Nemáme se za co stydět

Dne 16. června 1997 byl Ing. Miroslav Štěpán jmenován do funkce vrchního požárního rady České republiky. Pod jeho vedením prošel profesionální hasičský sbor řadou významných změn. Jak se dnes generální ředitel HZS ČR genmjr. Ing. Miroslav Štěpán dívá na své desetileté působení, jsme se zeptali při našem rozhovoru.

Nevím, zda jste vůbec zaregistroval, že v čele profesionálního hasičského sboru stojíte již 10 let?

Jak mi přibývají křížky věku, tak si to samozřejmě uvědomuji. Za deset let se stane hodně v životě člověka a za deset let se bezesporu hodně stane v životě firmy. A tím pádem, když člověk stojí v čele této firmy, uvědomuje si to více. Připomíná si to člověk nejen sám, ale připomenou mu to i lidé. Protože za 10 let si totiž vytvoříte spoustu vztahů a vazeb. Přicházejí nejen ti, kteří nějakým způsobem vyjadřují své uznání. Přicházejí i ti, které jsem v minulosti neuspokojil, nevyhověl jim nebo ti, kteří měli své ambice, jak sbor řídit nebo ho ovlivňovat, bohužel často jen ke svému obrazu, a ti to také připomínají. A protože podstatou mé funkce je práce s lidmi, zaregistroval jsem to stoprocentně.

HZS ČR prošel za toto období řadou zásadních změn, ať již z hlediska své působnosti, nebo organizační struktury. Jak byste charakterizoval jeho současné postavení?

To je otázka, nad kterou jsem mnohokrát přemýšlel. Ono se to ale špatně srovnává, protože sbor je vlastně úplně jiný, než jaký byl, když jsem nastupoval. Tehdy to nebyl sbor. Byla to, matematicky vyjádřeno, jakási množina okresních sborů a ty byly zcela autonomní a tady bylo jen ministerstvo, které plnilo jakési úkoly v oblasti státní správy, legislativy a výkonné funkce nemělo vůbec žádné nebo je vykonávalo nepřímo formou příspěvků tehdejším okresům, ať už to bylo na investice, mzdy nebo na něco jiného. Kdežto dnes už je sbor opravdu sborem v čele s generálním ředitelstvím, vnitřně se členící na organizační složky. Sbor je dnes jiný. Za těch 10 let se z něho stal pevný pilíř bezpečnostního systému České republiky s jasně definovaným posláním, úlohou v rámci IZS a krizového řízení. Myslím si, že sbor je dnes možná paradoxně více zvenku než zevnitř vnímán jako kvalitativně dobře organizovaná složka, jako subjekt, který skutečně poskytuje všestrannou pomoc. Koneckonců průzkum, který byl letos prováděn v rámci celé EU, vyšel pro profesi záchranáře velmi pozitivně. A pokud si dobře vzpomínám, v Čechách dalo profesi hasiče-záchranáře na první místo 97 % respondentů, a to i před tak prestižní povolání, jako je lékař. Náš sbor opravdu prošel obrovskými změnami a výsledky průzkumu a chápání role hasiče-záchranáře samy dokazují, kam se sbor dostal. Navíc, naše organizace a pojetí sboru, ale i celého IZS se těší velkému zájmu ze zahraničí se snahou řadu věcí transportovat do podmínek té které země. A to jistě nejen těší, ale i zavazuje.

Co považujete za hlavní mezníky, které nejvýrazněji ovlivnily činnost sboru za období Vašeho působení ve funkci?

Možná bych řekl, že nejen činnost sboru, ale i jeho stávající podobu. Na začátku velkých změn byly paradoxně povodně v roce1997, kdy se vlastně ukázalo, že ač jsme v té době nebyli ještě organizováni tak, jako jsme nyní, k překvapení mnohých byli hasiči prakticky jedinou složkou, která byla schopna koordinovaně pracovat, pracovala včas a pracovala rychle. A byly mnohé jiné subjekty, které takto nepracovaly. To byl jeden ze základních kamenů, které přispěly k tomu, že ve společnosti, a tím i u politiků, začala vznikat poptávka po jiné organizaci záchranného systému a celkem logicky bylo odvozeno, že jediná složka, která svoji činnost při povodních ukázala, byli hasiči, a proto ať jsou oni páteřní složkou pro tento charakter událostí. Nemluvím samozřejmě o takových událostech, jako jsou například epidemie, jejichž gesce je někde jinde. Byl to bezesporu velmi zlomový okamžik, mezník, který odstartoval reformu HZS ČR i civilní ochrany a legislativní úpravu záchranného systému a krizového řízení. Od toho se pak de facto odvíjely ostatní drobnější, leč důležité momenty. Když například požární ochrana přešla na Ministerstvu vnitra z tehdejšího civilně správního úseku do bezpečnostního úseku, začalo se na hasiče nahlížet jako na složku bezpečnostního systému státu. A také se otevřela konkrétní diskuze, co s civilní ochranou. Vlastně se tím předurčilo to, že je potřeba požární ochranu a civilní ochranu sloučit do jednoho systému, do jedné organizace. Pak už jenom následovala legislativní úprava a její vlastní schválení. Bezesporu velkým mezníkem také bylo politické odsouhlasení, že hasiči, pokud budou součástí bezpečnostního segmentu, by měli být ve služebním poměru, že na ně budou kladeny do budoucna vyšší nároky a vyšší nároky by měly být vykompenzovány nějakou sociální jistotou, tedy právě služebním poměrem. To byly asi nejdůležitější momenty, které je třeba zmínit, ale byly i další, které s tím samozřejmě souvisely, třeba otázky způsobu financování. To byl také velký zlom, takže těch mezníků je více. Start byl ale skutečně u zmiňovaných povodní, kdy hasiči obstáli a to ostatní už byla víceméně následná reakce. Spíš bych chtěl podtrhnout, že se časem ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí. Například události 11. září 2001 nebo povodně 2002 potvrdily, že stát potřebuje složku, která bude na tuto činnost systémově připravovaná, centrálně řízená a spravovaná. Ale to už je v rámci nové legislativy a jenom se potvrdilo, že tato legislativa byla vedena šťastnou rukou a nemusí být dál nijak drasticky měněna, a ukazuje se, že je organizačně a kompetenčně nastavena správně.

Od doby přijetí nové legislativy uplynulo v podstatě sedm let. Není nutná novelizace některých zákonů?

Skutečně nastalo období, kdy je možné vyhodnocení účinnosti této legislativy, co je na ní užitečného a dobrého a kde jsou případně nějaké mezery. Možná bych to rozdělil na části. První představuje zákon o požární ochraně, ten byl obsáhle novelizován v roce 2000 a do něho se promítly veškeré nové aspekty řízení požární ochrany ve státě. Dnes se na něj díváme jako na velmi vyváženou normu, a pokud uvažujeme o nějaké novele, pak je to víceméně novela technická, tzn. novela, která má odstranit jenom technické nedostatky, nikoliv nějaké systémové nebo organizační. Naproti tomu zákon o IZS a zákon o krizovém řízení jsou zákony, které byly vlastně úplně nové. Tam se rovněž vyhodnocuje, jestli je potřeba nějakých úprav. Zákon o IZS je asi filozoficky asi nastaven správně a čeká nás víceméně technická novela. Složitější je to u krizového zákona. V této normě musíme dořešit postavení obcí s rozšířenou působností. Je to také otázka, jak lépe nastavit problematiku krizových plánů, především krajů a v neposlední řadě, jak implementovat do této normy novou kategorii, a tou je ochrana kritické infrastruktury. V době tvorby tohoto zákona se tato problematika neřešila ani na úrovni EU, dnes se EU touto problematikou velmi vážně zaobírá a my nemůžeme stát stranou. Pokud se týká zákona o HZS ČR, také nevidíme důvod pro nějaké velké novely, spíš půjde o novelu technickou.

Mnohé se podařilo, něco určitě ne. Co se Vám nepodařilo dosáhnout nebo prosadit?

Já si myslím, že jestli se něco nepodařilo zatím prosadit, tak to je otázka finančních zdrojů pro zabezpečení ČR v oblasti záchranného systému, a tím i HZS ČR. Působnosti, které byly sboru dány legislativou, jsou náročné na peníze. Tudíž se potýkáme s nedostatečnou obnovou techniky, ale i nedostatečnými kapacitami v oblasti vzdělávání a výcviku. Já bych dokonce řekl, že do budoucna se to stane naší prioritou – dosáhnout konsolidovaného stavu v oblasti materiálně technického vybavení a již zmíněné investice do lidí.

Nepochybně jste měl možnost poznat činnost obdobných profesionálních organizací působících v zemích Evropské unie. V čem je HZS ČR srovnatelný, kde jsme vpředu, v čem zaostáváme?

Dá se říct, že model, který je v ČR, je obdobný v převážné většině zemí EU, kde také došlo ke sloučení civilní ochrany a požární ochrany. Oddělený systém CO a PO najdeme už jen asi ve čtyřech nebo pěti zemích EU. U nás je možná ještě trochu výraznější v tom, že HZS ČR je, oproti některým jiným podobným organizacím, velmi komplexní v poskytování služeb. Konkrétně plně poskytujeme veškeré služby v oblasti požární prevence, zdolávání požáru, likvidace mimořádných událostí technického charakteru nebo charakteru živelních pohrom, ale jsou to i události mající charakter úmyslu. V tomto směru poskytuje HZS ČR tuto službu ve velmi široké komplexnosti. V čem zaostáváme? Asi nejspíš v technice, což je dáno finančními prostředky, ale na druhou stranu je potřeba říct, že modernizace techniky bezesporu vidět je, i když nepokračuje tak, jak by bylo potřeba. V čem možná zaostáváme – paradoxně v určité kázni a disciplíně uvnitř, možná i v tom vážit si sboru jako organizace, která poskytuje poměrně prestižní zaměstnání. Mnoho lidí si možná neuvědomuje, že to není samo sebou a že je za tím potřeba vidět obrovské úsilí našich lidí, středního i vyššího managementu, ministerstva, apod. Jinak jsem přesvědčen, že se stydět nemusíme. Koneckonců svědčí o tom desítky návštěv ze zahraničí, řekl bych studijních návštěv, které se snaží náš systém zevrubně studovat a implementovat ho do podmínek toho kterého státu. A domnívám se, že je vizitkou toho, že náš sbor je i přes některé problémy nastaven dobře a že může být poučením dokonce i pro tzv. staré země EU, nejen pro ty nové. To není jen můj názor, ale názor prezentovaný a otevřeně vyslovovaný zahraničními kolegy, kteří jej říkají, když odjíždějí. Často po nás žádají celé naše předpisy, zajímají se o to, jak to funguje zevnitř, jak je práce organizována, jaké je plošné rozmístění sil a prostředků našeho sboru jak pro účel likvidace požárů, tak i pro účel likvidace ostatních mimořádných událostí. Je velmi oceňována naše připravenost na chemické havárie a připravenost na povodně. To jsou nejčastěji studované problémy. Zrovna tak velký zájem je o naše pojetí ochrany obyvatelstva, systém vyrozumění a varování a systém krizové připravenosti. Skutečně se nemáme za co stydět. Jsem totiž přesvědčen, že jinak by k nám na návštěvy nikdo nejezdil, ale i zde bohužel asi platí, že „doma není nikdo prorokem“.

Srovnáte-li dobu Vašeho nástupu do funkce se současností, jak se změnily požadavky na osobnost hasiče-záchranáře?

Změny ve sboru vyvolávají požadavky i na změnu profilu hasiče-záchranáře – na jeho osobnost. Je to dáno významně širší problematikou, kterou musí řešit a znát. Kompetencí přibylo, jsou změněny požadavky na náš personál, což se projevilo i tím, že jsme museli upravit vstupní přípravu příslušníků, kterou jsme museli prodloužit tak, aby už při nástupu náš příslušník dostal poměrně ucelený přehled o všech kompetencích a rozsahu povinností a práv, které pro tento sbor a jeho příslušníky z platné legislativy vyplývají. To je to nové. Nehledě na to, že když se novelizoval služební zákon, podtrhly se všechny požadavky na osobnostní, zdravotní a fyzickou způsobilost, a to dohromady klade poměrně velké nároky na našeho příslušníka. Typická pro sbor je i problematika celoživotního vzdělávání, protože vstupní přípravou to nekončí a navazuje zde celá řada dalších doplňujících stupňů vzdělávání, různé odborné a specializační kurzy, pro tu kterou funkci stanovené.

HZS ČR je jednou ze základních složek IZS, jehož funkčnost a akceschopnost byla jednoznačně prokázána. Určitě však nemůžeme hovořit o dokonalosti?

IZS se skládá ze složek základních a ostatních. Rozdíl je tu patrný, základní složky jsou v profesionálním režimu, jsou to subjekty, které zaměstnávají profesionální personál, a tím je dána i jejich odborná úroveň, připravenost, akčnost. Naopak ostatní složky, obzvláště z neziskového sektoru, jsou obecně připravovány a určeny k něčemu jinému a pro ně je účast více méně doplňkovou činností. Tam se samozřejmě setkáváme s určitými problémy v rámci koordinace, v rámci jakési připravenosti, ale když se podívám sedm let zpátky, i tady se udělalo obrovské množství práce. Kvalita součinnosti se významně zlepšila. Myslím, že k tomu významně přispívá proces, kdy v posledních dvou letech dochází ke zpracování tzv. plánů typových činností, kde jsou poměrně podrobně popsány koordinační vazby u daného typu mimořádné události. To slouží nejen přípravě těchto subjektů, ale i při vlastní události k řízení zásahu. Já bych nechtěl hovořit o dokonalosti, myslím si, že právě tady je ještě obrovský prostor pro koordinaci a spolupráci těchto subjektů. Vše je potřeba zakončit nějakým nácvikem, protože cvičení je imitací mimořádných událostí a mělo by nejvíce prověřit, zda jsou subjekty připraveny. V neposlední řadě jde i o osobní poznání, protože lépe se zasahuje u zásahu, kde se lidé osobně znají, než když se třeba nikdy neviděli.
Chci se ale také dotknout jednotného čísla 112 z toho důvodu, že přes všechny své odpůrce, ať už to jsou odpůrci spíš z nepochopení nebo z neznalosti tohoto systému anebo někdy i z obavy, protože systém i usvědčuje, kdy bylo voláno, co bylo voláno, komu se zpráva předala, tak se 112 osvědčuje. Jestli se v tomto období udělalo něco velmi pozitivního pro občana, tak je to zavedení evropského čísla tísňového volání. Tím nevylučuji, že budou zachována národní čísla, my jsme je také nikdy nevylučovali, ať pro nás, pro policii nebo Zdravotnickou záchrannou službu, a to především pro tzv. individuální případy. Ale tam, kde se jedná o hromadná neštěstí, ať se na mne zdravotníci nezlobí, tam přestává fungovat jejich argument, že říkají někomu, jak má s pacientem nakládat, když už je tam pacientů více. Prostě jde o to, takovou událost nahlásit a zajistit součinnost a včasné vyrozumění složek.

Ze statistik zásahové činnosti vyplývá, že pod značné množství mimořádných událostí je podepsána nedbalost, neodpovědnost a nekázeň. Přitom prevenci a osvětě je věnováno značné úsilí. Dá se tento stav zlepšit?

Ve všech našich zákonech se o připravenosti hovoří jako o legitimním prvku celého systému. Prevencí by mělo všechno začínat. Snažíme se samozřejmě v rámci možností prevenci také usměrňovat. Otázka je, jak se k naší populaci s prevencí přiblížit. Hodně práce se udělalo v oblasti výchovy dětí a mládeže, protože se podařilo dostat obsahově toto téma do škol, kde byla do výuky zařazena ochrana obyvatelstva, jejíž součástí je prevence před požáry, problematika živelních pohrom, zdravotní příprava, atd. Samozřejmě nebyl znovu zaveden předmět branná výchova, protože byl nějakým způsobem v minulosti zprofanován. Problematika byla zařazena do jednotlivých odborných předmětů, například biologie, zeměpisu nebo chemie. Velkým problémem zůstává výchova a edukace dospělé populace. Tento stav rozhodně dobrý není, je potřeba ho zlepšit, ale myslím, že všichni hledáme velmi pracně formy a cesty, jak dospělou populaci oslovit. Zdá se nám, že jediný způsob vede de facto přes média, ať už tištěná nebo televizi či rozhlas. Částečně jsme našli prostor u Českého rozhlasu, nenašli jsme jej však u veřejnoprávní České televize, což nás samozřejmě mrzí, protože televize je nejsledovanější médium, které oslovuje většinu obyvatel. Zvláštní kapitolu tvoří protipožární prevence, především u podnikajících osob, ale ta je zajištěna zákonem.

Pokud byste měl postavit pořadí priorit, na co se bude nutné, z hlediska
zkvalitňování činnosti sboru, zaměřit v dalším období?

Zde jsou tři zásadní priority. Jednou je materiálně technické zabezpečení, to je permanentní priorita a vzhledem ke skluzu, který tu je, tak o to naléhavější. Druhou prioritou je určitě investice do personálu. Postavit na lepší a dokonalejší základ celý systém vzdělávání a výcviku a vybudovat systém celoživotního vzdělávání. Třetí prioritou je dosáhnout jakési vnitřní disciplíny a kázně tak, aby podřízení respektovali nadřízené a nadřízení respektovali problémy a potřeby podřízených a řešili je. To jsou tři základní body, které je nutné v blízké době řešit.

plk. Dr. Jaroslav VYKOUKAL

vyšlo v časopise 112, č. 7/2007

-wap-