„My vždycky volávali HOŘÍÍÍ“ aneb historie ohlašování požárů začala u ponocných, tři údery zvonem značily požár na Malé Straně

Dnešní toulky hasičskou minulostí zahájíme trochu netradičně, anekdotou. Babička si čte v novinách – v případě požáru volejte 150! Kroutí šedivou hlavinkou a říká si, bóže, to jsou novoty! My vždycky volávali HOŘÍÍÍ! A téma je jasné! Historie ohlašování požárů.

Pro včasné odhalení ohně a ochránění majetku občanů byly zaváděny jakési noční hlídky. Ty obstarával sám purkmistr s několika měšťany. Což se zúčastněným brzy hrubě nelíbilo a tak nechávali za sebe hlídat čeleď. A zde jsou položeny základy zvláštní noční hlídky – ponocného. Dokonce i v požárním řádu císaře Maxmiliána z r. 1570 se přímo praví :

Aby časem nočním též i ve dne v městech Pražských žádná zlá vuole se nesběhla, ráčíme poroučeti všem třem městuom Pražským, aby denní i noční varty, ponůcky pro oheň i jiné případnosti skutečně nařídili, jakož pak naše císařské v tom další přísné poručení jest, aby Pražané pod každou věží na mostě Pražském čtyři ponocné a další čtyři na mostě drželi, aby časem nočním sem i tam chodili.

Jak se později ukázalo, tato služba měla i stinnou stránku. Páni ponocní často holdovali alkoholu a tím zanedbávali základní povinnost, navíc se kolem r. 1600 přišlo na to, že kradou (jako straky)a ještě k těmto podlým činům pocestné nabádají.

Pražští konšelé vydali usnesení, že na radniční věži budou ponocní bedliví, střízliví, zkušení a dobře se chovající. V noci dva, ve dne jeden. Byl určen i způsob signalizace. V denní dobu červený plátěný praporek na dlouhé tyči, v noci lucerna s hořící svíčkou. Kde byl zjištěn oheň, tím směrem vystrčen tu praporek, tu lucerna. Samozřejmě, že bylo burcováno zvonem, trubkami, křikem.

Jak bylo zmíněno, byla domluvena signalizace. Byly hojně používány zvony, zvony zvláštní, málokdy používané. A alarmování zvony? Jeden úder znamenal požár na Starém Městě, dva na Novém Městě, tři na Malé Straně, čtyři oheň na Hradčanech, pět na Josefově, šest za branami města. Později pět zazvonění patřilo požáru na královském hradě na Hradčanech, Josefov připojen ke Starému Městu.

Na ulicích pořád chodili ponocní, kteří spadali pod hejtmany čtvrtí. Povinnosti občanů byly dány předpisy, které vydalo městské představitelstvo. Pochopitelně povinnost opatrně zacházet s ohněm a když už se to stalo, všemi prostředky, tehdy dostupnými, omezit škody živlu na minimum. Za nedbalost byly tvrdé tresty.

A jak takové vyhlašování požárního poplachu vypadalo ukazuje následujících několik řádek.

Hlásný na novoměstské věži zpozoroval oheň a začal vyzvánět na hasičský zvon. Hasič v novoměstském dvoře počítal údery a ihned hlásil veliteli hasičů, kde že to hoří. Zatím co se připravovaly vozy k vyjetí, pádil další hasič k věži, kde mu hlásný hlásnou troubou sdělil patřičné informace. Odtud hasič běžel do Staroměstské radnice, kde byli také hasiči, další informace směřovala do centrály. Atd., atd. Že docházelo ke spletení adres, je jasné.

Začalo se však, pomalu, ale jistě, blýskat na lepší časy. V Americe se r. 1791 narodil v nenápadné rodině Morseů synek Samuel. Vstoupil nesmrtelně do technického pokroku světa. Vymyslel speciální znakovou abecedu, kterou uplatnil ve svém dalším vynálezu – vynálezu telegrafu. To by bylo něco pro hasiče.

V té době (1857) se už v c. k. Monarchii 10 let telegrafovalo, pro zajímavost od r. 1847. Protože v našem bohulibém císařství šlo všechno hezky pomalu, žádné chvátání, tak až v r. 1867 je podán návrh na zřízení telegrafního spojení mezi věží zámeckou hradčanskou s věží staroměstskou a obecním dvorem na Starém Městě. A zase to trvalo nějaký pátek, než se městská rada rozkývala patřičným směrem.

Zkrátím to… 10. 12. 1878 je slavnostně předán veřejnosti požární telegraf. Na financování zřízení a provozu se valnou měrou měrou podílela Pražská městská pojišťovna a další pojišťovací společnosti. Kdo všechno byl na telegraf napojen? Z ústřední stanice na Starém Městě vedlo šest hlavních linek.

Telegrafy byly vybaveny stanice ve staroměstském, novoměstském a malostranském obecním dvoře, ve staroměstské radnici a v hlásných věžích na Novém Městě, Malé Straně a Hradčanech. Telegraf byl také napojen na vodárny, to pro případ potřeby zvýšení tlaku vody do potrubí. Ve vodárnách požární telegraf pouze vyzváněl. A volejme sláva, v r. 1879 je v Praze nainstalováno již 41 hlásičů! Téhož roku, 7. listopadu, byly vydány první instrukce pro požární telegrafy. Zároveň je jmenován správce telegrafu.

Telegraf je jedna věc, požární hlásič druhá. A tady je nutno se na chvíli zastavit. Hlásič pouze oznámil nějakou událost a to bylo vše. Teprve při příjezdu pohotovosti k hlásiči se velitel dozvěděl podrobnosti. Někdy se tato situace ukázala jako osudová, což lze klasicky presentovat požárem Národního divadla v srpnu 1881!

1881: Proč hořelo Národní divadlo? Dva zámečníci dostali týden vězení

Automaty byly spuštěny ze všech možných míst, centrála zahlcena signály… a to bylo všechno! Všeobecný poplach pro všechny stanice. Z některých míst v Praze bylo vidět, co se děje, ale některé čety se vše dozvěděly až u divadla.

S požárním telegrafem se roztrhnul pytel. Ještě v r. 1879 je prodloužena telegrafní trasa od Újezdské brány do smíchovské radnice, kde sídlili místní dobrovolní hasiči. Počátkem srpna 1880 je na telegraf napojen Karlín, v půli prosince téhož roku je zaveden telegraf na hradní hasičskou stanici na Loretánském náměstí.

A pozor, v r. 1883 je zaveden telegraf do obecního dvora v Sokolské ulici! Nic vám to neříká? Ale ano, už tenkrát jsme tam byli. A to by bylo, aby nebyl telegraf! Ještě jedna poznámka, téměř na závěr. Od 1. února 1887 je hasičský sbor pověřen správou a řízením požárního telegrafu. Protože se rozrůstalo telegrafní spojení, dochází k rušení takových funkcí jako byli hlásní na věžích. Poslední dva skončili na malostranské Mikulášské věži v r. 1892.

Pokrok šel dál. Během desítek let se objevovaly různé tvary hlásičů. Určitě si ještě starší budou pamatovat těžké litinové červené schránky, upevněné na pouličních sloupech. Za sklíčkem knoflík, který se v případě mutnosti musel zmáčknout, pochopitelně po rozbití skla. Jenže, kolikrát se stalo, že kolem přejel těžký náklaďák, sloup se zatřásl a hasiči už pádili. Princip stejný, morseovka.

A dnes? Telefon, mobil. I telefonní čísla se změnila. Po léta volané číslo 233333 bylo v r. 1970 změněno na jednoduchých 150, v dnešní době přibylo ještě jedno, tísňové mezinárodní 112. Vybavení ústředen jiné, rozhodně lepší než vynález Samuela Morseho z Ameriky.

Začal jsem anekdotou, anekdotou skončím. Na ústředně zvoní telefon, spojař zavalen sdělením, že hoří. Kde? U nás! No jo, ale kde u vás? No u nás!! Vy nevíte, kde to je?? Jednalo se o ulici U nás na Praze 4. Hasiči včas dojeli, jak jinak.

Milan Krchov, emerit. archivář HZS hl.m.Prahy