Hasiči odcházejí do důchodu

V těchto dnech odchází do důchodu „velký hasič“, příslušník HZS Pardubického kraje plk. František Rulík. Neodchází však sám, spolu s ním jde na zasloužený odpočinek i další pardubický hasič, Vladimír Komínek.

Výjezdy k událostem mně budou moc chybět, říká František Rulík

V těchto dnech odchází do důchodu „velký hasič“, příslušník Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje plk. František Rulík. Až do této doby vykonával funkci ředitele územního odboru Chrudim.
Vztah k hasičům má ale v krvi odmalička. Poprvé držel v ruce stříkačku už v pěti letech. Ve svých deseti byl už velitelem žákovského družstva a o pět let později se oficiálně stal členem hasičského družstva v rodných Slatiňanech. S velkým očekáváním pak prožíval založení Veřejného požárního útvaru v Chrudimi v roce 1970. Právě založení sboru se stalo pro Františka velkou výzvou, protože toužil stát se hasičem z povolání. V prvním roce ale přišlo zklamání, protože přijímali pouze hasiče-řidiče a František neměl ještě v tu dobu patřičné řidičské oprávnění. Svůj sen, stát se hasičem z povolání, si splnil o rok později, kdy nastoupil k profesionálnímu sboru. Absolvoval řadu kurzů jako ostatní hasiči. Po několika letech u hasičů si ale František Rulík vážně zranil páteř, když jejich hasičské auto havarovalo při cestě k požáru obilí a lesa v Licibořicích. Hned po uzdravení se ale opět k hasičům vrátil, nebylo to sice k výjezdové jednotce, ale začal pracovat jako velitel veřejného požárního útvaru a v roce 2001 se stal ředitel HZS územního odboru Chrudim. Za dobu své ´kariéry´ u hasičů má za sebou téměř 1 350 výjezdů k požárům. Mezi nimi vzpomene i na ten, který ho naučil vážit si svého života.
„Byl to požár, kdy jsem byl ještě dobrovolným hasičem. V roce 1961 hořel cukrovar. Požár to byl obrovský, a jelikož hořel cukrovar celý týden, tak jsem také na místě celý týden zasahoval. Chtěl jsem z hořícího cukrovaru zachránit telefonní přístroj a šlápl jsem přitom na prkno, které bylo spojené s další konstrukcí. Ta se po chvíli začala na mě řítit. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je důležitější lidský život než nějaké materiální hodnoty,“ vzpomíná na svůj první velký zásah František Rulík. „Nad hořící propastí visel můj kamarád a jen díky opasku, kterým se zahákl o konstrukcí, přežil. Jinak by spadl do hořícího cukru.“
František tak zjistil na vlastní kůži, že hasiči nebojují jen s živly, ale mnohdy také se svými životy. V paměti mu zůstávají někdy i smutné příběhy, které hasič těžko ze své mysli odbourá. „Děti, kterým už nemůžete pomoci. To je asi to nejhorší, co hasič může zažít. Z Hamerské přehrady jsme vytahovali pět utonulých školáků. Hrázný tehdy naložil do loďky děti a ta se s nimi převrátila.“ Dalším, jak František sám říká, „masakrem“ bylo železniční neštěstí u Krouny v roce 1995. „První den jsem se emocemi nezabýval, není čas, to jsem zachraňoval zraněné a vyprošťoval mrtvé. Až druhý den po neštěstí mně pomalu docházelo, u jaké zkázy jsem byl. Tehdy mně vadili novináři, byli dotěrní a na mě začala dopadat celá ta katastrofa.“
Zanedlouho hasiči zasahovali u dopravní nehody nákladního vozidla a ze zdemolovaného náklaďáku museli pomocí páčidel vyprostit zraněného řidiče. „Tehdy nebylo k dispozici žádné speciální zařízení k vyprošťování, jako je dnes. Já jsem tam držel v náručí řidiče a on mi v ní po pár vteřinách zemřel. Je to hrozný pocit,“ říká František Rulík. Jenže právě tato nehoda se pro velitele požárního útvaru stala impulsem pro zakoupení vyprošťovacího zařízení. A díky tomu poznatku se chrudimský hasičský sbor stal jedním z prvních v České republice, který začal používat moderní vyprošťovací zařízení firmy Holmatro.
Za 35 let, které František Rulík strávil u profesionálních hasičů, ale i u dobrovolných hasičů ve Slatiňanech, se mnohé změnilo a hodně vylepšilo. Své zkušenosti nyní předává František mladším kolegům. A co mu bude při odchodu do důchodu určitě chybět? „Tak mně budou stoprocentně chybět výjezdy k událostem. Je to takový určitý adrenalin. Ale já se toho nevzdám, budu jezdit s naší jednotkou dobrovolných hasičů ze Slatiňan.“

Děkuji za rozhovor a přeji za HZS Pardubického kraje Františku Rulíkovi hlavně pevné zdraví!
por. Bc. Vendula Horáková, tisková mluvčí HZS Pardubického kraje

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Zásahů s dobrým koncem bylo málo," říká Vladimír Komínek

„Jako malý kluk jsem koukal přes silnici na hasiče v Hlinsku, jak trénují a cvičí, docela jsem to chtěl zkusit. Lákalo mě to. Přihlásil jsem se do žákovského družstva. Pak jsem ale opustil Hlinsko, protože jsem se v Holicích učil automechanikem a musel jsem také na vojnu, tak na hasiččinu nebylo příliš mnoho času. Hned po vojně jsem se ale vrátil do Hlinska a i k dobrovolným hasičům.
Hasiččina mně přirostla k srdci natolik, že jsem 1. 1. 1972 nastoupil mezi prvními k profesionálním hasičům do Chrudimi. Tady jsem odsloužil asi 10 směn a poté jsem odešel sloužit na zcela nově vzniklou hasičskou stanici do Hlinska. V Hlinsku jsem sloužil 21 let. Prošel jsem si funkcemi hasič, řidič strojník, velitel družstva a nakonec i velitel stanice v Hlinsku. Během těch pětatřiceti let jsem zažil spoustu zásahů, zažil jsem úsměvné výjezdy s dobrým koncem, ale více bylo těch smutných,“ říká Vladimír Komínek. „Jako rodákovi z Hlinska se mi hned vybaví dva velké požáry, a to požár herny stolního tenisu „U Benešů“ v dubnu roku 1982 a pak restaurace „Na Rychtě“ o čtyři roky později. Při těchto požárech spadly i střechy objektů. Dříve se nekladl tak důraz na prevenci jako dnes,“ vzpomíná na své zásahy Komínek a vzpomíná i na tragédii úmrtí děti na Hamerské přehradě. „Když při zásahu zemře člověk, tak je to strašné, ale když dítě, tak je to o hodně smutnější.“
Při svém vzpomínání na dobu strávenou u hasičů připomíná, že každý hasič musí zažít chvíle, kdy mu jde o život a pak je sám opatrnější.
Vladimír Komínek se v roce 1990 stal spoluzakladatelem dobrovolného sboru České hasičské jednoty v Hlinsku. „O šest let později jsme založili hasičskou župu u dobrovolných hasičů. V současné době je v První východočeské župě 18 hasičských sborů z okresu Chrudim a Pardubice,“ říká starosta župy Vladimír Komínek, který je také prvním náměstkem České hasičské jednoty v Praze. Vladimír Komínek v roce 1993 přešel z hlinecké stanice do Chrudimi, kde byl jmenován do funkce zástupce velitele veřejného požárního útvaru. O pár let později se stal zástupcem ředitele. Po zrušení této funkce se stal vedoucím oddělení integrovaného záchranného systému Hasičského záchranného sboru Chrudim. Vladimír Komínek je stále v celostátní komisi požárního sportu a léta byl rozhodčím požárního sportu nejen u nás v Čechách, ale také na evropském klání hasičů.
Vladimír strávil u hasičů téměř celý svůj život, vzpomíná nejen na dobu, kdy byl „mokrým“ hasičem či řídícím důstojníkem a jezdil k zásahům. „Od zásahu člověk přijel vždycky hodně unavený, ale s dobrým pocitem, že pomohl v nouzi jiným lidem.“ Vladimír vzpomíná také na své kamarády – „Tak třeba Jiří Culek a Jindřich Sedláček, spolu jsme ŕozjížděli´hli­neckou stanici. A nebo František Rulík, se kterým jsme ve stejný den nastupovali k hasičům a teď společně svou hasičskou kariéru končíme. Stýskat se určitě bude po té pravé „hasiččině“, ale práce u hasičů, alespoň u těch dobrovolných, pro mě určitě nekončí,“ říká Vladimír Komínek.

Děkuji za rozhovor a přeji za HZS Pardubického kraje Vladimíru Komínkovi hlavně pevné zdraví!


por. Bc. Vendula Horáková
tisková mluvčí
HZS Pardubického kraje

-wap-