to jistě dá zapomenout, jak jsme doufali a nemýlili se.

Už jen samotný park, rozlohou připomínající město, vzbuzoval dobrý dojem. Každý strom v něm má svojí značku, vše je pečlivě udržováno, což je samozřejmě v odrazu velký finanční přínos od turistů za vstupenky sem. Navíc se platí za prohlídku chrámu jako takového.

Nutno říct, že je to opravdu skvostná stavba jako celek. Podívejte se na fotografie a uvidíte, že nelžeme.

Při naší zpáteční cestě najednou proti nám vyrazil červený dodávkový vůz s majáky, byla to místní stálá požární hlídka. Ve voze bylo malé čerpadlo s příslušenstvím a hadice pro provedení hasebního zásahu. Že je tato historická památka nevyčíslitelné ceny chráněna i takto, není divu.

Z chrámu jsme se vydali na domluvenou schůzku s naším novým kamarádem, velitelem ze stanice v centru Pekingu. Na hasičárně jsme mu předali za jeho vstřícnost pár pozorností od českých kolegů. Po kratším rozhovoru následovalo rozloučení s tím, že se do našeho odjezdu ještě asi zastavíme.

Pak už to byla klasika, metro, několik přestupů, místní krám, čínské jídlo v krabičce, čínské pivo v láhvi, čínské cigarety a finále čínský akční film na čínské televizní stanici, který končí v době psaní těchto řádků (01.30 pekingského času, tj. 19.30 českého).

Za naší polovinu expediční skupiny je to z Číny pro dnešek vše.

PS: Pokud člověk v Pekingu má pocit, že je ve velkoměstě, je tomu skutečně tak. Ale pozor, nic není jak se zdá ;-)