Hasiči Jižní Ameriky aneb Ondra Fabián na cestách po Peru a Bolívii

V rámci měsíčního putování po Jižní Americe se mi naskytla příležitost navštívit v rámci volného času nebo na úkor vynechání prohlídky kostela, místní požární stanice.

Vzhledem k tomu, že jsem procestoval čtyři země Jižní Ameriky a navštívil celkem 11 požárních stanic, rozdělím fotoseriál na tři díly.

Vše začalo nevině v hlavním městě Peru v Limě. Jdu takhle po ulici a vidím, jak kolem mě projíždí hasičská cisterna. Udělám pár záběrů a pokračuji v prohlídce města. Po chvíli vidím, jak hasiči zastavují a někam couvají. Odpoutávám se tedy od skupinky spolucestujících a za rohem objevuji požární stanici.

Požární stanice se nachází v historické části Limy. Při pohledu na vybavení stanice si říkám – no to je paráda! Odchytávám prvního hasiče, na kterého jsem narazil a snažím se mu vysvětlit, že jsem z České Republiky a že jsem taky hasič. Dávám mu do ruky obrázkovou brožurku české požární techniky, která mi otvírá dveře k prohlídce stanice. Bohužel nikdo z hasičů neumí anglicky a já zase neumím španělsky, takže se mi nepodaří zjistit žádné konkrétní informace. Ale jako první kontakt s místními hasiči to byl velký zážitek.

Za několik dní jsme se v rámci našeho zájezdu začali přesunovat po Peru a já si říkal, že v každém městě, které navštívíme, navštívím i místní hasiče. Za krátkou dobu jsem byl ale vyveden z omylu! I v některých větších městech hasiči nejsou, a jak jsem se dozvěděl, jsou i města, kam nejbližší hasiči dojedou za 40 minut.

Naše putování pokračovalo do města Nazca. Zde jsem našel požární stanici na okraji centra města a myslím si, že to byla v tomto městě jediná stanice. Po příchodu ke stanici vidím zamčené dveře a nikde nikoho. Asi po 15 minutách se z kanceláře vynořil jediný hasič, který byl přítomný na stanici. Stejným postupem jako v Limě (opět jsem ukázal obrázky české techniky), jsem měl volný vstup do celé stanice.

Při pohledu na stařičký mercedes, jsem ve své brožuře nalistoval zásahový vůz hasičů HZS MSK-CAS 20 Mercedes-Benz Econic a ukázal ho místnímu hasiči. Jeho údiv byl zcela zjevný. Bohužel od jen španělsky mluvícího hasiče jsem se zase žádné bližší informace nedozvěděl.

Další stanice, kterou jsem navštívil, byla ve městě Cusco. Už jen dojít k ní, byl nadlidský výkon, neboť samotné město se nachází v nadmořské výšce kolem 3600 m. I když si člověk řekne – tam zaběhnu za 10 minut, tak opravdu v této nadmořské výšce nezaběhne!

Navštívená stanice je centrální stanicí pro město asi o 340 000 oby­vatelích, což odpovídá zhruba Ostravě. Při tomto porovnání mě napadla otázka: co hasiči v Cuzcu můžou uhasit, zejména v případě většího požáru? Samotné město a hlavně okrajové části jsou postaveny ze všech možných i nemožných a hlavně velice hořlavých materiálů. A domy jsou umístěny tak hustě, že raději ani nemyslet, co by se při požáru dělo.

Vstup do stanice se mi povedl až na druhý pokus. Při prvním pokusu jsem narazil na staršího hlídače, který mě nekompromisně a bez mrknutí oka vystrkal z garáže zpět na chodník. To mě ale neodradilo a trpělivě jsem čekal. Věděl jsem, že stanice jsou společné jak pro hasiče, tak pro zdravotníky a měl jsem štěstí! Za chvíli z bočního vchodu vykoukla zdravotnice, která, když jsem jí řekl, že jsem hasič, tak postavila hlídače do pozoru, a stanice mi byla volně přístupná.

Poslední navštívená hasičská stanice v Peru byla ve městě Puno na břehu jezera Titicaca. Bohužel opět pouze španělsky hovořící hasiči, takže prohlídka proběhla pouze po fotografické stránce. Zde mě zaujalo, že stanice je jakési obřadní místo, kde je možno si zapálit i svíčku.

Další navštívenou zemí na trase našeho zájezdu byla Bolívie. Zde jsme bohužel pobývali jen v malých městech, kde hasiči nebyli a tak jedinou navštívenou stanicí nakonec zůstala stanice v centru města La Paz.

Ke stanici jsem se dostal taxíkem po celkem složitém kličkování městem, kdy ani taxikář nechápal, proč se chci jet podívat zrovna na hasiče. Nakonec jsem stál před požární stanicí v nadmořské výšce kolem 4000 m, což je pro město La Paz běžná nadmořská výška. Vstup na stanici již nebyl tak jednoduchý jak v Peru. Na vrátnici jsem musel počkat, až seženou velitele stanice. Ale ten zas uměl trošku anglicky, takže se s ním i dalo povykládat.

Velitel se mi věnoval asi 30 minut a provázel mě po stanici. Stanice slouží jak pro hasiče a zdravotníky tak i pro pyrotechniky. Toto zřízení je dáno systémem zařazení hasičů. Hasiči jsou zde bráni jako složka policie. Velitel mi vysvětloval, že není jen hasič, ale může dělat i kriminalistu, pochůzkáře na ulici či řídit dopravu, může dělat i zdravotníka.

Co se týká techniky, tak disponují vesměs starší kusy, ale ve výbavě mají i nové automobily Nissan Patrol.

Pro hašení požáru nemají na výjezd do města nějakou velkoobjemovou cisternu. Stačí malé zásahové auto, ze kterého je možné se připojit na hydrantovou síť města.

Na stanici je opět umístěno modlitební místo, kde i patron hasičů má oblečený nehořlavý oblek s reflexními pruhy.

Při pohledu na stanici jsem se divil, jak jsou schopni vůbec s technikou vyjet, když ji mají totálně zastavěnou. Vysvětlili mi, že se to vždy nějak přeparkuje. Usuzuji, že výjezd jednotky do dvou minut asi nezvládnou!

Rovněž se velitel pochlubil tím, že se jim v tuto chvíli staví nová moderní stanice, kde budou mít zcela jiné podmínky než ve stávající.

Při odchodu ze stanice mi popřál šťastnou další cestu a v případě problémů ať volám 119, že vždy někdo přijede na pomoc. V dalším díle pak požární stanice Argentiny.

Ondřej Fabián